Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Co dožene Západ a Rusko k jaderné válce
Nikdo přesně neví. A právě proto Joe Biden tolik váhá s dodávkami ničivějších zbraní na Ukrajinu.
„Podle mě slovo ‚nemožné‘ znamená ‚v budoucnu možné‘,“ žertuje ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov. Vývoj událostí mu dává za pravdu. Dovoz protitankových střel Javelin v roce 2014, kdy si Rusko ukouslo první kusy ukrajinského území, Amerika zakázala, po roce 2017 jich přece jen pár poslala a od února, kdy Rusko podniklo invazi na Ukrajinu, je tam hrne ve velkém. Protiletadlové střely Stinger podléhaly dlouho stejnému zákazu, v březnu dorazily. Od června likvidují velitelská stanoviště a sklady zbraní za ruskými liniemi salvové raketomety HIMARS. Jednoho dne mohou dorazit i stíhačky F-16.
Amerika i Evropa chválí ukrajinské odhodlání se bránit, což vyvolává neodbytnou otázku: Proč tedy Ukrajincům neposílají víc zbraní a rychleji? Oficiální odpovědi se liší – Západ postupuje nebývale rychle; přednost mají zbraně, které jsou nejvíc potřeba; Ukrajinci napřed musejí projít výcvikem, aby se naučili nové systémy používat; musejí prokázat, že je dokážou účinně využít v boji.
Vertikální a horizontální
Hlavním důvodem pro americkou obezřetnost je strach z eskalace – že by Rusko mohlo vojensky udeřit na NATO (ve vojenském žargonu se tomu říká „horizontální eskalace“) nebo se na Ukrajině uchýlit k použití chemických či jaderných zbraní („vertikální eskalace“). Obě možnosti by téměř jistě vtáhly NATO do přímého konfliktu s Ruskem a americký prezident Joe Biden přísahal, že odvrátí „třetí světovou válku“.
Chystaná ukrajinská protiofenziva, jejímž cílem je osvobození Chersonu, je svého druhu zkouškou. Pokud bude úspěšná, jestřábi v tom uvidí důkaz, že Ukrajina s náležitou pomocí dokáže válku vyhrát. Holubice se budou naopak strachovat, že by úspěch mohl přimět ruského prezidenta Vladimira Putina k přehnané reakci.
V den, kdy zahájil invazi na Ukrajinu, Putin varoval státy, které by uvažovaly o intervenci, před okamžitými následky, „jaké jste v celých svých dějinách nezažili“. Ruská státní média nechutně blouzní o jaderných útocích na Západ. Prozatím však podle Američanů nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko uvedlo své jaderné síly do vyššího stupně bojové pohotovosti. Amerika a Rusko si stále ještě vyměňují informace o balistických raketách s jadernými hlavicemi. Prvního srpna vyzval Biden Rusko k obnovení rozhovorů o omezení jaderných zbraní.
Za pět měsíců bojů na Ukrajině se práh pro přímý střet opakovaně zvedl a Západu z toho nevyplynuly žádné katastrofální následky. „NATO předvádí vynikající salámovou metodu pomoci,“ říká James Acton z washingtonského think-tanku Carnegie Endowment for International Peace. „Poskytlo Ukrajincům poměrně značnou podporu, ale v žádném okamžiku neposkytlo Rusku záminku, aby mohlo říct: A dost.“
Ne všichni s tím souhlasí. „Každé kolečko salámu znamená, že zahynou další nevinní Ukrajinci,“ tvrdí Ben Hodges, bývalý velitel amerických vojsk v Evropě. Bidenova administrativa podle něj „zveličila riziko eskalace“. Kreml podle něj už nyní dělá maximum toho, co dokáže, přinejmenším co se zvěrstev a pozemních vojenských operací týče, přičemž ruské námořnictvo a letectvo se Ukrajinců „děsí“. Rusko nechce zaútočit na NATO, říká bývalý generál, a jaderná odveta je vysoce nepravděpodobná.
Jiní varují před tím, že by Rusko mohlo konflikt spíš vyeskalovat, než by uznalo porážku. Samuel Charap z RAND Corporation, think-tanku úzce napojeného na Pentagon, říká, že Rusko má nevyužité vojenské kapacity, zejména pokud by vyhlásilo mobilizaci. Také ruské letectvo by mohlo být zapojeno do války ve větší míře. Čím víc Západ Ukrajině pomůže, tím víc bude Rusko zvyšovat sázky. „Neexistuje žádný stálý rovnovážný stav,“ tvrdí Charap. „Dochází k pomalé, postupné eskalaci.“
Čtyři scénáře
Dějiny studené války naznačují, že státy mohou vést dlouhé zástupné války proti jaderným mocnostem, aniž by vyvolaly atomovou odvetu (byť několikrát k ní nebylo daleko). Vzpomeňte si, jak Rusko a Čína podporovaly Severní Vietnam proti Americe v sedmdesátých letech nebo jak Amerika vyzbrojila afghánské mudžáhidy, kteří v osmdesátých letech pustili žilou Sovětskému svazu.
Zveřejněná ruská doktrína vypočítává čtyři scénáře použití jaderných zbraní: zaznamenání balistického raketového útoku na Rusko nebo jeho spojence, jejich napadení jadernými nebo jinými zbraněmi hromadného ničení, akce ohrožující jaderné velitelské a řídicí systémy a „agrese proti Ruské federaci s nasazením konvenčních zbraní, při níž je ohrožena samotná existence státu“.
„Na první pohled se Západ vyzbrojováním Ukrajiny ani neblíží žádné z těch červených čar. Ale idea existenčního ohrožení je značně elastická,“ říká Bruno Tertais z francouzského think-tanku Foundation for Strategic Research. Putin označil Ukrajinu za „věc života a smrti“. Stejně tak se nechal slyšet, že podobně závažný by byl jakýkoli útok na Krym, který Rusko anektovalo v roce 2014 (a pokud by Rusko formálně anektovalo další ukrajinské území, pokus o jeho opětovné dobytí by byl rázem nebezpečnější). Další se ptají, pokud Putin považuje sám sebe za ruský stát, rovnalo by se jakékoli ohrožení jeho režimu ohrožení existence Ruska?
V nedávné studii think-tanku RAND Charap a jeho kolegové nastiňují čtyři možné scénáře horizontální eskalace. První nese označení „Cesta 0“, protože jeho eskalační spirála už se možná roztočila – Rusko nevyhnutelně musí odpovědět na těžké vojenské a ekonomické ztráty, ne-li hned, pak „v pravý čas“. Další scénář počítá s preventivním útokem Ruska, pokud usoudí, že se NATO chystá na Ukrajině přímo zasáhnout, například po rozmístění raketových systémů v blízkosti ruských hranic. Třetí je úder na vojenské zásobovací cesty, jimiž NATO podporuje Ukrajinu. Poslední je „dramatické zvýšení domácí, ekonomické a politické nestability v Rusku“.
Ve většině případů by ruská odveta pravděpodobně začala skrytě – tedy prostřednictvím kyberútoků, sabotáží, vražd a podobně. Preventivní scénář by nejpravděpodobněji vyvolal vojenský útok, možná dokonce jaderný. Scénáře se mohou prolínat a „všechny jsou nebezpečnější, pokud by Rusko prohrávalo“, říká Charap.
Kudy vede červená čára
Po pravdě řečeno nikdo netuší, kudy vedou Putinovy nepřekročitelné červené linie. Možná to neví ani on sám. Amerika přestala mluvit o tom, že Ukrajině pomůže „zvítězit“, a o oslabení Ruska. Místo toho říká, že chce zajistit, aby Ukrajina neprohrála. V komentáři, který v květnu vyšel v The New York Times, Biden vyjmenovává mnoho věcí, které Amerika neudělá. Nebude se snažit sesadit Putina. Nepošle vojáky na Ukrajinu ani bojovat s Ruskem. Nebude povzbuzovat Ukrajinu a neumožní jí udeřit na Rusko. A nebude „protahovat válku, jen aby způsobila Rusku škody“.
Biden varoval Rusko, že použití jaderných zbraní by „vyvolalo vážné následky“. Americká odpověď by záležela na okolnostech, ale představitelé administrativy šeptem naznačují, že by se jednalo spíše o konvenční odvetu než o jadernou. Biden se očividně do té situace vůbec nechce dostat.
Americký prezident si vymezil mantinely, ale cílovou stanici nedefinoval. Dobře informované zdroje hovoří o tom, že vysoce postavení představitelé administrativy testují na válečných hrách, jaký cíl si má Amerika vytknout. Prozatím Bidenovi lidé vrší klišé na klišé a hovoří o tom, že chtějí „demokratickou, nezávislou, suverénní a prosperující Ukrajinu“. Neopakují ukrajinský požadavek na návrat všech ztracených území, včetně těch, která Rusko zabralo v roce 2014.
Ať už úmyslně, nebo nechtěně Bidenova politika velmi pravděpodobně povede k dlouhé válce nebo patové situaci. Tím riskuje narušení soudržnosti a odolnosti západních zemí, pokud se voliči začnou bouřit proti stagflaci, nedostatku energií a narůstajícím výdajům za podporu Ukrajiny. To ostatně může být Putinův plán.
Frustrace a nejistota jsou však také nedílnými součástmi jaderného odstrašení – Americe brání přímo zasáhnout, Rusku zaútočit na NATO. Ekonom a jaderný stratég Tom Schelling se domnívá, že hranice nukleární války nelze poznat. Není to podle něj „ostrá hrana útesu, na niž se může člověk postavit, podívat se dolů a rozhodnout se, jestli skočí, nebo ne“. Je to spíše kluzká nakloněná rovina a „nikdo, ani člověk, který stojí na ní, ani přihlížející, si nemůže být jistý, jak velké riziko představuje“.
Je-li tedy v sázce katastrofální jaderná válka, kdo by vůdcům vyčítal, že našlapují opatrně?
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
