Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Dlouhý stín průměrných grázlů
Proč středně velké autokratické režimy působí navenek tak hrozivě a proč je to důvod k obavám
Když přijde řeč na geopolitiku, většina z nás si představí soupeření velmocí – Ameriky se Sovětským svazem nebo poslední dobou s Čínou. To dává smysl. Velmoci jsou, jak už jejich označení napovídá, důležité. Ale s tím, jak Amerika ustupuje ze své role „globálního policajta“, otevírá se prostor pro asertivnější chování středně velkých mocností.
Turecko okupuje části Sýrie, poslalo vojáky do Libye, pomohlo Ázerbájdžánu porazit Arménii a vojenské lodě využívá k podpoře svých pochybných nároků ve Středozemním moři. Írán podporuje milice, které pomáhají syrskému diktátorovi udržet se u moci, drží pod krkem Libanon a čelí obvinění, že se tento měsíc pokusil výbušninami napěchovaným dronem zavraždit iráckého premiéra.
Pákistán pomohl partě misogynních džihádistů dobýt Afghánistán. Bělorusko uneslo letadlo, rozdává dovezeným uprchlíkům štípací kleště a nařizuje jim, aby se prostříhali polským hraničním plotem. Kuba cvičí venezuelské špiony. Saúdská Arábie bombarduje Jemen. Středně velké postrachy jsou zkrátka na pochodu. Ve světě jsou kvůli nim zmatky a mnohem víc nebezpečno.
A kde se spálíš ty?
Vůdcové těchto států nemají vždy úplně volné ruce. Běloruský diktátor se v poslední době stal čistě ruskou loutkou, Pákistán se silně zadlužil v Číně, všichni se obávají přímé vojenské konfrontace s Amerikou. Ale převážně tito vládcové razí vlastní agendu a neslouží jen jako prodloužená ruka svých velmocenských sponzorů. Prosazují to, co považují za národní zájmy svých zemí, byť se mnohdy jedná jen o jejich vlastní, sobecké zájmy.
Někteří se ohánějí národní bezpečností. Tak Turecko obhajuje nárazníkovou zónu v Sýrii – má zabránit kurdským bojovníkům vybudovat základny poblíž tureckých hranic. Pákistán se obával indického vlivu v Afghánistánu. Egypt se vměšuje do dění v Libyi, protože se obává, že by se tamní chaos mohl rozšířit přes jeho hranici. Běžnější je však podstatně méně seriózní motivace.
Někteří lídři, převážně autokratického ražení, se pouštějí do zahraničních dobrodružství hlavně proto, aby odvedli pozornost od zoufalých výsledků své domácí politiky. Poslední roky vlády tureckého prezidenta charakterizují především ekonomická zkáza a politické represe, ale umně medializovaným vojenským vítězstvím Turci tleskají. A totéž platí o vládcích Saúdské Arábie, Íránu, Egypta i Pákistánu – ti všichni maskují svá selhání usilovným mácháním národní vlajkou.
Svou roli tu hraje i zisk. Někteří vládci nabízejí válkou devastovaným sousedům zbraně a půjčky výměnou za to, že to pak budou jejich vlastní firmy, které dostanou zakázky na poválečnou obnovu. A nejvíc na tom pochopitelně vydělají vůdcovi kamarádi, ne národ jako celek.
A konečně, a to je možná nejdůležitější, autokraté mají sklon si navzájem pomáhat. Kubánští marxističtí tanečníci mamba mají jen málo společného s upjatými íránskými mulláhy, ale všichni společně podporují Venezuelu. Režimy, na něž Amerika uvalila sankce, obchodují mezi sebou, aby přežily. Despotové si vyměňují tipy, jak nejlépe rozdrtit demokraty a pokusy o převrat. A někdy se všechny ty motivy sejdou. Autokrat pošle vojáky, aby pomohl jinému autokratovi, odprezentuje to jako vlasteneckou válku a výměnou získá lukrativní stavební zakázky, jimiž promaže svou domácí klientelistickou mašinerii.
Výsledky bývají katastrofální. Ve Venezuele tyto středně velké postrachy podpírají režim prezidenta Nicoláse Madura, který je tak zkorumpovaný a neschopný, že se ekonomika země propadla o 75 procent. V Etiopii dodaly zbraně a půjčky od středně velkých pokušitelů premiéru Ahmedovi takové sebevědomí, že se pustil do totální války proti domácímu odboji – výsledkem jsou desítky tisíc mrtvých a miliony lidí na útěku. Slábnoucí odstrašující role Ameriky a amerických bezpečnostních záruk nutí sousedy po celém světě pohlížet na tradiční rivaly s obavou a zbrojit.
Uvěřit vlastním lžím
Nic z toho nepřispívá ke globální stabilitě. Svět by byl bezpečnější, kdyby se Amerika angažovala více než méně. Ale to by bylo na jiný článek, v tomto se věnujeme středně velkým mocnostem s neodbytnou touhou vměšovat se do záležitostí okolních zemí. Každý případ je trochu jiný, ale většina z těchto nenechavých vládců brzy zjistí, že náklady na takový avanturismus převažují přínosy. Vládnout tvrdou mocí je drahé a málokdy efektivní.
Turecko získalo sebevědomí a území, ale znepřátelilo si prakticky všechny spojence. Saúdská Arábie zabředla do jemenské bažiny. Spojené arabské emiráty se spálily nejen v Jemenu, ale i v Libyi. Pákistánští plukovníci se pošklebovali Joeu Bidenovi za zbrklý ústup z Afghánistánu. Tálibán je přátelsky nakloněný Pákistánu a nepřátelský vůči Indii. Jenže noví vládcové Kábulu absolutně netuší, jak vládnout. Afghánská ekonomika se jim rozpadá pod rukama a svými tvrdými, nelítostnými metodami mohou brzy vyprovokovat další válku na pákistánském prahu.
Muži, kteří těm zemím vládnou, to všechno jistě vidí jinak. Autokraté milují vnějšího nepřítele, a někdy dokonce uvěří své vlastní propagandě. A tak budou ve vojenském vměšování pokračovat. Ale často se spálí, což se ostatně stává i velmocím, a nakonec tak přivodí svůj vlastní pád.
© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
