Co dokáže pandemická únava

Česko není zdaleka jediná země, kde je ve společnosti velmi zřetelná „pandemická únava“ z opakujícího se cyklu uvolňování a opětovného utahování šroubu protiepidemických opatření.

Jestliže to na podzim vypadalo, že protiepidemická opatření v Česku jsou řízena tak unikátním způsobem, až to zemi vyneslo „best in Covid“ v těch nejméně záviděníhodných kategoriích, nynější situace naznačuje, že nejsme jediní, kdo nezvládá. Za dva měsíce se třeba hodnocení, s níž situaci zvládali v Německu, posunulo docela dramaticky od pochvalného ke kritickému, protože ani německé „koronapočty“ nejsou ani trochu dobré.

A jako v každé zemi, kde se kritizovat může, tak je vždy pod drobnohledem lídr, v tomto případě kancléřka Angela Merkelová, přičemž toto je příznačný náhled.

V USA se sice již očkuje, ale proti tomu jde rychlé šíření viru. Nezanedbatelná část populace navíc vehementně odmítá nejen představu „tvrdého lockdownu“, ale z principiálních důvodů nesouhlasí ani s nošením roušek, ani není ochotna radikálně omezit sociální kontakty. Všechny státy s výjimkou Havaje jsou uprostřed komunitního šíření, a podle expertních odhadů budou denní počty úmrtí na covid-19 vysoké ještě několik měsíců.

I v zemích, kde lidé vládě v podstatě důvěřují a příliš nerebelují, klesá účinnost zaváděných opatření kvůli „pandemické únavě“, přičemž samotná vazba mezi důvěrou a respektováním vládních nařízení či doporučení je jasná.

Navíc, pro mnohé lidi je v podstatě nemožné přejít na home office, jelikož jejich práce je podmíněna vysokým počtem sociálních kontaktů, od dopravy do zaměstnání až po samotný pracovní výkon, což nepřekvapivě postihuje zejména příjmově slabší skupiny. Pro ně je pak dodržování nějakého chování v zájmu celku spojeno s vysokými ekonomickými náklady, které si nemohou dovolit. 

Abychom se ponořili do českých reálií, je tady velmi zajímavý a úplně čerstvý průzkum, jehož spoluautorem je známý sociolog Daniel Prokop, mj. člen NERV. Podle zjištění průzkumu by se „jen třetina pracovně aktivních respondentů určitě snažila bezplatně otestovat, pokud by byli v kontaktu s nakaženým nebo pociťovali typické, ale ne těžké příznaky (ztráta čichu, chuti). Další třetina je spíše ochotná, zbylá třetina se testovat nechce“.

Co tedy jim dát finanční motivaci, která by snížila ekonomickou ztrátu v případě, že test vyjde pozitivně, a oni budou muset do izolace? „Ochota pracujících respondentů k testování se zvýší, pokud by k němu byly poskytnuté dodatečné motivace. Pokud by v případě pozitivního testu byl lidem poskytnut finanční příspěvek kompenzující snížení příjmů v době izolace ve výši 5000 korun, zvýší se skupina velmi ochotných ze 33 na 47 procent pracujících (a podíl odmítajících klesne z 34 na 22 procent). Finanční motivace tak působí zejména na nízkopříjmové pracující a pracovníky, kteří nemohou využívat home office (musí na nemocenskou). Například u důchodců má pak efekt také dostupnost testovacího místa v obci bydliště. 

A co očkování? Úspěšnost vakcinační kampaně také závisí na důvěře v úřady, ale hlavně na obavách z vedlejších účinků očkovací látky. Zmíněný průzkum dospěl ke zjištění, že ochota nechat se zdarma naočkovat se v čase spíše snížila (z 56 na 50 procent). „To může souviset s poklesem důvěry vládě v oblasti řešení epidemie, ale může být i důsledkem konkrétnějšího uvažování o výhodách a nevýhodách očkování. Zájem je vyšší mezi staršími respondenty a roste se vzděláním. Mezi zářím a prosincem se zájem snížil nejvíce mezi mladšími respondenty do 34 let a lidmi bez maturity. U vysokoškoláků naopak zůstal stabilní,“ uvádí Prokop.

Jinak řečeno, i kdybychom zvládli kampaň po všech stránkách dobře připravit, i tak bude těžké některé skupiny lidí přesvědčit, aby se nechaly proočkovat. I kdyby to bylo zadarmo.

Týdeník hrot

  • Zelený kazatel
  • Jak zasypat mzdovou propast
Objednat nyní