Děduška Moroz, jolku nam priňos

V padesátých letech se kulturní revoluce nezastavila ani před Ježíškem a Vánoci. Měl ho nahradit děda Mráz řítící se na vrtulových sáních z Čukotky, ovšem potupně pohořel.

Děduška Moroz, jolku nam priňos
Sovětizovat Vánoce se komunistům naštěstí nepodařilo. | Profimedia.cz

Poprvé děda Mráz přijel do Československa v roce 1950. A to konkrétně do Jičína. Akci zorganizovala tamní buňka Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) a její tajemnice – Anna Jirásková – ji dopodrobna vylíčila v dopise poslanci Janu Němcovi. Základem byl fiktivní příběh, který humorně popisoval strastiplnou cestu dědy Mráze z Čukotky do střední Evropy. O akci podle knihy České Vánoce Petra a Pavlíny Kourových pravidelně informoval městský rozhlas a děti ve škole na velké mapě Sovětského svazu „žlutými praporečky značily cestu dědy Mráze k Jičínu“. 

Jestliže v Jičíně se vše odehrálo s jistým nadhledem, o rok později se tento aspekt z vítání dědy Mráze jaksi vytratil. Dopis Anny Jiráskové se stal podkladem pro uspořádání celostátní mamutí „akce děda Mráz“ a režim se nápadu zmocnil se vší pompou, které byl schopen.

Jak zabít Ježíška

Tradiční české Vánoce byly pro nový režim celkem logicky neakceptovatelné: Nemůžete likvidovat kláštery a brát lidem ukřižovaného Ježíše Krista, když zároveň Ježíšek nosí dětem dárky. Indoktrinace dětských duší začala hned po únorovém převratu. A to na mnoho způsobů. Využívaly se k tomu například Stalinovy narozeniny, které diktátor slavil 21. prosince, a obzvláště ty sedmdesáté v roce 1949 zcela zastínily Vánoce. Nepřijatelné byly samozřejmě i staré koledy, a tak se místo nich vymýšlely nové. Jedna taková – jejíž autorkou byla Soňa Svatá – začínala konstatováním, že ze všech svátků jsou nejkrásnější Vánoce, pak přešla ke korejské válce a vrcholila oslavným zvoláním: „Světu míru svítí hvězda Stalina.“

Strana kromě toho zrušila tradici vánočních stromů republiky a z dětí se pokusila vykovat malé ateisty. Asi nejotřesnější ukázkou této snahy je kniha Ondřeje Sekory Štědrý večer, v níž se jedna z dějových linek věnuje poněkud zaostalému děvčátku Bíbince Rozmazalové. Ta ještě stále věří v Ježíška, a v dopise ho proto – „husa hloupá“, jak ji za to nazve její maminka – poprosí o dárky pro celou rodinu a všechny zklame. Ultimátním pokusem, jak z hlav dětí vyhnat Ježíška, byla ovšem snaha nahradit ho ruským dědou Mrázem.

Z Čukotky na vrtulových sáních

Nám již známou „akci děda Mráz“ schválil v roce 1951 ústřední výbor strany, organizace se ujal SČSP a o jednotlivých etapách cesty dědy Mráze podrobně informoval celostátní rozhlas spolu s týdeníkem Pionýrské noviny. Hned 1. prosince 1951 poslal děda Mráz z Čukotky československým dětem dopis, ve kterém sliboval nejen mnoho dárků, ale také pozdravy od sovětských dětí. „Vědí, že vyrůstáte ve svobodné republice, v níž slavná Komunistická strana Československa, vedená prezidentem Gottwaldem, buduje socialismus,“ ideologizoval děda Mráz a dodával, že sovětské děti se „těší na to, jak spolu jednou, až budete velcí, povedete k nejkrásnějším cílům spravedlivý svět.“ 

V neděli 16. prosince nasedl děda Mráz na Čukotce na vrtulové sáně, pak na letadlo a brzy poté dosedl, jak informoval brněnský deník Rovnost, „v Komsomolsku – ve městě mládí, které ještě před dvaceti lety nebylo na mapě a které čítá dnes přes sto tisíc obyvatel“. Československé děti si díky tomu vyslechly ve školách přednášku „Budovatelské nadšení sovětské mládeže“, děda Mráz však nemeškal a od břehů Amuru se přemístil do Ulan-Ude, hlavního města Burjatské autonomní republiky (následovala beseda o národnostní politice SSSR). Odtud děda Mráz odjel po Transsibiřské magistrále do Novosibirsku, pak do kazašské Karagandy a nakonec se ocitl ve vyprahlých píscích pouště Karakum, kde nedávno začala Stalinem nařízená (a nikdy nedokončená) stavba monstrózního Hlavního turkmenského kanálu.

Tady to s dědou Mrázem – zvyklým na drsné čukotské klima – málem dopadlo špatně. „Na tohle nebyl děda Mráz připraven. Je mu zřejmě nevolno. Už mu nepomáhá ani voda s ledem. Děda omdlévá každou minutou,“ citují Kourovi z metodického materiálu určeného pro organizátory „mrázovských“ slavností. Ještěže ho kopáči kanálu vzkřísili mísou „nedostižné moskevské zmrzliny“. Bezpečně zchlazený děda Mráz pak ještě navštívil – přesně 21. prosince, tedy v den Stalinových narozenin – „gospodarovo“ rodné město Gori, stalingradské bojiště, nabalzamovanou mrtvolu Lenina v moskevském mauzoleu, Leningrad, Kyjev (všechno to samozřejmě bylo důvodem pro pořádání besed a přednášek) a nakonec v Čierne pri Čope překročil státní hranice Československa. 

Ježíškovi narostly vousy

Štědrý večer se měl stát obyčejným dnem, a tak bylo slavnostní vítání dědy Mráze naplánováno dle sovětského vzoru na 31. prosince. Jak takové novoroční bakchanálie vypadaly, popsala v časopise Ohníček jistá pionýrka z Troubelic na Olomoucku. Nejdřív děvčata ze střední školy zatančila pravý „ruský chorovod“, poté vystoupili vojáci, kteří recitovali, zpívali a předváděli „zajímavé scénky z filmu Pád Berlína“, a úplně na závěr „nám soudruh vojín oznámil, že právě přijel děda Mráz“. Na jevišti ho obklopily sněhurky a troubelické děti ho přivítaly veršovaným pokřikem: „Z Čukotky přijel k nám zas milovaný děda Mráz. Každoročně ať se vrací, zdravíme tě – čest buď práci!“ Vítání bylo určeno hlavně pro děti, ovšem například v Brně – jak víme díky deníku Rovnost – neunikli ani rodiče: Po dětském karnevalu měl totiž následovat karneval pro dospělé, „kam děda Mráz přijde a dovolí si kritizovat všechny nedostatky, kterých jsme se ve starém roce v našem městě dopustili“.

Také roku 1952 podnikl děda Mráz svou velkou čukotskou anabázi. Doba však pokročila, a tak nastal čas zakroutit Ježíškovi krkem. Jestliže se dalo roku 1951 v posledním předvánočním vydání ústředního stranického deníku Rudé právo narazit aspoň na krátký vánoční článek, tak o rok později už bylo na jeho stránkách pusto a prázdno.

Rudé právo sice vyšlo i o Štědrém dni, ovšem místo Vánoc mu dominoval článek s názvem „Strana je všechno“. Teprve 25. prosince otisklo Rudé právo štědrovečerní – notoricky známý – projev premiéra Antonína Zápotockého, který lze v kontextu doby sotva hodnotit jinak než jako definitivní zúčtování s Vánoci. Zápotocký v něm mimo jiné prohlásil, že „malý Ježíšek ležící ve chlévě na slámě“ je symbolem starých kapitalistických Vánoc, ovšem tyto časy jsou už nenávratně pryč: „I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz.“

Dědečku, mluvíš rusky?

Československé děti byly ovšem daleko reakčnější, než si děda Mráz se Zápotockým představovali. Na začátku prosince 1953 proto zasedl ÚV KSČ a rozhodl, že jeden děda Mráz je málo a děti proto budou obšťastňovat hned dva. „Letošní akce je rozdělena na československého dědu Mráze a na sovětského dědu Mráze z toho důvodu, že byly velké nejasnosti a děti se loni často ptaly dědy Mráze rusky a ten jim nedovedl odpovědět rusky.

Dětem bylo také často divné, že jak je to možné, že děda Mráz, který jede z Kamčatky (Kamčatka, Čukotka všechno jedna rodina ‒ pozn. red.) do Československa, vyskytuje se na mnoha místech najednou,“ stojí v oficiálním stranickém materiálu. Dodejme, že sovětský děda Mráz měl být napříště „zajištěn centrálně“, mluvit rusky a vypadat jako Rus, kdežto ten československý měl mít ladovský charakter a mluvit česky.

Ani toto schisma ovšem příliš nepomohlo a Vánoce i Ježíšek přežili. V době normalizace sice děti dědu Mráze znaly z hodin ruštiny, ale považovaly ho za pouhou podezřelou kuriozitu (asi jako tvrzení, že ruští propadlíci mají na vysvědčení jedničky) a jejich kruhy nijak podstatně nerušil. Konec agenta Ježíška prostřednictvím vrtulových sání dědy Mráze se jaksi nekonal.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní