Dluhové mršiny by měl vyřešit stát

Úprava exekucí hrozí, že převáží kyvadlo na stranu dlužníků. Největší maléry z minulosti by měl podle soudce Karla Šimky „zalepit“ stát.

Dluhové mršiny by měl vyřešit stát
Karel Šimka | Hynek Glos

Po koronavirové pauze se vrací na scénu novela exekučního řádu. Poslanci budou na podzim jednat o zásadních změnách. Tou největší by mohla být takzvaná místní příslušnost exekutorů. V praxi by znamenala konec cestování „vymahačů“ za dlužníky po celé republice. Případy by exekutoři dostávali přidělené podle místa bydliště dlužníka. „Systém se příliš převrací ve prospěch dlužníků,“ myslí si o změnách soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Oblast exekucí prošla od roku 2001 řadou změn. Dřív pro některé exekutory představovala doslova Klondike, postupně se podařilo byznys s dluhy zkrotit. Přesto je stále 780 tisíc lidí v Česku v exekuci. Pomůže to změnit novela exekučního řádu?

Dřívější doby jste nazval Klondikem. Jen bych připomněl, že před zavedením systému exekutorů to byl Klondike taky, jen opačným směrem.

Narážíte na jen tříprocentní úspěšnost vymáhání dluhů před zřízením exekutorů?

Přesně tak. Před vznikem exekutorů jsem pracoval jako soudní čekatel, poté soudce, a situace byla strašlivá. Rozsudku se žádný dlužník nebál, neznamenal vůbec nic. Soudy neuměly vyjet za dlužníkem, neuměly ho přimět platit, najít jeho majetek... Proto rok 2001 a zavedení exekutorů považuji za jednu z nejlepších věcí pro tuto zemi.

Nicméně hlavně zpočátku to byl hodně divoký obor; to asi popřít nejde.

Samozřejmě. Bylo to i proto, že v té době byl advokátní trh usazený a najednou se otevřela nová profese. Takže tam šli z části lidé, kteří se neuplatnili třeba jako advokáti. Ale to považuju za vedlejší škody. Potom logicky přišel protitlak a Klondike se postupně změnil na vyvážené uspořádání. A já se děsím toho, že se kyvadlo začíná naklánět příliš na stranu dlužníků.

Proč?

Pokud lidé budou vědět, že když nebudou platit dluhy, nikdo si na ně nedošlápne, tak prostě budou mít tendenci neplatit. Ano, bylo potřeba zajistit, aby exekutoři nebyli nenasytní, nezneužívali systém a například nevytvářeli uměle vysoké náklady. A to se podařilo. Zároveň jsem ale přesvědčený, že exekutor má být tvrdý, má být schopný postihnout jakýkoliv majetek dlužníka a dostat jej do defenzivy.

Dobře. Ale počet lidí v exekuci je hrozivý a navíc v průměru má každý z nich exekucí několik najednou. S tím přece je potřeba něco dělat, ne?

Co má smysl řešit, je velká část historických exekucí. Ty jdou často za menšími pohledávkami, které mají původ u státu nebo u veřejných institucí.

Máte na mysli třeba poplatky za odvoz odpadu, zdravotnické poplatky a podobně?

Ano, například. A dalším příkladem jsou balíky pohledávek za černou jízdu v MHD. To byly stovky tisíc případů. Pokud dodneška zůstávají v systému tyto „mršiny“, bylo by dobré se na ně podívat.

Jak?

Zjistit, o kolik jde celkem peněz, a případně takové pohledávky vykoupit a sanovat ze strany státu. Na druhou stranu by se to muselo dělat velmi pečlivě a selektivně, aby se z toho nestala bonanza pro obchodníky s pohledávkami nebo aby to nebylo příliš rozpočtově nákladné.

Navrhujete tedy, aby stát zaplatil staré dluhy, které po letech nabobtnaly?

Pokud tyto případy dělají základ určitého procenta nešťastných lidí, klidně bych do toho pět nebo deset miliard investoval a trh vyčistil. Další problém jsou případy historických pohledávek s rozhodčími nálezy, kdy nebyl správně určený rozhodce. Tam jsou pro věřitele v ohrožení desítky, možná stovky tisíc pohledávek.

Naznačujete tedy, že problémy s exekucemi pocházejí většinou z minulosti.

Dnes už je vyřešený problém se spotřebitelskými úvěry – díky zákonu z roku 2016. Ale co se týče nových pohledávek souvisejících s veřejnoprávními poplatky a dalšími malými pohledávkami, byl bych strašně nerad, abychom se dostali do situace, kdy v zásadě rezignujeme na jejich vymáhání. Není možné zrušit dluh jen kvůli tomu, že je malý. Právě proto se mi třeba nelíbí návrhy na limitaci poměru jistiny a příslušenství u bagatelních pohledávek, protože pak je věřitel raději odepíše. 

Co říkáte na návrh, aby se zastavovaly nevymahatelné exekuce starší než tři roky?

To je šílený nápad. Kdybyste byl dlužník, co budete dělat? Budete se snažit tři roky přežít, a pak jste v pohodě. Ne, ne, tak se to nesmí dít. Dlužníci by tím získali příliš mnoho únikových možností.

Jste i proti zavedení místní příslušnosti exekutorů. Proč vám vadí, když po ní volá i Exekutorská komora, respektive většina exekutorů?

Vždycky je to tak, že se nějaká část podnikatelů snaží regulací dosáhnout výhody oproti jiným. Děje se to všude, i v oblasti exekucí. Menší exekutoři se snaží přerozdělit trh a získat „zakázky“ na úkor velkých exekutorských úřadů.

Je to špatně?

Ano, myslím si, že je to špatně. Myslím si, že velcí věřitelé dobře vědí, proč spolupracují s některými exekutory a s některými ne. Prostě proto, že mají úspory z rozsahu, což je naprosto legitimní.

Je ale správný stav, kdy tu existuje zhruba desítka „velkoexekutorů“, která má většinu trhu, a na ten zbytek zůstávají drobky?

Vůbec mi to nevadí. Pro by mělo? Trh je regulovaný tím, že je stanoven maximální počet exekutorů a v rámci této regulace mezi sebou jednotlivé úřady mohou soutěžit. Na tom nevidím nic špatného.

Nevede to ale k tomu, že o práci exekutora nebude zájem? Už v minulých letech zůstávaly úřady neobsazené, nikdo se do souboje s velkými hráči nechtěl pouštět.

Regulace je nastavena tak, že kdo chce, ten se do odvětví dostane. I když si třeba úřad zřídí v nějakém složitějším okrese. V momentě, kdy má celostátní působnost, může se nabídnout velkému věřiteli, získat balík pohledávek a jít nahoru. Jestliže bude schopen konkurovat stávajícím exekutorům tím, že bude mít lepší IT systém, lepší vymáhací systém nebo chytřejší lidi, může se prosadit.

Velcí exekutoři zároveň čelí kritice, že v rámci dosažení lepších výsledků na dlužníky neúměrně tlačí, mobiliární exekuce občas připomínají vydírání... To není problém?

To je těžké. Ani samotní exekutoři nemají moc rádi mobiliární exekuce, protože většinou zabaví lednici za pořizovací cenu 11 tisíc a prodají ji za tisícovku. Funguje to spíš tak, že mobiliární exekuce slouží k důraznému upozornění: máš dluh a my chceme, abys zaplatil. Takže přijď s penězi, nebo ti budeme muset sebrat i věci, a to tě to bude bolet. Nemám s tím problém.

Ani v případě, že tlačí na evidentně nemajetného dlužníka, který to pak řeší další, ještě horší půjčkou?

Máte pravdu, že takové případy se dějí. Jenže i tito lidé mají volební právo a je jejich svobodná vůle, že si dál půjčují peníze. Pokud je na tom člověk tak špatně, měl by se jeho případ řešit jinak – oddlužením. Ve chvíli, kdy má někdo na sobě šest exekucí a nesplácí nic, je to indicie, že má výrazně méně majetku, než kolik by stačilo k uhrazení jeho dluhů. V takovém případě je ale v úpadku, není schopen platit dluhy a směřuje to k insolvenčnímu vypořádání.

Jinak řečeno, místo odpouštění dluhů navrhujete u „beznadějných“ případů insolvenci.

Ano, nemůžete pořád někomu něco odpouštět, jinak nebude dluhy splácet nikdo. Ti lidé z 99 procent do dluhů spadli na základě nějakého vlastního jednání. 

Jak by teritorialita ovlivnila exekutorský „stav“?

Velcí exekutoři by to museli rozpustit. Byly by s tím spojené obrovské transformační náklady. Z mého pohledu je to naprosto zbytečný zásah do systému, který sníží jeho efektivitu. Systém se nastavil tak, jak zdroje alokuje trh. U velkých věřitelů chce velké exekutory. Dává to smysl, dosáhne se tím úspor z rozsahu. Když se trh rozdrobí, vzniknou nerovnováhy. Velcí věřitelé budou muset přizpůsobit systémy, budou spolupracovat s dvaceti exekutory místo jednoho nebo dvou. Jde to, ale nevidím v tom žádný přínos. Navíc systém funguje díky tomu, že exekutoři jsou ekonomicky motivováni k tomu, aby vymáhali.

Ale to budou i při teritorialitě. Systém odměn by se nezměnil.

Ano, to ano. Soutěž by se ale omezila jen na úroveň kraje.

Jde mi o to, že kritika míří i na, dejme tomu, nekalou konkurenci. Velcí exekutoři si mohou dovolit dávat slevy nebo odpouštět zálohy na exekuce.

Cena je dnes regulovaná tím, že stanovuje odměnu ve výši 15 procent z vymožené částky. Vede se spor o to, jestli to je cena fixní, nebo maximální. Jinak řečeno, jestli exekutor může něco vrátit věřiteli jako odměnu za úsporu z rozsahu. V normálním byznysu byste o tom vůbec nepochyboval; děje se to běžně. A upřímně řečeno, mě to neuráží ani u exekutorského byznysu. Otázka je, jestli to je legální.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Kdo se bojí Bujnocha
  • Dáme jídlo. A pak snad i vyděláme
Objednat nyní