Deficity, soběstačnost, prosperita. Jak se to rýmuje?

Pořád má smysl si opakovat, že v Česku v posledních 150 letech prosperita stála a padala s přístupem na zahraniční trhy. Co chceme pro sebe, nemůžeme odpírat jiným.

Jak dobře říká předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová,„k dlouhodobé prosperitě se neprodlužíme“. Kdyby platil opak, jezdili bychom studovat příklad Itálie nebo Řecka. Zároveň platí, že z recese se nedá proškrtat, a zažili jsme to na vlastní kůži. 

Deficit státního rozpočtu ve výši 157,4 miliardy korun do konce května nesouvisí s rozsahem přímé „koronavirové“ podpory, která ke stejnému datu podle ministerstva financí dosáhla 42,4 miliardy.

Jde o předzvěst, že schodek bude letos fakt historický. S velkou rezervou – klidně i dvojnásobně – překoná zatím nejhorší rok 2009, kdy saldo státního rozpočtu dosáhlo 192 miliard korun a širší deficit vládních institucí vyšplhal na 214 miliard korun, tedy v poměru k HDP 5,5 procenta. Pro osvěžení paměti: zde je odkaz na dlouhé časové řady ze „staťáku“. Zjistíte z nich, že třeba na přelomu tisíciletí se dědictví „bankovního socialismu“ a čištění jejich bilancí před privatizací dovedlo také pěkně prodražit.

Pro české hospodářství jako celek dopadl špatně už první kvartál. Mezičtvrtletní propad o 3,3 procenta a meziroční o dvě procenta byly ve skutečnosti jen ochutnávkou toho, jaká čísla začnou chodit, až se ve statistikách naplno projeví dubnová uzávěra a pomalý květnový rozjezd.

Už před koronavirem ovšem v Česku klesaly investice soukromých firem. Jejich „příspěvek“ k poklesu byl oproti slabé zahraniční poptávce trojnásobný.

Nejvíc přitom padaly investice do strojů, zařízení a dopravních prostředků – a pořizování nových technologií je obvykle ta cesta, odkud přichází do ekonomiky vyšší produktivita. Tento problém nevyřešíte ani vyššími vládními výdaji, ba dokonce ani masivními veřejnými investicemi do infrastruktury, protože jejich přenos do produktivity není ani rychlý, ani výrazný. Produktivita se rodí uvnitř firem a do ekonomiky se přenáší jejich prostřednictvím. Vláda může poskytovat dobré investiční prostředí, pečovat o kvalitní školství, podporovat vědu, případně investice stimulovat daněmi či zrychleným odepisováním, ale kompenzovat investiční elán podniků nedovede ani objemově, natožpak kvalitativně.

Co lze od deficitního financování očekávat, je tlumení ekonomického propadu a tady opravdu platí, že škrty by naladění obyvatelstva i podnikatelské sféry posunuly po sestupné spirále ještě níž.

I tak se ovšem připravme na to, že značná část dodatečného poptávkového stimulu ve skutečnosti skončí v dovozech, ať už se to týká spotřeby domácností, nebo investičních výdajů. To je konstatování, nikoli výzva ke změně hospodářské politiky a zvyšování soběstačnosti. Že to někdo bude zkoušet v oborech, které ztrácejí dlouhodobě domácí tržní podíl, je jedna věc. Ale sedat tomu na lep, je věc druhá. Vždycky to bylo a bude na úkor většiny, která zchudne. Pořád má smysl si opakovat, že v Česku v posledních 150 letech prosperita stála a padala s přístupem na zahraniční trhy. Co chceme pro sebe, nemůžeme odpírat jiným – ani v rajčatech, ani ve vepřovém. Na všechno jsou statistiky.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní