Chutně, ale chudě
Před sto lety se jedlo mnohem chuději než dnes. Spotřeba masa byla skoro čtyřikrát nižší. Dělnické rodiny si ho dopřávaly k nedělnímu obědu, středostavovské třikrát týdně

V Praze se na konci 19. století dalo najíst skvěle. Skutečně luxusní potraviny se kupovaly – nebo na místě jedly – „u Švertásků“. Holandské slanečky, ruské sardinky, ančovičky či marinovaného úhoře prodával podle spisovatele Ignáta Herrmanna v sedmdesátých letech 19. století kdekdo, ovšem „kdo zamanul si na kaviár, před vánoci na hlemýždě, na škeble, o masopustě na ústřice, na nějakou paštiku či vzácnou konservu“, nezbylo mu než zavítat do Martinské ulice a navštívit lahůdkářství Brüder Schwertassek.
Samozřejmě to nebylo zadarmo. Jedna taková gastroseance u Švertásků vyšla na pět až deset zlatých, což si „chudá pakáž“ – jak sám sebe Herrmann spolu s většinou Pražanů charakterizoval – absolutně nemohla dovolit. Řešením bylo chvíli postát „u výkladního okna v Martinské uličce“, pak se přesunout o dva domy vedle a tam si v máselnickém obchodě Myslivečkově koupit dva „olomoučany“ (syrečky), trochu másla a patku chleba. Stálo to deset krejcarů, a kdo tak učinil, „taky dobře povečeřel“. Šlo to samozřejmě ještě levněji, to když se člověk zastavil v „hotelu Kandelábr“ neboli u „pekáčových báb“. Výrobními prostředky řečených „báb“ byla kamínka na dřevěné uhlí a pár kastrolů, v nichž přímo na ulici klohnily šťouchané brambory nebo jahelník. Slušně naobědvat se u nich dalo podle Herrmanna za čtyři až šest krejcarů, ovšem později začaly po hostincích skupovat kuchyňské odpadky a nedojedená jídla a výsledný „eintopf“ prý za mnoho nestál.
Staroměstské trhy
Pokud člověk pojedl doma, samozřejmě ještě ušetřil, přesto na tom tehdejší lidé byli mnohem hůře než dnes. Velmi přesnou představu o tom, co si mohli a nemohli dovolit, si lze udělat díky seznamu cen potravin na staroměstském trhu, který v červnu 1914 – pouhý týden před sarajevským atentátem – otiskla Národní politika. Průměrná denní mzda zaměstnance ve stavebnictví tehdy podle Ústředního svazu československých průmyslníků činila 3,10 koruny (lépe placení strojírenští dělníci brali 4,37 a zaměstnanci lihovarů naopak jen 2,65 koruny denně), za což si mohl dotyčný koupit méně než 1,5 kilogramu vepřového masa, zhruba kilo šunky nebo přibližně třicet kilo brambor.