ČNB musí pomoci vláda

Bez zásadní participace vlády bude brzdění inflace bolet mnohem více, než je nutné.

I na počátku tohoto měsíce ekonomičtí analytici a komentátoři vyjeveně zírali, tak jak je v poslední době obvyklé, na nová čísla ukazující stále akcelerující růst spotřebitelských cen. O dočasném výkyvu inflace, který skončí, hned jak budou mít Číňané k dispozici dostatek kontejnerů, už nemluví ani nikdo ve světě. Tedy kromě šéfky ECB Lagardeové, která musí, protože už její předchůdce slíbil, že pro zachování společné měny udělá všechno, co je potřeba.

My si ale bez ohledu na svět musíme plnit vlastní domácí úkoly co nejlépe a nutno říct, že ČNB se nezdráhá. Sice jí trochu trvalo, než se rozhoupala opustit extrémně expanzivní měnovou politiku, ale pak za tu brzdu zatáhla a dává jasně najevo, že v tom hodlá pokračovat i na blížícím se měnovém zasedání. A člen bankovní rady už hovoří o tom, že na jaře může být základní sazba na čtyřech procentech, což už je citelně nad neutrální úrovní a nepochybně to povede ke zpomalení ekonomiky. A přiznejme si upřímně, že ani tam se úroky zastavit nemusí.

V našich podmínkách budou další vývoj cen zásadně ovlivňovat dva klíčové faktory. Prvním je nepochybně cena energií tlačená klimatickou politikou EU. Samotnou měnovou politikou ji příliš ovlivnit nejde, kromě vytváření tlaku na to, aby se producenti své rostoucí náklady snažili promítat do cen co nejméně a hledali rezervy ve vlastní produktivitě. Zatím se tak stalo jen velmi omezeně.

Druhým faktorem jsou rostoucí mzdy, které se letos zvedají o masivních šest procent v hrubém vyjádření i přesto, že snížení daně z příjmu vedlo k automatickému zřetelnému navýšení čisté mzdy. A protože je česká nezaměstnanost momentálně nejnižší nejen v Evropě, ale také třeba v OECD, těžko se trend sám o sobě změní.

Zejména u mzdového faktoru nelze pominout zásadní odpovědnost vlády. Ta se v posledních čtyřech letech stala motorem růstu mezd, neboť platy ve státním sektoru i počty zaměstnanců vysávají privátní trh práce ve spojení s tradičně odmítavou politikou k dovozu zahraničních pracovníků. Ta – ještě zostřená covidovou krizí – dnes blokuje fungování celých sektorů ekonomiky, například stavebnictví.

Bez zásadní participace vlády bude brzdění inflace bolet mnohem více, než je nutné. Prvním a zásadně protiinflačním krokem nové vlády by tak mělo být zmrazení platů státních zaměstnanců nejméně na dva roky a otevření hranic pro dovoz pracovní síly z Ukrajiny, Běloruska, Moldavska či dalších zemí, které si naši podnikatelé sami najdou. A to covid necovid.

Zaměstnavatelé si své lidi dokážou otestovat i naočkovat bez vlády lépe, rychleji a levněji. Když by se k tomu podařilo zrušit systém zaručených mezd navázaný na enormní růst mzdy minimální, byl by to už úctyhodný protiinflační počin, který by mohl zvedání sazeb zpomalit a ušetřit ekonomiku nejhoršího nárazu.

A energetická genocida, která se na nás valí? S tou už moc nenaděláme. Většina bitev o racionální a ekonomicky únosnou transformaci byla prohrána, a tak zbývá jen řvát a dělat problémy, třeba jako nyní Poláci s emisními povolenkami. Nebude to populární a asi ani moc účinné a zchudnutí se nevyhneme. Ale na druhou stranu, jak je známo i z klasického filmu: i Myš, která řvala, dokázala porazit impérium.