Chránit samaritány, ne předbíhat frontu

Žijeme v pozoruhodné době, kdy má smysl pečlivě promýšlet, zda dobře míněná opatření budou mít očekávané efekty, a připravit se na ty méně příjemné následky.

Jeden starý, ale inteligentní kousek z oblasti krizového řízení najdete tady. Jedním z jeho spoluautorů je mimořádně inteligentní Nouriel Roubini.

Tak a teď k věci: vládou přijatý návrh „zákona o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií Covid-19“ je jedním z těch, na které hned tak nezapomeneme. Dlužníci, kteří nebyli k datu 26. března v prodlení delším než 30 dnů s plněním peněžitého dluhu, mohou požádat o odklad splátek úvěrů až o půl roku.

Ale co to také znamená? Že jeden sektor (finanční) má ze zákona ulevit druhému sektoru (nefinanční korporace a domácnosti), zjevně ve všeobecném přesvědčení, že na to banky mají. Což o to, likvidní a kapitálově vybavené jsou, ale přesto je tady vládní sektor (včetně centrální banky), který má v posledku všechno jistit. Místo toho exekutivní a legislativní moc nasazuje do poskytování úlev hlavu někoho jiného (banky).

Kvůli tomu, jak se nastavila pravidla, dochází k paradoxní a nechtěné situaci: vítězem je ten, kdo vyklidí bojiště, nikoli ten, kdo v souladu s dobrými mravy nejen posečká, ale poskytuje reálné nové peníze za rozumných podmínek (třeba čerpáním kontokorentu až do limitu).

Takový dobrý samaritán by měl být ze zákona aspoň chráněn. Jak? Překvapivě jednoduše: že na „nové peníze“, poskytnuté po 26. 3. 2020 v souladu s dobrými mravy a za obvyklých obchodních podmínek budou vládou schválené nové paragrafy insolvenčního zákona pohlížet jako na ty, které budou uspokojovány přednostně. Stát jim tedy dá zvláštní ochranu „úvěrového financování“ podle § 41 insolvenčního zákona. Ve sněmovně se bude v úterý hlasovat, a na tuto chybičku by neměli poslanci zapomenout. Je to jedna věta, která by mohla brzy chybět.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní