Vybrané články
z týdeníku The Economist

Condoleezza Riceová: Jak porazit Čínu? Studená válka ukazuje, že funguje jen vojenská síla

Důležitá je vojenská síla, nepostradatelní spojenci, ale ani to nestačí, píší Condoleezza Riceová a Niall Ferguson.

ilustrační foto | Profimedia.cz

Sílící rivalita mezi Amerikou a Čínou způsobila, že někteří začali mluvit o druhé studené válce. Jiní tuto analogii odmítají. My můžeme říct toto: Zdá se, že dvě největší světové ekonomiky mají jen malý prostor pro spolupráci a pořádně velký pro neshody.

Největší rozdíl samozřejmě spočívá v odlišném důvodu rivality. Po druhé světové válce se mezi oběma supervelmocemi konflikt rozhořel velice rychle. Měly jen málo společného. Sovětský svaz byl sice vojenský gigant, na ekonomickém poli však platil za samotáře z velké části vyloučeného z globální ekonomiky.

Čína se naopak do mezinárodní ekonomiky zapojila pod vedením Teng Siao-pchinga z vlastní vůle a z rozhodnutí světových kapitalistů. Po třicet let těžila z integrace a přístupu k zahraničnímu kapitálu a know-how. Během této doby si osvojila dovednosti nutné k vytváření vlastních inovací, nejen ke krádežím duševního vlastnictví.

Magicky přitažlivá velikost

Čína už roky obrušuje americkou moc. Ale teprve když Si Ťin-pching přímočařeji začal mluvit o tom, že Čína Ameriku vystřídá na technologické špičce, a Tchajwanský průliv označil za čínské výsostné vody, šokovaná Amerika a její spojenci si plně uvědomili, před jakou výzvou stojí.

Čína vybudovala působivou globální síť telekomunikační infrastruktury a podmořských kabelů a v klientských státech získala přístup do přístavů a na vojenské základny (anebo obdržela právo je vystavět). S každým dalším projektem se čínský vliv vyvíjel od čirého merkantilismu k touze po politickém vlivu. I kdyby nic jiného, velikost čínského trhu je magicky přitažlivá.

Stalo se Německo opět nemocným mužem Evropy?

Západní soused Česka má jiné problémy než v roce 1999. Ale stejně jako tenkrát potřebuje silnou dávku reforem

Amerika reaguje opožděně. Příliš často však veřejně naléhá na ostatní země, aby odolaly vábení čínských investic, aniž by jim sama nabídla odpovídající alternativu.

Pravda je, že se v čínské zahraniční investiční strategii začínají objevovat trhliny. Její přístup „půjč a ovládni“, spoléhání se na čínské pracovníky namísto těch místních a neúspěchy při budování infrastruktury – včetně několika spektakulárních nehod – začínají vzbuzovat odpor jak v Latinské Americe a Africe, tak jinde ve světě.

Za studené války a v letech po jejím konci ukázal Marshallův plán, Mírové sbory, Amerikou podporovaná „zelená revoluce“ v indickém zemědělství nebo iniciativa PEPFAR pro boj s HIV/AIDS, že Spojené státy dokážou lidem ve světě zlepšit život. Dnes je otázkou, do jaké míry zvládnou podobně účinnou taktikou využít čínské přešlapy.

Pět ponaučení

Od čtyřicátých do osmdesátých let minulého století podporoval Hooverův institut, s nímž oba spolupracujeme, výzkum studené války. Tamní archivy představují pro vědce zabývající se tímto obdobím nepostradatelný zdroj informací. Prospěje nám, když výsledku porozumíme a vezmeme si z něj ponaučení. Klíčových je následujících pět bodů.

Zaprvé, na spojencích záleží v dobrém i ve zlém. Čína má klienty, kteří jí jsou tak či onak zavázáni. Z nejdůležitějšího z nich, z Ruska, se stala kvůli Putinově útoku na Ukrajinu přítěž. Čína se prozatím pokouší podporovat svého „neomezeného partnera“ a zároveň zůstat na správné straně americké a evropské sankční linie. Vyžaduje to velkou dávku balancování.

Amerika má naproti tomu štěstí, že se může opřít o evropské spojence, které rozhodná reakce na ruskou agresi polila živou vodou, a o poznání silnější NATO, k němuž se nově připojují Finové a (pokud jejich vstup ratifikují ti, kdo jej zatím blokují) Švédové. K dalším silným americkým spojencům patří Austrálie, Jižní Korea a Japonsko. Také vztah Ameriky s Indií se prohlubuje.

Umělá inteligence může ohrozit demokracii, ale větším rizikem jsou pořád samotní politici

Dezinformace se budou šířit ještě snáz než dosud, ale ve výsledku na tom záleží méně, než si myslíte

Druhé ponaučení spočívá v tom, že odstrašení vyžaduje vojenské kapacity odpovídající používané rétorice. Čína vylepšuje všechny aspekty svých ozbrojených sil, zatímco válka na Ukrajině a přetahování o Tchaj-wan odhalily západní slabiny. Západ nyní musí okamžitě zareagovat, obstarat si pokročilé zbraně, zabezpečit dodavatelský řetězec kritických materiálů a součástí a obnovit obrannou průmyslovou základnu. Silou zajištěný mír skutečně funguje.

Zatřetí je potřeba usilovat o to, aby nedopatřením nevypukla válka. Do dnešního dne těžíme z kontaktů mezi americkými a ruskými ozbrojenými silami (vzniklých za studené války), jejichž cílem je předcházet případným incidentům. Vzhledem k povaze současných technologií, především umělé inteligence, by válka mezi Amerikou a Čínou mohla být dokonce ještě nebezpečnější než ta se Sovětským svazem. Čína se dosud odmítá bavit o prevenci incidentů, přestože v několika případech chybělo jen velmi málo k tomu, aby se čínské a americké lodě či letadla srazily. To je chyba.

Začtvrté, vzpomeňte si na George Kennana, amerického diplomata sídlícího v Moskvě, autora „Dlouhého telegramu“. Kennan ve své zprávě o délce eseje, již poslal Trumanovu ministerstvu zahraničí v roce 1946, poukázal především na zjevné nevýhody, jimiž trpěl Sovětský svaz. Radil své vládě, aby Moskvě neumožnila územní expanzi s tím, že ji nakonec oslabí vlastní vnitřní rozpory.

Čína není SSSR

Čína je ekonomicky silnější, než kdy byl Sovětský svaz, ale i v jejím případě se objevují protichůdné síly. Čínu sužuje deflace, vysoká nezaměstnanost mladých lidí a katastrofální demografie. Autoritářští vůdci dávají přednost jistotě politické nadvlády před riziky ekonomické liberalizace.

Největší lekce, kterou nám může první studená válka poskytnout, však spočívá v tom, že nic není nevyhnutelné. Tehdejší vůdci nepodceňovali výzvy, jimž čelili. Pokud máme dnes uspět, budou se muset demokracie vypořádat s vlastními chybami a rozpory – v neposlední řadě s trhlinami ve společnosti způsobenými etnickými, sociálními a třídními rozdíly a s tendencí těchto trhlin hlasitě rezonovat v online prostoru. Neschopnost zajistit legitimitu politických institucí chránících svobodu vedla k dramatickému poklesu důvěry v demokracii jako takovou.

Nezapomínejme však, že už dříve se autoritářští vůdcové spletli, když měli demokratickou kakofonii svobody za slabost a potlačování nesouhlasu ve vlastních společnostech za známku síly. Všichni nejlepší američtí prezidenti období studené války, od Harryho Trumana přes Ronalda Reagana po George H. W. Bushe, chápali, že autoritářství je špatné. Pokud dokáže stávající generace vůdců vystoupit se stejnou rozhodností, vyústí tato nová velmocenská rivalita – ať už je to druhá studená válka, nebo něco nového – v další vítězství svobodného světa.

Condoleezza Riceová je bývalou ministryní zahraničí ve vládě George W. Bushe, v současnosti působí v Hooverově institutu. Niall Ferguson je historik, autor mnoha knih, působí v Hooverově institutu.