Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Krátce před začátkem automobilového veletrhu v Pekingu německá automobilka přiznává, že ji v prodejích elektromobilů předhání čínská konkurence.
Krátce před začátkem automobilového veletrhu v Pekingu německá automobilka přiznává, že ji v prodejích elektromobilů předhání čínská konkurence.
Letošní americké prezidentské volby jsou dramatické až do posledního okamžiku. Ovšem volby za to často stály i u nás.
Stačí si vzpomenout na rok 2003, kdy byl Václav Klaus zvolen prezidentem až na devátý pokus (ve třetím kole třetí volby) a Miloši Zemanovi nedali hlas ani všichni sociální demokraté, za což se jim mstí dodnes, případně na rok 2008, kdy pět volitelů obdrželo v obálce nábojnice. Skandály ale provázely – pro někoho možná překvapivě – i prezidentské volby za „idylické“ první republiky.
Byly celkem patery a hned ty druhé z května 1920 si je vhodné připomenout. Což o to, Masaryk v nich hravě potřel všechny své konkurenty – rektora pražské Německé univerzity Augusta Naegleho, Leninova emisara Aloise Munu i bývalou hlavu komunistické revoluční Slovenské republiky rad Antonína Janouška –, ovšem jejich průběh nebyl zrovna důstojný. V Rudolfinu, ve kterém se během společné volební schůze sešli poslanci a senátoři, se křičelo, bušilo do poslaneckých pultíků, a levice dokonce zapěla Rudý prapor.
Nejvíc kontroverzí vyvolalo vyvolávání zákonodárců, během kterého zapisovatelé počešťovali německá a maďarská jména. Začal s tím německý poslanec Burian, kterému se nelíbilo, že byl nazván Františkem. „Jmenuji se ‚Franz‘, vykřikl Burian německy, což provázeno bylo nemalou veselostí,“ popsala jeho vystoupení Národní politika. Stejně reagovala většina německých poslanců, a tak se Rudolfinem neslo „Ernst!“, „Franz!“, „Heinrich!“, „Georg!“, „Johannes!“.
A jistý maďarský poslanec dokonce – poté, co byl vyvolán – vykřikl: „Nem tudom!“ Češi to podle (hodně vlastenecky smýšlející) Národní politiky nesli většinou flegmaticky, pouze národní socialista Jan Pelikán se prý v jednom okamžiku neudržel a „vyskočiv ze sedadla, volal na Němce: Když něco potřebujete, to umíte hned česky!“.
V klidu neproběhlo ani skládání prezidentského slibu. Když se k němu vítězný Masaryk chystal, zavelel předák Německé nacionální strany Rudolf Lodgman k odchodu a všichni němečtí a maďarští zákonodárci (tedy až na sociální demokraty) na protest odpochodovali ze sálu.
Smutné byly čtvrté volby v květnu 1934. Masaryka zhruba měsíc před nimi sklátila mrtvice, a prezident tak byl v okamžiku volby podle knihy Antonína Klimka Boj o Hrad prakticky slepý, navíc mu ochrnula pravá ruka. Slib se sice naučil zpaměti, jenže při jeho skládání si ho nemohl vybavit a okolí mu muselo slyšitelně napovídat.
O důstojnosti prezidentské volby se nedalo mluvit ani tentokrát. Postarali se o to komunisté, kteří před samotnou volbou uspořádali podle Lidových novin „menší demonstraci“, během níž skandovali: „Nebudeme hlasovat pro Masaryka. Nechť žije komunistická republika. Ne Masaryk, ale Lenin. Ať žije Stalin!“ Jejich kandidát Gottwald ovšem nakonec dostal jen 38 hlasů, a tak to moc nevadilo.
Skutečnou lekcí z mocenské politiky byly následující – páté a poslední prvorepublikové – prezidentské volby, které se konaly v prosinci 1935. Stářím a nemocemi sužovaný Masaryk se konečně rozhodl odejít na odpočinek a československou politikou tehdy po několik dlouhých týdnů zněl jeden jediný akord – zajistit nástupnictví dosavadnímu ministru zahraničí Edvardu Benešovi. Výměna se dohodla 18. listopadu v Lánech, kde Masaryk trávil poslední hořká léta svého prezidentství a života.
Nejsnazší bylo kupodivu přesvědčit komunisty. Nad Evropou se stále hmatatelněji vznášel přízrak nacismu a Stalin v létě 1935 (prostřednictvím VII. kongresu Kominterny) nařídil evropským komunistickým stranám, aby uzavíraly spojenectví proti Hitlerovi a budovaly s levicovými stranami „lidové fronty“. Hrad měl navíc v ruce silné karty. V československých vězeních sedělo za různá alotria několik vysoce postavených komunistů a šéf strany Gottwald spolu s pozdějším ministrem informací a kultury Václavem Kopeckým museli před zatčením utéci do Moskvy.
Z hlášení komunistického předáka Rudolfa Slánského (Gottwald ho dal později na Stalinův příkaz popravit) do Moskvy víme, že vedení strany bylo v té době důvěrně vyhledáno „oficiální osobností“, nejspíš hradním kancléřem Přemyslem Šámalem, která je požádala, „abychom kandidaturu Benešovu zajistili už v prvním kole“. Čtyři dny před volbami, tedy 14. prosince, podepsal Masaryk amnestii. Zavření komunisté byli propuštěni z vězení, Gottwald s Kopeckým se neprodleně vrátili do Prahy a Beneš díky tomu mohl počítat s jejich podporou.
Stejně tak se Benešovi podařilo zlomit odpor slovenských ľuďáků. Hodně mu pomohl papežský nuncius Saverio Ritter a katolický klérus, ovšem definitivní rozhodnutí přinesla až osobní schůzka s předákem ľuďáků Andrejem Hlinkou pouhý den před hlasováním. Naopak neuspěl u „henleinovců“, byť jim hradní emisaři nabízeli, že se Beneš výměnou za jejich podporu vzdá snah o rozpuštění SdP (Sudetoněmecké strany).
Samotná prezidentská volba 18. prosince 1935 proběhla v manifestačním duchu. Na poslední chvíli „přilezli ke křížku“ i odbojní agrárníci, kteří předtím postavili vlastního protikandidáta – „profesora rostlinopisu“ Bohumila Němce, a tak Beneš dostal hned v prvním kole krásných 340 hlasů. Víc než Masaryk při všech svých předchozích čtyřech vítězstvích.
