Chutně, ale chudě

Před sto lety se jedlo mnohem chuději než dnes. Spotřeba masa byla skoro čtyřikrát nižší. Dělnické rodiny si ho dopřávaly k nedělnímu obědu, středostavovské třikrát týdně

Chutně, ale chudě
ilustrační foto | Shutterstock.com

V Praze se na konci 19. století dalo najíst skvěle. Skutečně luxusní potraviny se kupovaly – nebo na místě jedly – „u Švertásků“. Holandské slanečky, ruské sardinky, ančovičky či marinovaného úhoře prodával podle spisovatele Ignáta Herrmanna v sedmdesátých letech 19. století kdekdo, ovšem „kdo zamanul si na kaviár, před vánoci na hlemýždě, na škeble, o masopustě na ústřice, na nějakou paštiku či vzácnou konservu“, nezbylo mu než zavítat do Martinské ulice a navštívit lahůdkářství Brüder Schwertassek.

Samozřejmě to nebylo zadarmo. Jedna taková gastroseance u Švertásků vyšla na pět až deset zlatých, což si „chudá pakáž“ – jak sám sebe Herrmann spolu s většinou Pražanů charakterizoval – absolutně nemohla dovolit. Řešením bylo chvíli postát „u výkladního okna v Martinské uličce“, pak se přesunout o dva domy vedle a tam si v máselnickém obchodě Myslivečkově koupit dva „olomoučany“ (syrečky), trochu másla a patku chleba. Stálo to deset krejcarů, a kdo tak učinil, „taky dobře povečeřel“. Šlo to samozřejmě ještě levněji, to když se člověk zastavil v „hotelu Kandelábr“ neboli u „pekáčových báb“. Výrobními prostředky řečených „báb“ byla kamínka na dřevěné uhlí a pár kastrolů, v nichž přímo na ulici klohnily šťouchané brambory nebo jahelník. Slušně naobědvat se u nich dalo podle Herrmanna za čtyři až šest krejcarů, ovšem později začaly po hostincích skupovat kuchyňské odpadky a nedojedená jídla a výsledný „eintopf“ prý za mnoho nestál.

Staroměstské trhy

Pokud člověk pojedl doma, samozřejmě ještě ušetřil, přesto na tom tehdejší lidé byli mnohem hůře než dnes. Velmi přesnou představu o tom, co si mohli a nemohli dovolit, si lze udělat díky seznamu cen potravin na staroměstském trhu, který v červnu 1914 – pouhý týden před sarajevským atentátem – otiskla Národní politika. Průměrná denní mzda zaměstnance ve stavebnictví tehdy podle Ústředního svazu československých průmyslníků činila 3,10 koruny (lépe placení strojírenští dělníci brali 4,37 a zaměstnanci lihovarů naopak jen 2,65 koruny denně), za což si mohl dotyčný koupit méně než 1,5 kilogramu vepřového masa, zhruba kilo šunky nebo přibližně třicet kilo brambor.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit