Vybrané články
z týdeníku The Economist

Dlouhý arabský podzim

Před deseti lety začalo arabské jaro. Trvalo krátce a od té doby je na tom většina arabského světa ještě hůř než předtím.

Dlouhý arabský podzim
ilustrační foto | Profimedia.cz

Tohle výročí nikdo s nadšením nepřipomíná. Z čísel zamrazí: půl milionu mrtvých, dalších 16 milionů vyhnaných ze zemí, které už dnes nikdo nepoznává. A pak jsou tu příběhy jednotlivců o zadupaných snech a zmařených nadějích. Jeden z bývalých aktivistů, který už dávno vzdal snahy ovlivnit v rodném Egyptě politické dění, listuje kontakty v telefonu a sem tam se zastaví, aby popsal, jaký osud jeho přátele potkal: v exilu, zmizel, po smrti. 

Od okamžiku, kdy se tuniský pouliční prodavač Muhammad Bouazízí na protest proti zkorumpovanému policistovi, který mu zabavil zboží, polil benzinem a zapálil, uplynulo už deset let. Jeho sebeobětování, k němuž došlo 17. prosince, je všeobecně považováno za jiskru, která zažehla arabské jaro – vlnu revolučních protestů, jež se přehnala celým regionem. První dny překypovaly optimismem. Zdánlivě nedotknutelní diktátoři jeden po druhém padali – v Tunisku, Egyptě a později i v Libyi a Jemenu.

Experiment selhal

Revoluce však brzy vystřídala jistá thermidorská reakce. Krátký egyptský experiment s demokracií selhal. Libye, Sýrie i Jemen zachvátily občanské války a stala se z nich hřiště pro zahraniční mocnosti. Bohaté státy Perského zálivu utratily spoustu peněz, aby své vlastní lidi uklidnily a podpořily antidemokratické síly v jiných zemích. Region je dnes méně svobodný, než byl v roce 2010 – a je na tom hůř i ve většině dalších ohledů.

O tom, co se pokazilo, toho bylo řečeno a napsáno už mnoho. Západní vzdělanci a zákonodárci mívají tendenci vztahovat dění na sebe – co oni mohli udělat, aby pomohli revolucím uspět. Tyto debaty vyznívají značně solipsisticky a Araby v jejich vlastním příběhu odsouvají na druhou kolej. Dá se přít o to, zda by se ze Sýrie nestala jedna velká márnice, kdyby Amerika v roce 2012 zničila letectvo Bašára Asada. Mnohem méně pravděpodobné ale je, že by se z ní poté stala stabilní a prosperující demokracie. Bezletová zóna nad Libyí vyhlášená v roce 2011 pomohla svrhnout Muammara Kaddáfího, ale destrukci země zabránit nedokázala.

 

Cynikové prohlašují, že demokracie prostě není pro Blízký východ vhodná. Tunisko ale z povstání vyšlo jako křehká, leč fungující republika, na niž jsou její obyvatelé právem pyšní. Jediná správná odpověď na otázku, proč se to v dalších zemích, ve kterých proběhlo arabské jaro, nepovedlo, neexistuje. Viňte z toho zahraniční mocnosti, Íránem a Ruskem počínaje a neschopným nekonzistentním Západem konče. Viňte islamisty, kteří často v cynické snaze o získání moci ještě přiživovali rozpory. Největší vinu ovšem dávejte mužům, kteří v arabských státech poté, co ve 20. století získaly nezávislost, vládli. Ačkoli demokratů by se mezi nimi našlo jen pár, o demokracii něco věděli. K tomu, aby uspěla, je nutné zajistit víc než jen volby. Potřebuje obyvatele, kteří se na ní aktivně podílejí, obecně platnou sadu pravidel a společné přesvědčení, že politické neshody nepředstavují existenční hrozbu. Diktatura tyto kvality z principu postrádá – a brání jejich vzniku.

Semeniště konspirací

Každý, kdo strávil nějaký čas na Blízkém východě, ví, že region je nasáklý konspiračními teoriemi. Nemalé množství Egypťanů věří, že Muslimské bratrstvo dosadili k moci Američané (ve skutečnosti se o to postarali egyptští voliči) nebo že Islámský stát vytvořila Hillary Clintonová. Popularita podobných představ je možná pochopitelná. V egyptských školách se žáci učí mechanicky a tamní vláda preferuje flegmatické obyvatelstvo před tím angažovaným. Média postupují podle předepsaného scénáře a „štvavé řeči“ v kavárně nebo v příspěvku na facebooku mohou kohokoli dostat za mříže. Jen těžko můžete ovlivnit správu země za režimu, který se přesně tomu snaží zabránit. 

V zemích s opravdu mizernou vládou se to navíc může jevit jako zcela zbytečné. Arabové nesnášejí úplatky a wastu neboli konexe, které jsou pro každodenní život v této oblasti nezbytné. Abyste v takovém systému přežili, nezbývá vám než v tichosti přistoupit na jeho pravidla. Každý podvod, byť sebemenší, podrývá důvěru ve stát, v samotnou ideu obecného dobra. Na korupci mají svůj díl viny všichni. Bouazízí ťal do živého, protože spousta z jeho krajanů si prošla tím, čím on.

Leckdy to také není jen zbytečné, ale vyloženě nebezpečné: Lidé, kteří mají za to, že by je jejich krajané rádi viděli mrtvé, jim rozhodně nedopřejí žádnou moc. Bašár Asad přesvědčil řadu svých stoupenců, že syrské povstání bylo dílem extremistů. Nejednalo se o žádné jasnozřivé proroctví, sám se totiž postaral o to, aby se naplnilo. Propusťte z věznic dostatečné množství džihádistů, povražděte adekvátní počet umírněných, nechte lidi dost dlouho hladovět a dříve či později se nenásilné hnutí zradikalizuje. Nic z toho není výsadou Blízkého východu. Ameriku sužuje znepokojivá míra polarizace a odstupující prezident, který reflexivně lže. Nicméně silné instituce a staletí trvající demokratická tradice v podstatě znemožňují, aby se z některého amerického prezidenta stal diktátor. Blízký východ podobné záruky nemá. Desítky let tu vládli slepí autokraté, kteří slibovali stabilitu v zájmu stability. 

Rozvoj, ne demokracie

Současná úroda diktátorů, těch, kteří přežili rok 2011, i těch, kteří z něj vzešli, používá lehce odlišný jazyk, který zdůrazňuje rozvoj, ne demokracii, neboť právě toho se v regionu nejvíc nedostává. V jejich podání je chybou soustředit se na politickou změnu. To, co Arabové skutečně potřebují, je lepší vláda a větší množství pracovních příležitostí. Přesto však řada vůdců není schopná dostát ani podmínkám, které sami nastavili. Abdal Fattáh as-Sísí mluví o rozvoji Egypta, většina Egypťanů však mohla jen přihlížet, jak jejich životní úroveň za jeho vlády upadá.

A stejně jako jeho arabští kolegové as-Sísí soustavně solí půdu, aby z ní náhodou nemohla vzejít nějaká další revoluce. Utažený politický prostor v Egyptě Husního Mubáraka se v porovnání s dneškem najednou jeví značně uvolněně. Nový, armádou podporovaný režim v Alžírsku se podstatně víc než o vymýcení korupce zajímá o to, aby obvinění z ní mohl použít jako palici na politické nepřátele. Bahrajnský vládce připisuje kritiku své vlády íránskému spiknutí, jehož údajným cílem je kolonizovat ostrov.

Přesto nežijeme v éře autoritářské stability. S několika málo výjimkami je region zbědovaný, je to směs zhroucených států a států stagnujících, jež nabízejí svým mladým obyvatelům jen chabé vyhlídky. Dokonce i ve státech Perského zálivu, které se vážným nepokojům v roce 2011 téměř do jednoho vyhnuly, se panovníci v éře soumraku ropy začínají bát o svou budoucnost. Jejich stará společenská smlouva nabízela materiální blahobyt výměnou za politickou nehybnost. Pokud nebudou schopni zajistit první část, nemohou očekávat, že bude ta druhá tolerována.  

Dějiny nejsou lineární. Revoluce nejsou vždy úspěšné a bídáci občas vyhrají. Není důvod očekávat, že další kolo arabských povstání povede ke šťastnějším koncům než to předchozí. Stejně tak ovšem není důvod věřit autokratům, když tvrdí, že tomu dokážou předejít.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní