Vybrané články
z týdeníku The Economist

Chcete být jeptiškou nebo mnichem? Testy mají odhalit nejen pedofily

Katolická církev používá k posuzování žadatelek a žadatelů psychometrické testy. Lecjaký svatý by jimi dnes neprošel.

Chcete být jeptiškou nebo mnichem? Testy mají odhalit nejen pedofily
ilustrační foto | Shutterstock.com

Svaté Kateřině Sienské by psychometrické testy dělaly potíže. Světice a mystička ze 14. století měla mnoho ctností – hodiny se modlila, dny postila a roky života zasvětila Bohu. Některá tvrzení obsažená v typickém psychometrickém dotazníku (například 136: „Nedokážu se soustředit jen na jednu věc.“) by svatou Kateřinu nemohla zaskočit.

Jiná by však pro ni mohla být podstatně obtížnější, protože ji rovněž pronásledovaly vidiny, v nichž spatřovala „nestoudné tančící davy“. Domnívala se, že byla tajně sezdána s Ježíšem Kristem a na prstě nosila jako svatební prsten jeho neviditelnou předkožku. Při nutnosti pravdivě odpovědět na tvrzení, jako je například číslo 257 („Mám zvláštní a podivné myšlenky.“), by pravděpodobně narazila.

Ve středověku nic z toho neohrozilo Kateřininu kariéru – po smrti byla svatořečena a jako světice je uctívána dodnes. V současnosti by to však bylo problematičtější, protože od roku 2005 katolická církev přinejmenším v Británii používá při výběru zájemců o vstup do náboženských řádů přísné psychometrické testy.

Ti, kdo vyslyší volání neviditelného, nepostižitelného Boha, aby se stali mnichem, jeptiškou nebo knězem, musejí přijmout nejen chudobu, sexuální zdrženlivost a poslušnost, ale také podstoupit třídenní psychiatrické pohovory a testy (a popasovat se například se záludným výrokem č. 139: „Často slýchám hlasy a nevím, odkud přicházejí.“)

Nejen proti pedofilům

Církev tyto testy zavedla z mnoha důvodů. Tím hlavním je pochopitelně snaha vyloučit potenciální sexuální násilníky – ale toto rozhodnutí „nesouvisí jen se snahou ‚vymýtit pedofily‘“, říká reverend Gerard Fieldhouse-Byrne, jenž řídí testovací středisko Institutu svatého Lukáše v Manchesteru. Nápad na testování uchazečů podle něj vychází z „širší“ vize a snahy vybrat takové lidi, kteří budou nejlépe snášet požadavky života ve službě církvi a v celibátu. „Chceme mít zdravé kněze.“

Katolická církev si už dávno uvědomila, že život v celibátu a modlitbách může být velmi náročný i pro ty duševně nejodolnější. Otec Gerard říká, že ho kněžská dráha těší, ale připouští, že si „někdy připadá velmi osamělý“. Od čtvrtého století našeho letopočtu si církev vytvořila řádová „pravidla“ – soubor velmi přesných a občas i velmi moudrých doporučení pro každou příležitost v životě mnicha.

Když si tato pravidla přečtete, dozvíte se například, že máte hodiny intelektuální práce prokládat fyzickým cvičením, že máte patřičně podlézat nadřízenému („Nechť se nikdo neodvažuje drze odporovat opatovi.“) a že není dobré na pracovišti chlastat, protože „víno svádí i moudré na scestí“.

Jako všechna podobná pravidla poukazují na svou vlastní neúčinnost. Když si je pozorně přečtete, zachytíte náznaky chování, které se po desetiletích samoty za zdmi kláštera začalo vzdalovat společenským normám. Jedno takové nečekané, ale neoddiskutovatelné pravidlo nařizuje každému, kdo by si přál „kálet do hrnce, mísy nebo jiné nádoby… aby požádal o dovolení nadřízeného“.

Kdo je tady normální?

Existuje „tenká linie“ mezi extrémní zbožností a psychopatologií, říká Thomas Plante, profesor psychologie z Kalifornské univerzity v Santa Claře, jenž podobné testování řídí v Americe. William James, průkopnický viktoriánský psycholog, byl jedním z prvních, kdo se domnívali, že vize nesmrtelnosti mohou být výplodem psychologie smrtelné mysli, která je zažívá.

James zaznamenal případ muže, jenž byl při omámení rajským plynem přesvědčen, že zná tajemství vesmíru, ale zapomněl je vždy, když vystřízlivěl.

Nakonec se mu s velkým úsilím podařilo toto tajemství pod vlivem plynu zapsat, a když si po vystřízlivění přečetl, co napsal, našel následující: „Po celou dobu převládá zápach petroleje.“ 

Excentričnost není výsadou náboženství, říká dominikánský převor, otec Timothy Radcliffe, jenž zároveň přednáší na Blackfriars Hall v Oxfordu.

„Řekli byste, že jsou všichni umělci úplně normální?“ Místo normálnosti proto navrhuje k posuzování náboženského života radost. Částečně proto, že ti, které tato dráha skutečně těší „v ní nacházejí největší radost“. A také proto, že když „se chcete dát touto bláznivou životní cestou“, říká Radcliffe, „nejspíš nebudete úplně normální“.

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com