Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Polovina částky přiteče přímo do ruského rozpočtu, protože většinový podíl ve finančním domě kontroluje ruská vláda. Peníze pomohou Kremlu financovat válečné tažení na Ukrajině.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Sport v Sovětském svazu měl demonstrovat převahu socialismu nad kapitalismem. Nic než výhru Stalin nebral
Na olympiádu v Helsinkách z roku 1952 se většinou vzpomíná kvůli třem zlatým medailím Emila Zátopka. Z hlediska sportovní historie bylo ovšem zdaleka nejdůležitější událostí oněch her zapojení Sovětského svazu do mezinárodního sportu.
Sovětští sportovci – tajní profesionálové podporovaní státem – tehdy vůbec poprvé závodili na olympiádě a hned skončili druzí za Spojenými státy. Právě v Helsinkách se zrodila sovětská sportovní „mašina“, která měla světu demonstrovat převahu socialismu nad kapitalismem.
Za nejhanebnější olympiádu všech dob se obecně považuje ta „Hitlerova“ z roku 1936. Jenže Hitler byl v té době – pokud na chvíli pomineme zrůdnost jeho rasistického režimu – v podstatě „hodný“ chlapík, který zatím nepřepadl žádnou zemi a na svědomí měl maximálně několik tisíc obětí.
Vystoupení sovětských sportovců v Helsinkách bylo mnohem skandálnější. Stalin měl na kontě miliony mrtvých, jeho režim stále vraždil, týral a věznil statisíce nevinných lidí a nyní „gospodar“ plánoval další velkou čistku, která začala antisemitskou kampaní a pronásledováním Židů.
Rusko se sice už roku 1908 zúčastnilo olympijských her v Londýně (tři medaile), ovšem po Říjnové revoluci hleděli soudruzi na sport ryze prakticky. Hned v květnu 1918 podřídili všechny kluby Ústřední radě pro všeobecný vojenský výcvik s úkolem „zásobovat Rudou armádu kontingenty trénovaných branců tak rychle, jak jen to bude možné“.
A sepětí sportu s ozbrojenými silami vydrželo dodnes: v sovětské éře nesl ústřední armádní klub jméno CSKA, zatímco politická policie NKVD roztrousila po celé zemi svá „Dynama“. Už ve třicátých letech se elitní kluby profesionalizovaly, chyběly jim ale mezinárodní zkušenosti, protože sovětské vedení své sportovce na „buržoazní“ olympiády a jiné soutěže neposílalo.
Po druhé světové válce ovšem Stalin dospěl k názoru, že nová supervelmoc by měla svou převahu a pokrokovost předvést i na sportovním poli (podrobnosti lze nalézt v pracích sportovního historika Jima Riordana, v češtině třeba v bakalářské práci Tomáše Vojáčka).
Vítězství bylo podřízeno úplně vše. Tehdejší ministr sportu Nikolaj Romanov později vzpomínal, že osobně ručil za úspěch a kvůli povolení odcestovat musel „Stalinovi poslat zvláštní dopis zaručující vítězství“. Premiérou bylo v srpnu 1946 atletické mistrovství Evropy v Oslu, na němž Sovětský svaz získal sedmnáct medailí a v pořadí zemí obsadil druhé místo za Švédskem.
Námluvy s Mezinárodním olympijským výborem (MOV) začaly krátce poté, ovšem táhly se řadu let. Potíž byla hlavně v tom, že sovětští profesionálové rozhodně nenaplňovali podmínku – v té době ještě smrtelně vážně chápaného – olympijského amatérismu.
„Nevidím možnost, jak s jejich speciálními platbami pro atlety a odměnami pro vítěze mohou Rusové splnit amatérská kritéria a regule,“ soudil například roku 1947 místopředseda MOV Avery Brundage. Řešením byla amnestie, jejímž prostřednictvím MOV odpustil Sovětskému svazu všechen starší sportovní sponzoring a sovětská vláda na oplátku slíbila (a nedodržela), že se to již nebude opakovat.
Když byl Sovětský svaz v květnu 1951 jednohlasně přijat do MOV, Brundage to okomentoval slovy: „Měli bychom přijmout jejich žádost a předpokládat, že olympijská pravidla budou dodržena, dokud se nepřesvědčíme o opaku.“ Jedenasedmdesát medailí, které získali sovětští profesionálové v Helsinkách, by každý jiný považoval za fenomenální úspěch, Stalin ale z druhého místa nadšený nebyl. Ani jeden sportovec nedostal státní vyznamenání a vůbec nejhůře dopadl fotbalový klub CSKA, dvorní dodavatel reprezentantů, kteří si dovolili vypadnout z turnaje s jugoslávským týmem „krvavého psa“ Tita: po skončení olympiády byl na Stalinův rozkaz dočasně rozpuštěn.
Sluší se dodat, že právě během onoho léta 1952, kdy sovětští sportovci závodili v Helsinkách, nechal Stalin v Moskvě popravit třináct „sionistických spiklenců“, kterým vyšetřovatelé kladli za vinu absurdní obvinění typu, že chtěli zřídit na Krymu židovskou republiku a odtrhnout poloostrov od Sovětského svazu.
Osm měsíců po těchto událostech diktátor zemřel, což Sovětský svaz zachránilo od další velké čistky. „Mašina“ ale jela dál, a tak hned příští olympiádu v Melbourne sovětští sportovci triumfálně ovládli se ziskem 98 medailí.
