Vybrané články
z týdeníku The Economist

Chyby čínských komunistů se množí a Si Ťin-pchingův autokratický model přestává fungovat

Čínská ekonomika brutálně zpomaluje a někteří analytici již varují, že by se země mohla ocitnout ve stejné deflační pasti jako Japonsko v devadesátých letech minulého století.

Zdá se, že prezident Si Ťin-pching věří, že se Čína musí připravit na udržitelnou ekonomiku a potenciálně i na vojenský konflikt s USA | foto Gil Corzo / Shutterstock.com

Co se jenom pokazilo? Poté, co se Čína v roce 1978 vrátila do světové ekonomiky, začal nejpůsobivější růst v dějinách. Zemědělská reforma, industrializace a rostoucí platy vyvedly takřka 800 milionů lidí z extrémní chudoby. Čínská ekonomika, která v roce 1980 vyprodukovala pouhou desetinu toho, co Amerika, je momentálně zhruba tříčtvrteční. Místo toho, aby se znovu drala k výšinám poté, co vláda v Pekingu na konci roku 2022 opustila politiku nulové tolerance covidu-19, plácá se z louže pod okap.

Čínská ekonomika rostla ve druhém čtvrtletí meziročním tempem pouhých 3,2 procenta. A toto zklamání vypadá ještě hůře ve světle jednoho věrohodného odhadu, podle něhož by americká ekonomika mohla růst téměř šestiprocentním tempem. Ceny domů klesly a developeři, kteří mívali sklon prodávat domy ještě dřív, než vůbec stály, tvrdě narazili. Klienti mají strach nakupovat. Očekávání nesplnily ani spotřebitelské výdaje, firemní investice a vývoz. A zatímco se většina světa potýká s příliš vysokou inflací, Čína trpí opačným problémem: spotřebitelské ceny během roku do července klesaly. Někteří analytici varují, že by se Čína mohla ocitnout ve stejné deflační pasti jako Japonsko v devadesátých letech minulého století.

Zlatá japanizace

V některých směrech je japanizace příliš mírnou diagnózou čínské choroby. Chronický pokles růstu bude pro Čínu horší, protože její obyvatelé jsou chudší. V roce 1990 dosahoval japonský životní standard zhruba šedesáti procent toho amerického; dnešní čínský je méně než dvacetiprocentní. Čína na rozdíl od Japonska navíc trpí něčím podstatně zásadnějším než jen slabou poptávkou a velkým dluhem. Řada jejích potíží pramení z širších nedostatků tamní ekonomické koncepce – jež se zhoršuje s tím, jak prezident Si Ťin-pching centralizuje moc.

Číňané své zemi nevěří. Neinvestují, nechtějí děti a utíkají

Si Ťin-pching během své vlády dokázal zničit nejcennější čínskou devízu: optimismus.

Přibližně před deseti lety byli čínští technokraté vnímáni téměř jako vědátoři. Nejprve předsedali ekonomickému zázraku. Pak dokázala Čína jako jediná velká ekonomika zareagovat na globální finanční krizi z let 2007 až 2009 dostatečnou stimulační silou – někteří komentátoři dokonce tvrdili, že Čína zachránila světovou ekonomiku. Ve druhém desetiletí nového milénia dokázalo čínské vedení odrážet všechny katastrofální předpovědi, kdykoli čínská ekonomika zakolísala – snižovalo úroky, vybudovalo infrastrukturu nebo stimulovalo nemovitostní trh.

Během každé takové epizody však rostly veřejné i soukromé dluhy. A s nimi také pochybnosti o udržitelnosti bytové konjunktury a o tom, zda byla nová infrastruktura vůbec potřeba. Dnešní čínští politici jsou v pěkné bryndě. Moudře nestojí o žadné další „bílé slony“ ani nechtějí přiživovat nemovitostní bublinu. Stejně tak nemohou ve větší míře použít žádanější druhy stimulů, jako je zvýšení důchodů a dávek chudým domácnostem, jimiž by podpořili jejich spotřebu, neboť Si Ťin-pching se zřekl programu sociálního státu a vláda usiluje o oficiální deficit ve výši pouhých tří procent HDP.

Lepší než válka. Proč si Američané i Číňané pochvalují jednání, během kterých vůbec nic nedohodli

Rádi se nemají, ale mluvit spolu musí. USA a Čína zatím úspěšně odvracejí válku

Výsledkem je neslaná nemastná reakce na zpomalení. Čínští politici dokonce nejsou ani ochotni snižovat úrokové sazby. Dne 21. srpna zklamali investory, když snížili úrok z jednoletých úvěrů o pouhou jednu desetinu procentního bodu.

Jedna z řady chyb

Mdlá reakce na prudce klesající růst a inflaci je nejnovější z řady chyb. Nadutá zahraniční politika a merkantilistický industriální přístup vyvolaly ekonomický konflikt s Amerikou. Na domácí půdě se čínští politici nedokázali adekvátním způsobem vypořádat se spekulacemi na trhu s bydlením a s uspořádáním, v němž mají developeři tak obrovské závazky, že jsou systémově důležití.

Od roku 2020 sráželi čínští regulátoři burzovní indexy, když zašlapávali do země úspěšné technologické firmy, které označili za vzpurné a monopolistické. Během pandemie si pekingské vedení kupovalo čas lockdowny, nedokázalo je však využít k tomu, aby proočkovalo dostatečné množství lidí a mohlo z uzávěr kontrolovaně vyjít, takže se zemí hned po odstranění omezení prohnala vysoce nakažlivá varianta omikron.

Číňan je už jednou nohou ve Vladivostoku. Dostane ho dřív než Tchaj-wan?

Vladivostok se stává čínským městem. Jeho osud vystihuje tragický paradox v jádru ruské existence

Proč čínská vláda nepřestává chybovat? Jedním z důvodů je, že pro Komunistickou stranu Číny přestal být prioritou krátkodobý růst. Zdá se, že Si Ťin-pching věří, že se Čína musí připravit na udržitelnou ekonomiku a potenciálně i na vojenský konflikt s Amerikou. Momentálně proto klade důraz na budování národní velikosti, bezpečnosti a odolnosti. K dosažení těchto cílů je ochoten přinést materiální oběti a jediný růst, o nějž stojí, je ten „vysoce kvalitní“.

Ale dokonce i podle Si Ťin-pchingových kritérií dělají vládnoucí komunisté chyby. Kolaps politiky nulové tolerance covidu-19 podryl prezidentovu prestiž. Útok na technologické firmy odradil podnikatele. Pokud by Čína uvázla v trvalé deflaci, protože by představitelé odmítli podpořit spotřebu, vzrostla by reálná hodnota dluhů, které by na ekonomiku dopadly ještě tvrději. A navíc pokud komunisté nebudou dál zvyšovat životní standard obyvatel, bude pro ně těžší udržet si moc a schopnost Číny konkurovat Americe se sníží.

Série politických nezdarů tak působí spíš jako prachobyčejné mizerné rozhodování než nějaká krátkodobě bolestivá, ale dlouhodobě přínosná národněbezpečnostní strategie. Do toho navíc Si Ťin-pching centralizuje moc a na špičkových pozicích nahrazuje zdatné technokraty loajalisty.

BRICS je velmi různorodá parta s často protichůdnými zájmy. Proč o vstup do ní stojí tolik dalších států?

Proč by se desítky rozvojových zemí toužily připojit k něčemu tak nesourodému jako BRICS? Odpověď je špatnou zprávou pro Západ – mnoho států je nespokojených s tím, jak současný svět funguje, jak jsou zastoupeny a jak je jim nasloucháno.

Čína dříve tolerovala diskusi o své ekonomice, dnes nabádá analytiky k falešnému optimismu. V poslední době přestala zveřejňovat nelichotivá data o nezaměstnanosti mladých lidí a důvěře spotřebitelů. Ve státním aparátu je stále dost talentovaných jedinců, bylo by však naivní očekávat, že byrokracie vyprodukuje racionální analýzy nebo invenční nápady, když vzkaz z nejvyšších pater jasně říká, že na prvním místě je loajalita. Rozhodnutí se místo toho stále častěji řídí ideologií, která v sobě spojuje levicovou podezřívavost vůči bohatým podnikatelům s pravicovou neochotou rozdávat peníze lelkujícím chudým.

Kopírovat by šlo

Fakt, že se čínské problémy rodí na úplném vrcholu pyramidy moci, znamená, že jen tak nezmizí. Mohou se dokonce ještě zhoršit s tím, jak budou muset neobratní politici čelit vršícím se výzvám. Čínská populace rychle stárne. Amerika je čím dál nepřátelštější a snaží se zadusit ty části čínské ekonomiky (například výrobu čipů), které považuje za strategicky důležité. Čím víc Čína Ameriku dohání, tím těžší pro ni bude zbývající rozdíl překonat, protože centrálně plánovaným ekonomikám jde lépe napodobovat než inovovat.

Očekávání, která do Číny vkládali liberálové, se často ukázala jen jako zbožné přání. Zkraje nového tisíciletí západní lídři nesprávně uvěřili, že obchod, trh a růst posílí demokracii a svobodu jednotlivce v zemi. Čína momentálně testuje obrácený model: zda větší míra autokracie poškodí ekonomiku. Vrší se důkazy, že tomu tak je – a že po čtyřech desetiletích rychlého růstu vstupuje Čína do období zklamání.