Vybrané články
z týdeníku The Economist

Démonizovaní muslimové zažívají v Americe zlatý věk

Muslimská komunita v USA se za posledních dvacet let více než zdvojnásobila a její vliv se násobně zvýšil.

Démonizovaní muslimové zažívají v Americe zlatý věk
ilustrační foto | Shutterstock.com

Při přejíždění libovolného dálničního nadjezdu v libovolném velkém americkém městě se vám otevře pohled na blyštivé kovové kupole dole. Počet mešit – stejně jako počet muslimů – v Americe se od roku 2001 více než zdvojnásobil. Sekulární růst této 3,5milionové menšiny byl ještě pozoruhodnější. Muslimové patří k nejvzdělanějším náboženským skupinám v USA. Více než patnáct procent lékařů v Michiganu jsou muslimové, ačkoli tvoří necelá tři procenta obyvatel tohoto amerického státu. A muslimští umělci, novináři a politici je rychle dohánějí.

Mahershala Ali, Ayad Akhtar, Aziz Ansari a Hasan Minhaj – abychom zmínili jen pár jmen z generace oceňovaných muslimských herců, spisovatelů a komiků z posledních let. Kromě Rashidy Tlaibové a Ilhan Omarové – prvních muslimek v Kongresu – je tu bezpočet muslimských úředníků zvolených do školních rad a obecních zastupitelstev. Čtyři století poté, co islám přišel do Ameriky, v ní muslimové konečně nacházejí své místo.

Co to má znamenat?

Po teroristických útocích z 11. září 2001 přitom jejich komunita čelila mohutné islamofobní vlně. Polovina Američanů a velká většina republikánů říká, že islám podporuje násilí. To je dvakrát víc než na začátku roku 2002. „Snažíme se integrovat, ale s takovými věcmi prostě musíme žít,“ řekl autorovi těchto řádek Ali Dabaja, lékař z ambulance jedné nemocnice v Michiganu. A potom mu pohnutým hlasem do telefonu vyprávěl, jak se ho jednou na Floridě pokusil řidič náklaďáku vytlačit ze silnice. Jel tenkrát se dvěma sestrami, které měly hlavy zahalené šátkem – jedna je lékařka, druhá právnička.

K takovým excesům dochází nejen navzdory mnoha příkladným muslimům. Dochází k nim i navzdory faktu, že Amerika zažila pozoruhodně málo džihádistického násilí. Od roku 2001 si islamistické útoky vyžádaly celkem 107 životů, to je méně, než napočítáme obětí násilí bílých rasistů. A polovinu zmíněných obětí si navíc vyžádalo řádění střelce v gay klubu, které možná ani nebylo motivováno nábožensky. Slovy Donalda Trumpa, jehož slib vykázat muslimy z Ameriky podporovalo šedesát procent republikánů: Co to má znamenat?

Starý známý americký souboj mezi otevřeností a dynamikou na jedné straně a nativismem a paranoií na straně druhé, zní odpověď. Muslimové jsou jen poslední menšinou, které se dotkl.

Na straně otevřenosti v tom souboji stojí rozkvět a úspěchy muslimů, které jsou svědectvím o tom, jak Americe přistěhovalectví svědčí. Více než polovina amerických muslimů se narodila v zahraničí, což se týká i mnoha kvalifikovaných muslimů, které do USA přilákal přistěhovalecký zákon z roku 1965. Patřili k nim i otcové Akhtara, Ansariho a Minhaje původem z indického subkontinentu; první dva byli lékaři, třetí chemik. Těmto muslimským přistěhovalcům poskytla Amerika příležitosti, náboženskou svobodu, občanskou společnost a fyzickou vzdálenost od dřívějších životů. A proto jsou oni i jejich potomci obvykle většími americkými vlastenci než jejich kolegové původem z Evropy a o to méně také stojí o nějaký džihád. Americký sen byl vždy lékem na extremismus.

Strach proti naštvání

Je pozoruhodné, kolik muslimů, a zvlášť těch mladších, kteří už se v Americe narodili, v reakci na diskriminaci, s níž se setkali po 11. září, citovalo americký příslib svobody. Minhaj, jehož pořad „Patriot Act“ se stal hitem na Netflixu, vzpomínal, jak jeho otec a on reagovali na to, když jim nějací grázlové vymlátili okna u auta – Minhaj starší měl strach a byl rezignovaný, mladší muž nechápal a měl vztek. Podobně Aasim Padela, lékař, jenž pracuje na pohotovosti a platí za experta na islámskou bioetiku, líčil, jak mu „změnila život“ bigotnost, s níž se setkal už ve chvíli, kdy newyorská Dvojčata hořela. Jako student medicíny na Cornellově univerzitě tehdy pospíchal na místo katastrofy, aby pomohl se selekcí pacientů; ale žádný řidič autobusu na Manhattanu mu neotevřel dveře. „Stetoskop nemohl zamaskovat moje vousy,“ říká. V reakci na to se „najust“ rozhodl ve své další lékařské kariéře reprezentovat muslimské hodnoty. 

Jedenácté září nicméně nemůže vysvětlit nárůst protimuslimských nálad. George W. Bush se je snažil potlačit. Nenávist vůči muslimům přesto na pravici zakořenila; především proto, že zapadala do širšího rámce kultury ukřivděnosti, která v části americké společnosti začínala sílit – zvláště poté, co byl v roce 2008 prezidentem zvolen černoch s muslimským jménem. Američtí islamofobové to v průzkumech sami zdůrazňují. Na rozdíl od jejich evropských protějšků je méně trápí konzervativní muslimské praktiky a přesvědčení (některé z nich koneckonců najdeme i u křesťanských evengelikálů), ale o to víc je znepokojuje muslimská imigrace. Donald Trump se uvedl do nejvyšší americké politiky tvrzením, že Barack Obama je muslim, a navíc cizinec, čímž implikoval, že je to jedno a totéž. Následně udělal z muslimobijectví ústřední bod své prezidentské kampaně. Z pozdější analýzy vyplynulo, že islamofobie byla nejcharakterističtějším rysem jeho voličů. Jinými slovy, je to druh bigotnosti, který přetrvává kvůli pocitu ukřivděnosti zmenšující se bílé většiny. S muslimy souvisí jen okrajově – zvlášť když se ve skutečnosti jejich menšině v Americe daří čím dál lépe.

To bylo také jasné před loňskými volbami, když se Trump zčistajasna přestal starat o muslimy a pustil se do černošských aktivistů. Tento posun koresponduje s výzkumem, podle něhož je halasné republikánské muslimobijectví sice dost odporné, ale ve skutečnosti to s ním není tak zlé, jak naznačují průzkumy. Muslimská populace sídlí převážně ve městech a je relativně málo početná, říká Shadi Hamid z Brookings Institution, a proto s ní nativisté přijdou jen málo do styku a zájem o muslimy jim dlouho nevydrží: „Nejsme hlavním cílem xenofobie, protože tu jsou větší skupiny, proti nimž mohou svůj rasismus obrátit.“

Další útěchou je zjištění, kdo tento souboj na celé čáře vyhrává. Bigotnost pravice je projevem ztráty postavení jejích členů, zatímco muslimové společností dál stoupají. Covid-19 – respektive pravicové třeštění kolem něj – to názorně ilustroval. Trumpovští antivaxeři, kteří nyní nejčastěji končí s nákazou v nemocnicích, jsou obvykle nejzavilejšími odpůrci muslimů. A doktoři, kteří se o ně starají, často bývají právě muslimové. Tento paradox neušel doktoru Dabajovi: „Ale když se lidé vyrovnávají s realitou vlastní smrti nebo smrti svých blízkých,“ říká, „ustupují obvykle jejich politické názory do pozadí.“

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní