Vybrané články
z týdeníku The Economist

The Economist: Čím Evropu ohrožuje krajní pravice

Evropa se musí naučit zacházet s populisty. Démonizace nefunguje a středoví politici se musejí začít víc snažit

ilustrační foto | Profimedia.cz

Evropou obchází přízrak – přízrak sílící extrémní pravice. V Německu se stala druhou nejsilnější stranou v zemi otevřeně xenofobní Alternativa pro Německo (AfD). Její úspěch polarizuje domácí politiku a zdá se, že v celostátních volbách v příštím roce má úspěch jistý. Vládnoucí polská strana Právo a spravedlnost vychází z předvolebních průzkumů jako vítěz nadcházejících parlamentních voleb, k nimž dojde 15. října. A nová extremistická strana Konfederace Koruny polské ji táhne ještě více doprava.

Můžeme očekávat další špatné zprávy. Je možné, že v příštím roce získá ultrapravice po červnových volbách do Evropského parlamentu větší moc. Předsedkyně Národního sdružení Marine Le Penová by mohla v roce 2027 vyhrát francouzské prezidentské volby. Pokud by k tomu došlo, stala by se Francie po Itálii druhou velkou zemí, v jejímž čele stojí tvrdě pravicový vůdce. V Itálii se loni chopili moci Bratři Itálie Giorgii Meloniové v koalici s nativistickou Ligou severu.

Čuchnout k moci

Aby bylo jasno, Evropu se nechystají převálcovat fašisté a zopakovat třicátá léta minulého století. Nová pravicová vlna přesto představuje velkou výzvu. Pokud se s ní nevypořádáme správně, mohla by otrávit politické prostředí, znechutit velkou část voličů a zhatit zásadní reformy Evropské unie (EU). Než se snažit ultrapravicové strany úplně vytlačit z vlády a veřejné debaty, bylo by pro středové strany nejlepší s nimi spolupracovat a příležitostně s nimi uzavírat dohody. Pokud budou muset ultrapravičáci přijmout určitou odpovědnost za skutečné vládnutí, mohla by se jejich radikálnost zmírnit.

Proč vládní volič nemá alternativu? Napravo je úplně vymeteno

Vládní středopravice v Česku nemá žádnou pravicovou konkurenci. Důvodů je hodně a většina z nich je značně neřešitelná a neradostná. I proto, že konkurence je prostě zdravá

Evropská extrémní pravice zaznamenala během posledních pětadvaceti let několik úspěšných vln. V roce 2000 šokoval antiestablishmentový demagog Jörg Haider celý kontinent, když se dostal do rakouské vlády: jeho Svobodná strana se v zemi momentálně těší největší popularitě. Migrační krize v roce 2015, kdy víc než milion lidí z chudých a válkou rozervaných zemí překročilo hranice EU, vedla k další vlně podpory xenofobních a euroskeptických stran včetně britských brexitérů.

Vlna, která nabírá na síle v současné době, se liší ve třech věcech. Zaprvé, extrémní pravice si oportunisticky našla nová témata, kolem nichž může dštít síru. Většina těchto stran stále vystupuje proti cizincům, ale poté, co viděly, čím si prošla Británie, zmírnila část z nich odpor k členství v EU a méně se jich touží zbavit jednotné měny. Všechny přiživují nové obavy, nejzjevnější je odpor k opatřením na ochranu životního prostředí, jež označují za elitářskou habaďúru s cílem oškubat obyčejné lidi. V Německu AfD zdárně zmobilizovala opozici proti vládní snaze nařídit lidem, aby si do domů nainstalovali drahá tepelná čerpadla, a přiměla vládu nařízení zmírnit.

Druhou změnu představuje šíře jejich podpory. Podle našich výpočtů vyplývá z průzkumů veřejného mínění, že se v patnácti ze sedmadvaceti členských zemí těší ultrapravicové strany dvaceti- a víceprocentní podpoře, a to včetně všech velkých zemí s výjimkou Španělska, kde si nacionalistická strana Vox v červencových volbách nevedla vůbec dobře. Téměř čtyři pětiny obyvatel EU nyní žijí v zemích, kde pětinu obyvatel tvoří stoupenci extrémní pravice.

Jak němečtí spiklenci, úctyhodní vzdělaní občané, chtěli vraždit

V plánu německých pravicových extremistů bylo obsadit Bundestag, pozavírat ministry a předat moc princi Heinrichovi XIII.

A poslední změna spočívá v tom, že se, obzvláště na evropské úrovni, zvedly sázky. Válka na Ukrajině vytvořila tlak na EU, aby přijala nové východní členy, včetně Ukrajiny. Zároveň s tím musí EU zefektivnit rozhodovací proces, aby omezila právo veta členských zemí. Přítomnost většího bloku antiimigračních nacionalistů by mohla tento úkol ztížit. Guru všech populistických nacionalistů, Maďar Viktor Orbán, se vytrvale snaží blokovat reformu EU. Představte si, že by získal další spojence.

Jak by měly středové strany a jejich voliči reagovat na hrozbu extrémní pravice? Stará odpověď by zněla: vytvořit sanitární kordon. Středové strany odmítají spolupracovat s kazisvěty, mainstreamová média odmítají vysílat jejich názory. Tomuto přístupu ale nejspíš došel dech a na různých místech se ukazuje jako kontraproduktivní. V Německu izolace posílila narativ AfD, podle něhož představovala jedinou alternativu k neúspěšnému establishmentu. Středové strany se nemohou navždycky tvářit, že neslyší dvacet procent voličů, aniž by to ve výsledku naleptalo demokracii.

Mezitím se hromadí důkazy, že evropské ultrapravicové strany mají tendenci mírnit své názory, pokud musejí převzít odpovědnost za vládnutí. Příkladem č. 1 je Meloniová, první ultrapravicová premiérka západoevropské země od druhé světové války. Navzdory obavám liberálů – alespoň prozatím – nerozpoutala v Evropě žádné rozbroje, nezvrátila migrační politiku ani neomezila práva gayů a dostupnost potratů. Zůstává zastánkyní NATO a Ukrajiny, což pro extrémní pravici není nic samozřejmého. Na severu se odehrál stejný scénář. Praví Finové a Švédští demokraté se od chvíle, kdy se připojili k vládnoucí koalici nebo souhlasili s její podporou, začali chovat o poznání pragmatičtěji.

Slovensko na cestě k „orbánizaci“: zastaví Fica černý kůň předčasných voleb?

Hlavnímu favoritovi slovenských voleb se rýsuje nový klíčový sok – málo známý místopředseda Evropského parlamentu a šéf Progresivního Slovenska Michal Šimečka.

Jakékoli rozhodnutí zapojit ultrapravicovou stranu do vlády by mělo být činěno velice opatrně, obzvláště v místech, kde je fašistická minulost důvodem ke značné citlivosti. Určitá pravidla by mohla pomoci. Jedno z nich stanoví, že všechny strany musí odsoudit násilí a respektovat vládu práva. Stejně důležitý je ústavní kontext: Na jaké úrovni vládnutí by měli participovat? Jaká soustava brzd a protivah vytváří volební systém a další instituce? Například dává smysl, aby se v Německu AfD stala juniorním členem lokálních koaličních samospráv. Na druhou stranu by bylo katastrofální, kdyby ve Francii vyhrála extrémní pravice prezidentské křeslo s jeho enormními pravomocemi.

Zkrocení požáru

A nakonec musí středové strany akceptovat, že neudělaly dost, aby uspokojily velkou a pořádně naštvanou menšinu svých obyvatel. Popohánět přechod na zelenou tím, že na lidi naložíte náklady, jež si nemohou dovolit (například německá nařízení o kotlích nebo nešťastný pokus Emmanuela Macrona zvýšit daň z pohonných hmot), povede jen k tomu, že zelená rozhodně nebude oblíbená. Zcela nezbytné jsou lepší komunikace a kompenzace nejvíce zasaženým. Neschopností ohlídat národní hranice si znepřátelíte lidi, zatímco dobře řízený přistěhovalecký systém se pro ně může ukázat jako užitečný.

Nový úspěch evropské extrémní pravice je částečně selháním středu – a proto se střed musí začít snažit.