Další krok k maléru

Problém, který před EU stojí, by před ní nestál, kdyby neexistovala společná měna, kterou je třeba zachránit za jakoukoli cenu. Zřejmě včetně ceny bankrotu celé EU.

Jestli se na něčem v této krizi shodnou úplně všichni, tak je to nezbytnost státní pomoci podnikatelskému sektoru. A na nějakou miliardu se fakt nikdo nedívá. V Česku sice vláda předvádí extrémní administrativní diletantismus i na mechanismech odzkoušených ve světě, jako je kurzarbeit, ale o to až tak moc nejde. Podstatné je, jestli na tu pomoc státy mají.

Je jasné, že nasyslené přebytky nemá nikdo, řada států má ale solidní prostor si půjčit. Pak je ale pár zemí, které si bez celoevropské pomoci asi jen tak nepůjčí. Itálie a Španělsko jsou prostě problém a vládci Evropy ho hodlají řešit. Dohoda Macrona a Merkelové o vytvoření společného fondu EU v rozsahu půl bilionu eur má být krokem k takovému řešení, ale není jím. Podstatou návrhu je vytvoření fondu, který si půjčí na trhu a splácet budou rovnoměrně státy EU podle výše svého podílu na celkovém HDP Unie.

Suma pět set miliard eur se zdá veliká, ale ani zdaleka nestačí na italský problém, i kdyby byla celá určená jen pro Itálii. Což není. Navíc Itálie je čtvrtou největší ekonomikou Evropy a bude tak jako tak platit dvanáct procent splátek společného fondu, když už teď má s dluhovou službou na krajíčku. Je to málo, ale aspoň něco, řekne si mnohý Ital, či Španěl. Na severu na to ale bude drobet jiný pohled. A státy, které na investice z nového fondu nedosáhnou, se budou stavět na zadní podobně, jako se už u nás postavil Babiš. Dramaticky zvýšíme zadlužení už kvůli domácím firmám a ještě máme zatěžovat naše děti dluhy za Italy, Španěly či další?

Jasně, společný evropský trh je pro nás i ostatní zásadní a bez něj zchudneme. Tomu rozumí i Angela Merkelová, která, byť jistě nerada, na tento plán přistoupila. Němci jsou na tom, pokud jde o dluhy, hůře než my. My se zadlužíme někam kolem padesáti procent HDP, zatímco Německo bude určitě hodně nad osmdesát, což je vysoko nad bezpečnou hranicí. A spořiví Němci ji za ten souhlas u voleb příští rok určitě nepochválí.

Podstata problému je ale úplně jinde. Problém, který před Unií stojí, by před ní nestál, kdyby neexistovala společná měna, kterou, jak říkal jistý Mario Draghi, je třeba zachránit za jakoukoli cenu, zřejmě včetně ceny bankrotu celé EU. Tento přístup vedl ke zvýšení dluhů zemí eurozóny po minulé krizi zhruba o polovinu. A teď to bude podobné.

Jaké to bude po další krizi, která dříve nebo později určitě přijde, když pak bude německý dluh po všech solidárních pomocích v zájmu zcestného modelu evropské integrace na sto padesáti procentech HDP?

Metoda, podle níž co nejde silou, půjde ještě větší silou, je prostě metodou idiotů. Průměrně bystrý mozek poté, co zjistí, že dosavadní cesta dál nevede, zkusí obvykle hledat jinou.

Týdeník hrot

  • Peníze leda zadarmo
  • Covid na mozku
  • Naběhnutí na solární vidle
Objednat nyní