Divné časy aneb Na co zemřela dívenka z Tartu

Od dob devizových příslibů člověk neměl větší radost, že se dostal k Jadranu, jako letos. Bodejť by ne, když jaro se neslo na vlnách neblahého věštění, že se za hranice nemusíme podívat až dva roky. Moje generace si pořád ještě dovede vybavit ten pocit, jak úřednici v předklonu strkáte okénkem žádost o výjezdní doložku. Poláci měli pro tyto korpulentní typy za přepážkou významově dokonalý, vše vystihující termín „biurwa“, vzniklý složeninou dvou slov. To první bylo „biuro“, tedy úřad, to druhé u západních Slovanů, ale pokud vím i u Maďarů, překladu nevyžaduje. Nakonec cesta k Jadranu připomínala nůž projíždějící máslem. A dá-li bůh a „biurwy“ přihlédnou k faktu, že počet nakažených turistů na takové Istrii je statisticky hluboko pod průměrem, bude i návrat bez komplikací. Mezitím se mohu dálkově připojit k redakčnímu systému a doporučit nejzajímavější kousky z tohoto čísla Hrotu.

Naše esej se tentokrát zabývá otázkou pohříchu závažnou, a to jak se za jednu generaci dopracujete k vysokému státnímu dluhu. Notoricky známý je hlavně příběh Řecka, na němž je pozoruhodné, že velmi rychlému zadlužování předsedal absolvent ekonomie na Harvardu, který potom stejný předmět učil na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Neboť takový byl předchozí život Andrease Papandrea, než se vrátil do Řecka, na desetiletí naprosto opanoval tamní levici a při premiérování si nějaké keynesiánské poučky o vyrovnání rozpočtu v rámci jednoho cyklu k tělu fakt nepřipouštěl. Plyne z toho naučení, že politik, který zadlužuje svou zemi, nemusí být nutně ekonomický analfabet. Stačí, aby byl cynik, kterému doopravdy chutná moc a udělá všechno pro to, aby si ji udržel.

V tomto čísle se obsáhle věnujeme i dalším závislostem, kterým neholdují jen politici. V drogovém byznysu se v Česku protočí 13 miliard korun ročně a nějaký koronavirus to soukolí nestihl ani zpomalit. Protože v této branži už plníme politické zadání současnosti -v konopí i metamfetaminech čili hezky česky perníku jsme plně soběstační.