Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.
Prodej luxusních jachet klesl v minulém roce až o čtyřicet procent. Důvodem je stažení ruských zákazníků z trhu po začátku války na Ukrajině.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Gigafactory vzniknou jen na území těch států, které budou v této oblasti nejaktivnější, je to technologický pokrok, který nebude na nikoho čekat, tvrdí v rozhovoru pro Hrot šéf ČEZ Daniel Beneš.
Čadící komíny, podpora projektů, kde se počítá s velkou spotřebou elektřiny. Toto je definice, kterou bylo možné ještě před pár lety charakterizovat společnost ČEZ. Teď se ale situace dramaticky mění. Firma oznámila, že v následující dekádě pořádně zezelená, mimo jiné postupně zavře všechny uhelné elektrárny, zvýší výrobu elektřiny z bezemisních zdrojů. Výraznější stopu chce zanechat třeba i v elektromobilitě, plánuje těžbu lithia, výstavbu továrny na elektrobaterie a budování masivní sítě dobíječek pro elektrická auta. „Společenská situace se celosvětově vyvinula tak, že je třeba takový vývoj nějak reflektovat v podobě jasného a srozumitelného směřování energetické firmy,“ tvrdí generální ředitel ČEZ Daniel Beneš.
Upřímně řečeno, je to tak komplexní situace, že od každého trochu. Vyrůstal jsem v prostředí uhelného průmyslu, v oboru, ve kterém pracovali můj otec, děd a další generace před nimi. Teď jsem se dostal do bodu, kde oznamuji, kdy zavřeme poslední uhelnou elektrárnu, kdy bude firma uhlíkově neutrální a jak budou klesat emise. Člověk se vyvíjí, je to nějaká životní cesta. Osobně jsem přesvědčený o tom, že je to správný postup a správné nasměrování, ke kterému firma dospěla. Rozhodně se tak nestalo primárně z donucení. Zvolili jsme Vizi 2030, o které jsme od loňského podzimu řadu měsíců intenzivně debatovali. Není to o tom, že chceme otáčet kormidlem, ale chceme být čitelnější, zřetelnější pro investory.
Někdo by mohl říci, že jsme se tak rozhodli, protože něco takového po nás investoři žádají. Vnímáme ale, co se děje kolem nás. Díváme se třeba na chování bank, jejich akcionářů, investorů, pojišťoven, na chování fondů. Společenská situace se celosvětově vyvinula tak, že je třeba takový vývoj nějak reflektovat v podobě jasného a srozumitelného směřování energetické firmy. A jak moc jsme k tomu byli donuceni, jak moc jsme prozřeli nebo jak moc jsme o tom přesvědčeni, je na dlouhé diskutování někde v uvolněnější atmosféře, ale od všeho trochu. Není přece nic špatného na tom, že musíte reflektovat, co se děje kolem vás.
Přesně tak to je. Specificky banky jsou také pod silným tlakem svých investorů, akcionářů, říkají, že „špinavý byznys“ nechtějí dlouhodobě financovat. Což znamená, že to, co se nazývá pejorativně špinavá energetika, bude čím dál tím hůř financovatelné, a když už, tak za stále horších podmínek. Banky lze rozdělit na tři skupiny. Rakouské, které říkají, nepůjčíme vám, dokud nezavřete poslední uhelnou elektrárnu. Pak je další skupina, holandských, italských a francouzských bank, které říkají, potřebujeme, abyste veřejně slíbili, že budete firmu směrovat k nižším emisím a ve finále až ke korporátní uhlíkové neutralitě. Pokud toto veřejně slíbíte a budete dodržovat, tak si dovedeme představit, že můžeme být vaší financující bankou. A pak je třetí skupina bank, většinou anglosaských, které nejsou tak striktní, ale také říkají, bylo by fajn, abyste s tím něco udělali.
Ano. Nakonec je to i cíl Evropské komise. Vlastně její hlavní mantra v rámci Green Dealu je směřování k uhlíkové neutralitě v roce 2050. Evropská unie dělá vše pro to, aby plán splnila. Druhá věc ale je, jak se takové cíle podaří splnit jednotlivým členským státům. Kolik to všechno bude stát, jak se vše promítne v nákladech celého hospodářství jednotlivých zemí.
V tuto chvíli není přechod na nízkoemisní ČEZ o tom, že v roce 2030 chceme být úplně uhlíkově neutrální. Chceme snížit měrné emise CO2 z aktuálních 0,33 tuny na vyrobenou megawatthodinu na 0,16 tuny v roce 2030. K tomu dojde kombinací několika kroků. Zvýšíme výrobu elektřiny z našich bezemisních zdrojů, což je primárně jaderná energetika, v kombinaci s postupným utlumováním uhelných zdrojů. A třetí věc, která ovlivňuje trajektorii emisní stopy, je development obnovitelných zdrojů. Plánujeme, že do roku 2025 postavíme nějakých 1500 megawattů v obnovitelných zdrojích a do roku 2030 šest tisíc megawattů.
Logicky na maximum, co nám bude umožněno, ať již z Modernizačního fondu, nebo z Fondu pro spravedlivou transformaci.
Všechny chceme využít. Pro každou lokalitu vytvoříme specifickou strategii, v některých lokalitách postavíme fotovoltaické elektrárny, někde elektrolyzér na výrobu vodíku, přemýšlíme nad tím, že by v jedné z lokalit mohla vzniknout gigafactory na výrobu elektrobaterií pro elektromobily. Souběžně s tím chceme přeškolit maximum lidí, kteří dříve pracovali v uhelných elektrárnách, tak, aby našli ve Skupině ČEZ další profesní uplatnění. Pokud to v některém případě nepůjde, tak se o tyto lidi chceme velmi seriózně postarat.
Chceme se věnovat celému řetězci, který souvisí s byznysem elektromobility. Ten pro nás začíná těžbou lithia, u které chceme být, splnění takového cíle se intenzivně věnujeme. Stejně tak se velmi intenzivně zabýváme továrnou na výrobu elektrobaterií – gigafactory, i v tomto případě budeme moc rádi, pokud se takového projektu zúčastníme. Jednak proto, že máme lokality, které jsou dnes používány pro elektrárny, a některá z nich by se dala použít pro takovouto továrnu. Výhodou je, že už má všechnu potřebnou infrastrukturu. Zároveň nám dává účast na takovém projektu smysl i proto, že je to blízko energetického byznysu a můžeme v něm využívat naše lithium.
Diskutujeme o projektu s několika technologickými partnery, všichni jsou z Asie. Také vedeme diskusi s automobilkami. Nejintenzivnější jsou jednání se společností Škoda Auto. S ní vedeme debatu, která už je ve velkém detailu. Pokud se nám podaří dojít k nějaké dohodě, tak je nejpravděpodobnější, že v projektu gigafactory budeme spolupracovat s touto automobilkou. V takovém případě budeme muset udělat i výběr technologie na design baterie ve spolupráci se Škodou Auto. Automobilka by byla finálním příjemcem většiny produkce.
To je předčasné. Pokud se budeme bavit o továrně, tak nejspíš o společném podniku. Rozhodnuto není, nechci nic zakřiknout.
V Evropě vznikne několik takových gigafactory a otázkou je, zda mezi takovými zeměmi bude i Česká republika. O případném úspěchu rozhoduje i to, jak se jednotlivé státy k této příležitosti, která s sebou přináší dodatečné příjmy do státního rozpočtu z daní subjektu a zaměstnání lidí, postaví. Gigafactory vzniknou jen na území těch států, které budou v této oblasti nejaktivnější, je to technologický pokrok, který nebude na nikoho čekat. Pokud má dávat takový projekt smysl, tak musí být v provozu odteď za čtyři roky.
Řekněme letos.
Nenapadá mě nic tak významného jako debata o gigafactory. A s tím souvisí i těžba lithia. Pak je zde transformace teplárenství.
Máme hotové studie proveditelnosti do té míry, že ČEZ vybral dvě technologie, u kterých děláme poloprovozní zkoušky. Až budeme mít vyzkoušeno, jak separovat sloučeninu lithia, pak můžeme udělat finální ekonomickou studii, protože již budeme mít k dispozici velmi přesná čísla. Pak můžeme vybrat nejvhodnější technologii a udělat finální rozhodnutí. Toto všechno se musí stát do roka, finální rozhodnutí chceme učinit v roce 2023.
Musím se přiznat, že elektromobil na každodenní ježdění nepoužívám.
Myslím, že začíná být jasné, že třeba do města je elektromobil už dnes dobré auto. Automobilky oznamují cíle odchodu od motorů produkujících emise, takže to nemine nikoho z nás.
... a nejen jich.
Harmonogram, který máme, stále platí. V létě 2023 chceme mít k dispozici nabídky od všech tří uchazečů, poté bude následovat jejich negociace, tedy vyjasnění a zpřesňování, a pak předložení finálních nabídek, ze kterých chceme vybrat tu nejlepší. Smlouva s vítězem by mohla být podepsána v roce 2024. Do země by se pak koplo v roce 2029. Otázkou je, zda věříte tomu, že Daniel Beneš bude ještě v roce 2029 sedět ve vedení ČEZ. Tak daleko nespekuluji ani já, abych vám řekl, kde budu ve svých 59 letech.
Věřím tomu, harmonogram plníme. Samozřejmě v posledních měsících tam bylo jisté klopýtání dané tím, že jsme v předvolebním roce, ale to je realita, se kterou nic neudělám. Tudíž ji beru jako fakt.
Situace se nám „zjednodušila“ v tom, že budeme mít jen tři uchazeče o výstavbu. Diskutabilní je, jakým způsobem to ovlivní kompetitivnost tendru neboli míru soutěživosti uchazečů. Ale jak říkám, není mojí rolí dělat geopolitická rozhodnutí. Rozumím tomu, chápu, že je to role představitelů státu, a beru to jako fakt, se kterým jsem v dobrém srozuměný.
Nemyslím si, že by se měly stavět místo nového bloku v Dukovanech, určitě jsou ale součástí budoucnosti jaderné energetiky, na kterou se díváme s velkým optimismem. Máme podepsanou dohodu o spolupráci se všemi třemi společnostmi, které jsou v této oblasti nejdále s vývojem, ať již s NuScale, GE Hitachi, nebo s Rolls-Roycem. Budeme rádi, když – nepočítám do toho mateřskou zemi dané firmy – budeme jedni z prvních v Evropě, kdo modulární reaktor postaví. Ale upřímně řečeno, Dukovany 5, jak jim říkáme, jsou velký blok o výkonu tisíc plus megawattů, nejsou v konkurenčním postavení proti malým modulárním reaktorům. Jeden jaderný blok v Dukovanech představuje deset procent spotřeby elektřiny v České republice. V momentě, kdy postupně vypneme uhelné elektrárny, přijdeme o 40 procent výroby. Jedny Dukovany 5 nás nespasí a je potřeba se věnovat obojímu. Jen čekat na malý modulární reaktor a mávnout rukou nad velkým blokem Dukovan s tím, že ony snad budou ty malé reaktory, bych považoval, z pohledu energetické bilance a člověka, který se za to cítí trochu zodpovědný – byť to je především role politiků –, za nezodpovědné.
Místa nejsou stanovená, ale první, co se nabízí, jsou jaderné lokality, které máme: Temelín, Dukovany. Bavíme se o nějakém prvním bloku a pak se uvidí, co dál.
Jak už jsem říkal, chceme se primárně věnovat obnovitelným zdrojům, jádru, výrobě vodíku, to je strašně moc práce. V nových inovativních technologiích máme docela dost věcí, které se budou vyvíjet.
V těch de facto jsme, budujeme je růstovým nebo akvizičním způsobem, třeba že koupíme v nějaké lokalitě místního menšího operátora, tento způsob budeme dál rozvíjet. Stavíme optickou síť. Pak je vedle toho debata s Vodafonem, nic dalšího v této oblasti nerozvíjíme.
Jednání o prodeji probíhají, a tudíž je nemohu komentovat.
Můj pohled na věc je vždycky pozitivní.
Každou akvizici je třeba hodnotit separátně, protože se uskutečnila v jiné době, nějakým způsobem. Nelze jednoduše říci, bylo to dobré, nebo špatné. Třeba akvizici distribučních společností v Rumunsku považuji za úspěch od momentu koupě až do prodeje. Samotný velký větrný park v Rumunsku by byl úspěšný, pokud by se nezhoršily podmínky udělování zelených certifikátů, což můžeme nazvat stejně tak smůlou jako špatným obchodním rozhodnutím.
Co se týká Bulharska, tam bych si počkal na finální rozhodnutí až na konec arbitráže. Bulharská akvizice, která vznikla v roce 2004, byla od samého počátku zatížena tím, že celá ta léta bulharský stát nedodržoval pravidla, která si v privatizačních smlouvách s ČEZ dohodl. Z toho důvodu vede ČEZ s Bulharskem arbitráž a já jsem přesvědčený, že ji vyhrajeme, protože jsme v právu. Účet bych dělal až po jejím skončení. Tak jako jsme měli arbitráž s Albánií, která skončila dohodou o tom, že nám zaplatí kompenzaci skoro sto milionů eur, také se dala hodnotit až na konci.
Přesně tak, jen se obávám, že arbitráž s Bulharskem ještě potrvá několik let, odhaduji to na dva až tři roky. Pokud se nebudeme schopni dohodnout na nějaké kompenzaci, to ale moc nepředpokládám. Měli jsme arbitráž v Albánii, která skončila úspěchem, donutili jsme je k dohodě o narovnání, arbitráž ohledně Gacka jsme také vyhráli. Někdy to může vypadat, že to je špatné podnikání, když se k vám ale nějaký stát špatně chová a vlastně neumožňuje podnikat podle pravidel, která byla dopředu dohodnutá, tak to hodnocení musíte dělat až na konci, až spory vyhrajete. Je to tak, spíš bychom mohli vést obecnější úvahu typu, zda měl jít ČEZ vůbec na Balkán.
V rámci svého působení se choval tak, jak nejlépe uměl, ale je diskutabilní otázka, jestli strategie z roku 2002, kdy se tam rozhodl jít, byla ta správná. Nicméně když se na to podívám tehdejšíma očima představenstva té doby, tak celkem jejich rozhodnutí chápu, protože Evropa se rozvíjela a rozšiřovala, mnoho států bylo těsně před vstupem do EU, takže byl velký důvod si myslet, že budou dodržovat všechna unijní pravidla, která se pak nedodržovala.
No dobře, ale vyhrajete arbitráž, když k tomu máte podklady ze svého reálného fungování, že jste v právu. Nechci zlehčovat práci našich advokátů v arbitrážích, ale kdybychom se v těch zemích chovali nemravně a špatně a nebyli v právu, tak by to sebelepší právník asi nevyhrál. Otázkou je, co byl historicky největší neúspěch akvizicí ČEZ.
Jaký byl ten největší neúspěch?
Nekoupení Slovenských elektrární v roce 2004. Protože kdyby ČEZ tehdy uspěl, tak by se několik let intenzivně věnoval sloučení těchto dvou společností a vytvoření velkého česko-slovenského holdingu. Neměl by tolik času a energie přemýšlet o expanzi na Balkán. Ale to je život, nemůžete si myslet, že vždy vyhrajete. Po bitvě je každý generálem, dobře se to hodnotí, obzvlášť práce jiných lidí.
Určitě nemáme v plánu nic na Balkáně. Naším primárním trhem, kterému se věnujeme, je Česko, hned za ním Slovensko. Věnovat se chceme i těm nejbližším zemím, které jsou pro nás stabilní a čitelné, kde podnikání považujeme za méně riskantní. Primárně je to samozřejmě Německo, tady se mimo jiné už věnujeme poskytování energetických služeb, třeba ve Francii pak zase obnovitelným zdrojům.
Nejsem na žádném, žádný takový neexistuje ani nemám takovou ambici. A vůbec nevím, když se toto objeví ve veřejném prostoru, jestli to pouští do světa jako „zaručenou“ zprávu lidé, kteří si to přejí a mají mě rádi, nebo naopak lidé, kteří mi chtějí uškodit. Můžeme si říci, zda mi to přináší něco dobrého, já si myslím, že ne. Motivace mohou být různé, ale co je podstatné, nemá to vůbec žádný reálný základ. Ani na mé straně, ani za mnou nikdy žádný politik nepřišel, co bych na to řekl, tato debata nikdy nenastala. To je celé.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
