Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Jak Čína používá UNESCO k přepisování dějin
Zápisy do seznamu kulturních památek pomáhají čínským komunistům upevňovat vlastní pohled na minulost.
Zemitý čaj pu-erh miluje řada dietářů pro jeho skvělý vliv na trávení. Jeho listy pocházejí z lesů v pohoří Ťing-maj (Jingmai) v jihozápadní Číně, jež se 17. září dostaly na Seznam světového dědictví UNESCO, kulturní odnože OSN. Čína doufá, že jejich zařazení posílí prodeje čaje a přiláká turisty do oblasti, jež se nachází poblíž hranic s Myanmarem, Laosem a Vietnamem. Čínští představitelé se museli hodně snažit, aby razítko UNESCO získali. Více památek než v Číně se nachází už jen v Itálii. A v počtu uznaných kulturních praktik se Číně žádná země ani neblíží.
Za čínskými snahami toho vězí víc než jen touha po vyšších prodejích čaje a objemu turistiky. Komunistická strana tvrdí, že dnešní Čínu, v níž žijí desítky (a možná i stovky) etnických minorit, tvoří jeden národ s kontinuálně trvajícími dějinami sahajícími tisíce let do minulosti. Národní identita je provázaná s identitou Chanů, etnické skupiny, jež tvoří více než devadesát procent populace. Čínské zákony o kulturním dědictví usilují o zachování „jednoty země“ a podporu „společenského souladu“. V praxi to často znamená překrucování dějin tak, aby ladily s pohledem strany na minulost a posilovaly její národnostní vizi.
Jiný příběh
Když UNESCO vytvořilo v sedmdesátých letech minulého století seznam světového dědictví, byla Čína rozhodnutá své kulturní památky zničit. Dnes však Čína věnuje mezinárodní organizaci více peněz a vysílá do ní více delegátů než jakákoli jiná země. Řada památek uznaných UNESCO, jako je například Velká čínská zeď, je všeobecně známá. Jiné jsou podle Christiny Maagsové z Sheffieldské univerzity prosazovány spolu s jistými kulturními praktikami proto, aby legitimizovaly moc státostrany nad oblastmi obývanými početnými etnickými minoritami. Oblasti jako Sin-ťiang a Tibet nebyly vždy součástí Číny ani v nich netvoří většinu Chanové. Stranická verze historie však vypráví jiný příběh.
V nejzápadnější oblasti Sin-ťiangu tvoří čtyřicet procent populace ujgurská etnická menšina. Kulturou, jazykem a muslimským náboženským vyznáním se liší od většiny Číny. Jádro ujgurské země se dostalo pod čínskou nadvládu v polovině 18. století – dokazuje to i název, který zemi mandžuský panovník z dynastie Čching dal: Sin-ťiang znamená „nové teritorium“. Během posledních deseti let vláda Ujgury a další etnické minority v regionu násilím asimiluje. V roce 2017 jich odhadem milion prošel „převýchovnými tábory“. Stále platí přísná bezpečnostní opatření, přičemž vláda mluví o obavách z terorismu a separatismu. Podle aktivistů dochází k vyhlazování ujgurské kultury.
Nic z toho se neodráží ve vládní nominaci sinťiangského pohoří Ťan-šan na světové dědictví. „Od pradávných časů obývaly čínské národy tuto úrodnou půdu a vytvořily bohatou hmotnou kulturu a duchovní civilizaci,“ stojí v žádosti. Ta popisuje sinťiangská vojenská města zbudovaná Chany a obchodní centra a cituje chanské básníky, kteří Ťan-šan velebili. V téměř tisícistránkovém dokumentu jsou Ujguři zmíněni přesně párkrát, často jako součást výčtu etnických skupin obývajících oblast. Stejný příběh jako ten o Sin-ťiangu předložila čínská vláda, když chtěla, aby UNESCO uznalo část hedvábné stezky. Region popsala jako kulturní pás, jenž se stal svědkem „integrace“ a „trvalého míšení“ Chanů a „místních obyvatel“.
Když se Mao Ce-tungovi partyzáni dostali v roce 1949 k moci, nebyly hranice Číny jasně definované a její populace zcela poddaná. Lidé v regionech v roce 1950 nevítali invazní komunistické jednotky jako osvoboditele, i když dnes strana tvrdí opak. Sliby autonomie byly porušeny, což v roce 1959 vedlo k neúspěšnému tibetskému povstání proti čínské nadvládě. Historie schválená UNESCO však naznačuje o poznání harmoničtější minulost. Organizace v roce 2013 přijala do své „paměti světa“ záznamy o Tibetu pocházející z doby čínské dynastie Jüan (1279–1368). Podle pekingské vlády představují důkaz dávné minulosti, kdy byli císařští vládci „nadmíru tolerantní vůči náboženskému a politickému systému Tibetu a jeho kultuře“ – a mají dokazovat i to, že integrace Tibetu do Číny pod vládou Jüanů byla trvalá.
Všichni za jednoho
Aby strana posílila ideu chanocentrické identity, snaží se příspěvky minoritních kultur v žádostech pro UNESCO rozředit. Dokumenty, jež organizaci předložila ohledně tibetského paláce Potala, zimního sídla dalajlamů v letech 1649 až 1959, tak například hovoří o dovednostech mnoha etnických skupin, nejen Tibeťanů. Rachel Harrisová ze School of Oriental and African Studies při Londýnské univerzitě vysvětluje, že se čínská vláda při výběru prosazovaných míst, národů a praktik uchyluje k „radikální selektivnosti“.
Stejně selektivně se čínský stát chová při připisování kulturních praktik různým skupinám. Juheon Lee z texaské Midwestern State University popisuje, že Chanové jsou typicky označováni za „budovatele civilizace“. Etnikum je tak spjato s žádostmi týkajícími se vysoké kultury, jako je Pekingská opera, nebo technických dovedností, jako je stavba mostů. Etnické skupiny z příhraničních regionů jsou naproti tomu nominovány za aktivity typu léčivých koupelí (Tibeťané) nebo hrdelních zpěvů (Mongolové).
UNESCO nemívá sklon čínská tvrzení rozporovat. A pro historiky žijící v Číně by nebylo bezpečné se do toho pouštět. Harrisová připomíná, že ujgurští akademici prosazující jinou verzi dějin končívají za mřížemi. UNESCO v roce 2018 změnilo pravidla tak, že země mohou každoročně jmenovat jen jednu novou památku. Úsilí čínských komunistů prosadit vlastní interpretaci dějin to alespoň zpomalilo.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
