Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Co stála Ameriku Obamova největší chyba v Sýrii
Ztratily USA věrohodnost nejen na Blízkém východě, protože prezident Barack Obama stanovil nepřekročitelnou „červenou linii“ a pak její překročení nepotrestal?
Jednotky syrského prezidenta Baššára al-Asada udeřily krátce po druhé hodině v noci. Obyvatelé Ghúty, čtvrti na okraji Damašku, vyprávěli reportérům, že uslyšeli zvláštní zvuk, jako kdyby někdo otevíral lahev Pepsi. Místní lékař se snažil potlačit slzy, když popisoval, jak se řada lidí pokoušela ukrýt v podzemí, ale plyn je těžší než vzduch a suterény i sklepy zaplavil. Kdyby místo dolů běželi po schodech nahoru, přežili by. Tu noc zahynulo přes tisíc lidí. Doktor rozdal medikům na 25 tisíc ampulí atropinu a dalších sedm tisíc hydrokortisonu, aby se pokusili zachránit lidi trpící následky otravy nervovým plynem.
Al-Asad vypálil rakety naplněné sarinem na Ghútu 21. srpna 2013. Byl to nejsmrtonosnější den syrské občanské války. A tehdejší prezident Spojených států, Barack Obama, se musel rozhodnout, jestli vyplní své dřívější varování: „Červenou linii pro nás představuje manipulace s chemickými zbraněmi nebo jejich použití. To by změnilo můj postoj.“
Deset let po Ghútě je Obamova syrská červená linie považována za zásadní moment jeho prezidentství. Místo aby okamžitě zareagoval, rozhodl se nejprve požádat Kongres o hlasování a pak souhlasil s tím, že se USA nebudou žádným způsobem angažovat, pokud do hry vstoupí Rusko a bude dohlížet na likvidaci syrských chemických zbraní. Kritici tvrdí, že Obamova neochota potrestat al-Asada oslabila americkou důvěryhodnost a následky tohoto kroku pociťujeme dodnes.
Co by řešily řízené střely
Tehdejší francouzský prezident François Hollande v rozhovoru pro BBC minulý týden řekl, že „pro Blízký východ to bylo obzvlášť zlé. A bylo to rozhodující pro vztahy mezi Západem a Ruskem“. Také The Economist v roce 2013 nad Obamovým rozhodnutím lomil rukama a vinil ho z „oslabování Západu“. Dnes je namístě tento soud přehodnotit. Není pochyb o tom, že v posledních deseti letech došlo k erozi důvěryhodnosti Západu, ale salva řízených střel vypálených na al-Asada by ji sotva zachránila. Je možné, že by dokonce ani Syřany neuchránila před dalšími útoky nervovým plynem.
Obamova červená linie je kuriózní případ politiky, která vznikla vlastně náhodou, nejprve se skvěle osvědčila, ale nakonec se na ni vzpomíná jako na historické selhání. Vede k otázce, do jaké míry vůdcové mohou – nebo by měli – stavět důvěryhodnost do středu svých plánů.
Je zvláštní, že tak akurátní politik, jakým Obama byl, při vytyčování červené linie klopýtl. Přestože vymezení podmínek naznačuje, že k formulaci ultimáta dospěl po dlouhém zvažování všech možností, prezidentovy poradce šokovalo, když 20. srpna 2012 na tiskové konferenci v Bílém domě promluvil Obama – zdánlivě z náhlého popudu – o tom, jaké následky by pro al-Asada mělo případné použití chemických zbraní. Jeho výroky publikovala jen hrstka médií – hlavně proto, že jeho administrativa novináře spěšně informovala, že USA s největší pravděpodobností v Sýrii nezasáhnou.
Přesto to nestihla dost rychle. Řada lidí v americké vládě a v zahraničí, včetně Londýna, chtěla, aby Amerika zabránila al-Asadovi páchat zvěrstva. Chytili se Obamových slov. „Muselo to vybuchnout hned,“ vysvětluje Steven Simon, bývalý Obamův spolupracovník a autor knihy Grand Delusions, nových dějin americké politiky na Blízkém východě. „Nemělo to žádnou pojistku, žádný zpožďovač.“
Zaváhal navíc i sám Obama. Al-Asad byl nařčen z použití chemických zbraní proti svým vlastním lidem v prosinci 2012 a v březnu 2013. Při první příležitosti označil Obama podobné zbraně a za „zcela nepřijatelné“ a při druhé za „nástroj, který mění pravidla“. A přestože prezident tímto způsobem vytvořil očekávání, tři týdny po Ghútě najednou popřel, že by jakkoli ohrozil svou důvěryhodnost, když řekl: „Já červenou linii nestanovil. Tu stanovil svět.“
Ve zpětném pohledu se zdá, že Obamova chyba spočívala v tom, že si nechtěl zvolit jen jednu cestu. Formulace červené linie dodala váhu americkému varování ve chvíli, kdy al-Asad podle všeho zvažoval, že použije nervový plyn k zastrašení svých lidí. Když však ke zvěrstvům skutečně došlo, vypadalo to kvůli téže rozhodnosti, jež dodala hrozbě na vážnosti, že Američané dělají příliš málo. Dvacátý šestý americký prezident Theodore Roosevelt věhlasně nabádal vůdce, aby „mluvili tiše a nosili s sebou pořádnou hůl“. Obama křičel, zapomněl hůl a draze za to zaplatil.
Účet za nerozhodnost
Pokud bylo Obamovým cílem zabránit Sýrii v dalším použití nervového plynu, jednoznačně uspěl. Několik týdnů po útoku mělo Rusko připravený plán pro mezinárodní dohled nad likvidací syrského programu chemických zbraní, pokud Amerika nezasáhne.
„To, že Sýrie přistoupila k Úmluvě o chemických zbraních (CWC), představuje jeden z úspěchů 21. století na poli omezení šíření zbraní,“ věří odborník na chemické zbraně a přednášející z fairfaxské Univerzity George Masona Gregory Koblentz. Sýrie disponovala nejvyspělejším blízkovýchodním programem, který vytvořila, aby odstrašila Izrael od konvenčního vojenského útoku. S ruskou podporou, mezinárodní pomocí a dobrým zázemím Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) zničila Sýrie 1300 tun zbraní a prekurzorů, 1200 tun munice a 27 výrobních zařízení. Koblentz připomíná, že dvanáct raket připravilo 21. srpna o život více než tisíc lidí. Každá nesla padesát litrů nervového plynu vážícího necelých 55 kilogramů. Dodává, že nervový plyn, který Sýrie zničila, vážil tisíc tun – dost na to, aby mohla zopakovat útok na Ghútu 1800krát.
Profimedia.cz
Sýrie z toho ale s tak docela čistým štítem nevyšla. Dál používala chlor, včetně jednoho vysoce smrtícího útoku v roce 2018, na nějž Obamův nástupce Donald Trump spolu s Británií a Francií odpověděl salvou řízených střel. Koblentz poznamenává, že Sýrie si část – byť jen nepatrnou – nervového plynu ponechala, neboť al-Asad provedl tři další útoky s jeho použitím, které nicméně způsobily podstatně menší škody než útok na Ghútu. Rusko ve všech třech případech svého spojence přikrylo a svedlo útok na povstalecké skupiny. Během mimořádných zasedání v OPCW dával syrský ambasador najevo své opovržení tím, že na mobilu hrál Angry Birds.
Výsledek je i tak dozajista lepší, než kdyby se Amerika a její spojenci pokoušeli eliminovat syrské chemické zbraně na dálku. Simon vzpomíná, jak se během prvních válečných měsíců neřešilo nic jiného než jak zabránit tomu, aby se chemické zbraně dostaly do nesprávných rukou. „S americkými a izraelskými tajnými službami jsme strávili spoustu času tím, že jsme se snažili přijít na to, kde přesně všechny ty věci mají,“ vypráví. „Sledovali jsme a monitorovali zranitelnost konkrétních zařízení vůči útoku opozičních sil a s americkou armádou jsme řešili způsoby, jak by mohly Spojené státy tyto zásoby jednostranně zničit, aniž by při tom došlo k masivnímu ohrožení veřejného zdraví.“
Rusové a nervové látky
CWC syrskou občanskou válku nezmírnilo. Řada zemí odsoudila v roce 2018 ruský pokus o otravu Sergeje Skripala, bývalého člena KGB žijícího v Londýně, a Alexeje Navalného v roce 2020 s použitím jiné nervové látky, novičoku. Chemické zbraně zůstávají velké tabu.
Proč by tedy, jestliže syrský program v podstatě neexistuje a CWC zůstává v platnosti, měla utrpět americká důvěryhodnost? Podle děkanky School of International and Public Affairs Kolumbijské univerzity Keren Yarhi-Milové jedna odpověď zní, že politická rozhodnutí mají vždy mnohonásobně širší publikum, než jakého se přímo týkají. V Obamově případě bylo publikum plné lidí, kteří už v té době zpochybňovali jeho rozhodnost.
Jeho tvrdá slova ohledně syrské červené linie zastiňovalo často zmiňované přání, aby Amerika věnovala méně zdrojů na snahu ovládat Blízký východ – a vůbec celý svět. Spojené státy na roky zabředly do marasmu v Afghánistánu a Iráku. Rozhodnutí „ovládat situaci zpovzdálí“ v Libyi při Británií a Francií vedeném svržení diktátora Muammara Kaddáfího skončilo naprostým chaosem. Obamovy pokusy uzavřít s Íránem dohodu o jeho jaderném programu vnímali někteří čelní představitelé států Perského zálivu a Izraele jako příliš servilní.
Yarhi-Milová vysvětluje, že lídři nejsou hodnoceni jen podle své politiky, ale získávají také „signální pověst“, která odráží, jakým způsobem realizují hrozby a plní dané sliby. Odborníci se rozcházejí v tom, jakou váhu tato pověst má. Někteří tvrdí, že se zahraniční mocnosti pragmaticky rozhodují podle toho, jak vyhodnotí schopnosti a zájmy lídra v ten daný moment, ne na základě toho, co udělal v minulosti. Výzkum Yarhi-Milové nicméně ukazuje, že v reálném světě slouží zahraničním mocnostem pověst jako nápověda. „Lidé jako Putin se do superracionálních propočtů nepouštějí,“ říká, „berou to zkratkou. A často vycházejí ze svých osobních zkušeností z jednání s danou zemí.“
Výcvik nikoho nepřesvědčil
Simon považuje Obamovu pověst za extrémně nespravedlivou. Poukazuje na to, že bývalý americký prezident zahájil v roce 2013 masivní operaci s cílem vycvičit a podpořit syrské povstalecké bojovníky, která měla mnohem větší význam, než jaký mohl mít odvetný raketový útok za Ghútu. Blízkovýchodní lídři o tomto závazku věděli, ale nezdálo se, že by si je tím Obama nějak získal. Simon navíc připomíná, že od druhého volebního období George W. Bushe usilovali všichni prezidenti o omezení amerického angažmá na Blízkém východě. A přesto je za bod zvratu považována syrská červená linie.
Když se na ty události díváme dnes s odstupem deseti let, na Obamově případu se ukazuje, jak prchavá bývá důvěryhodnost. Obama trvá na tom, že ničeho nelituje. V roce 2016 řekl v rozhovoru pro The Atlantic, že „shodit bomby na někoho jen proto, abyste mu dokázali, že jste ochotní na něj shodit bomby, je dost možná ten nejhorší důvod k použití síly“. To je rozhodně pravda. Když v sedmdesátých letech minulého století bombardoval Richard Nixon Kambodžu a Vietkong v přesvědčení, že se jinak rozvojové země skácí jako domino, stálo to spoustu životů a americkou reputaci to nezachránilo. Navíc vůdci typu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana obracejí, jak se jim to hodí, a přitom si stále drží moc.
Úspěšnou eliminaci syrských chemických zbraní zastínila jedna obecnější pravda: pozice USA na Blízkém východě zeslábly – a částečně z jejich vlastní vůle. Výrazně se to projevilo v roce 2014 během vzestupu moci Islámského státu, násilného zdroje anarchie a chaosu. Celé to zhoršil fakt, že mužem, který se s Obamovým požehnáním ujal dohledu nad Sýrií, byl Vladimir Putin. Jeho vliv v zemi od té doby zesílil, americkým nárokům na roli světového policisty se vysmál a poslal své vojsko na Ukrajinu. A Obamovi zůstala na krku červená linie, protože je to mocná metafora americké snahy vypořádat se se složitým světem.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
