Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Vysoké počty studentů vysokých škol nemusí jít ruku v ruce se snižováním kvality studia, říká Ivan Barančík, končící předseda Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství.
Akreditační úřad funguje již šest let, ale více je o něm slyšet teprve v poslední době. Zabýval se například plagiáty na Mendelově univerzitě v Brně nebo existenčními problémy politologické vysoké školy v Kutné Hoře, kdy v případě těchto kauz úřad reagoval odebráním akreditací. „V Česku postupně ubude vysokých škol, nesníží se však počet studentů. Systém to zpřehlední, školy budou díky slučování stabilnější a snad i kvalitnější,“ věří předseda úřadu Ivan Barančík, který v září předává funkci Robertu Plagovi, bývalému ministru školství.
Myslím, že do značné míry je to způsobeno odlišným postavením komise a úřadu. Komise dávala například v souvislosti s akreditacemi pro vysoké školy pouze doporučující stanoviska, byť v řadě případů byla pro ministerstvo závazná. Měla tak velký prostor pro komunikaci, neboť rozhodnutí nakonec bylo na ministerstvu. Akreditační úřad oproti tomu přímo rozhoduje. To na něj vyvíjí větší tlak a zároveň jsme vázáni zákonem, postupujeme podle správního práva. I kvůli tomu často nemůžeme informovat o všem, co by třeba novináři rádi, a tak je naše medializace možná menší.
Je zajímavé, že zmiňujete právě tyto dvě kauzy, protože shodou okolností u obou jsem byl nějakým způsobem přítomen, protože v akademickém prostředí působím přes dvacet let a v dobách těchto kauz jsem byl za soukromé školy místopředsedou České konference rektorů. Neboli velmi dobře vím, o co v těch případech šlo, a právě zkušenosti z těchto situací jsem následně využil při jednáních o novele vysokoškolského zákona, na jehož základě zanikla komise a vznikl úřad. První dva roky jsem byl v úřadu místopředsedou, poslední čtyři roky předsedou. A byť se vám může zdát, že jsme toho moc viditelného neudělali, myslím si, že to není pravda. Po celou dobu naše úsilí směřuje k tomu, aby adresátem naší péče byl student. My tedy po vysokých školách požadujeme, aby zájemce, když se hlásí na některou z těchto institucí, přesně věděl, do čeho jde. Aby dostával ucelené informace, aby si mohl vybírat z vysokých škol, které dodávají pravdivé informace, a v případě, že se pro některou z nich rozhodne, aby mu služba – vysokoškolské vzdělání – byla poskytována v co nejvyšší možné kvalitě. Neboli nám v prvé řadě nejde o nějaké skandály…
Myslím, že to není špatně. Ostatně spoustu let jsem strávil ve vedení soukromých vysokých škol nebo výukou na nich. A ty dobré poznáte i podle toho, že studenti se sami zajímají o kvalitu studia. Byl jsem svědkem řady situací, kdy student přišel s tím, že si platí nemalé školné, ale nebyl s něčím spokojen a požadoval, aby došlo k nápravě. Tak je to podle mě v pořádku a bylo by skvělé, kdyby každý student měl od školy nějaká očekávání a záleželo mu na kvalitě. Veřejným zájmem by tedy mělo být, aby sám posluchač od školy něco vyžadoval a to něco, aby bylo kvalitní studium.
Dbáme na kvalitu. Ověřujeme, že to, co škola navenek slibuje, také skutečně dodržuje. Podle mého názoru je role úřadu jako dozorujícího orgánu ve vysokém školství v tomto klíčová. Pokud totiž dopustíme, aby se snižovala kvalita vysokého školství, tak tím vlastně rezignujeme na snahy o kultivaci naší inteligence. A pak se nemůžeme divit, pokud se ve společnosti potýkáme s negativními jevy, které poškozují všechny, ať jde o populismus, nebo třeba o radikalizaci.
Dovolím si poznamenat, že ta vámi zmíněná masifikace je rovněž ve veřejném zájmu. Jednoduše řečeno – na tom, že čím dál víc lidí déle a více studuje, nevidím nic špatného. Nejsem příznivcem pohledu, že vysoké školy mají být záležitostí pro elitu, jen ty nejlepší z nejlepších. Problémem by ale bylo, kdyby se kvůli tomu počtu studujících snižovaly požadavky na studenty.
Nemusí to tak být. Dodnes si vzpomínám na jednoho studenta, kterého jsem učil a u něhož jen málo lidí očekávalo, že skutečně absolvuje. Měl totiž poruchu autistického spektra a frontální, nepříliš individualizovaná výuka typická pro vysoké školy pro něj nebyla to pravé. On sám to však pojal jako výzvu. Poctivě se učil, využíval možností konzultací s učiteli, prostě si všechno oddřel. Nemuseli jsme kvůli němu snižovat laťku, požadovalo se od něj totéž co od jeho spolužáků. A zvládl to. Neboli není to o tom, že škola má snižovat laťku. Ale o tom, že by měla nastavit takový režim, že i méně schopné studenty nakonec vhodnou motivací a prostředky dovede k vytouženému cíli.
Stupněm a typem vysokoškolského vzdělání a programu. Platná novela zákona zavedla takzvané profesní a akademické studijní programy. Ten, kdo se chce spíše profesně orientovat, si může zvolit profesní, nejnižší stupeň – bakalářský. Těm šikovnějším jsou určeny magisterské studijní programy. A těm, kdo chtějí svou budoucnost spojit s akademickou sférou, doktorské studijní programy. Elita pak ať pokračuje v habilitačním a profesorském řízení. Doktoři, docenti, profesoři, to už opravdu není a nemá být určeno každému. To má být naprostá špička vzdělávání, vědy a výzkumu.
Bohužel máte pravdu, že naše prostředí, nikoli všichni, ale značná část, oceňuje, když za co nejnižší námahu následuje co největší zisk. Je právě na vysokých školách a jejich součástech, aby dokázaly studenta vhodně zařadit. Je to člověk, který za žádných okolností a s žádnou péčí není schopen splnit požadavky pro absolvování? Pak se nedá nic dělat, musí skončit. Co když je to ale jen člověk, který má v povaze, že se nechce moc snažit, stačí mu nejhorší možné známky k projití a celkově je na hraně, přitom má potenciál na to, být lepší? V takovém případě mají učitelé napnout všechny síly a takovému studentovi ukázat, že snaha o to, být lepší, nese své ovoce. A že vysokoškolské prostředí mu v konečném důsledku může přinést více než jen závěrečné známky z předmětů a diplom na konci studia. Učíme se a studujeme pro celý život a nejen na škole.
Ano, to je pak ztráta času všech. Učitelů, dalších pracovníků na škole, samozřejmě i toho studenta. Když jsem měl možnost hovořit s mladými lidmi třeba na dnech otevřených dveří různých škol, toto jsem vždy zdůrazňoval: Přihlaste se sem jen v případě, že opravdu máte zájem studovat. Ne proto, že si to přejí vaši rodiče nebo okolí. Že se to od vás očekává. Ale proto, že chcete. Bohužel, stále se najde obrovské množství takových, kteří ani tolik studovat nechtějí, ale jen to „zkoušejí“. Je to velká škoda a mrhání potenciálem.
Ano, protože i když v oblasti vysokého školství došlo k určitým úpravám ve financování, stále jsou hlavní peníze za hlavu. Proto si stále stojím za tím, a to dlouhodobě, že českému vysokému školství by pomohlo zpoplatnění studia. Vím, že je to těžký krok, politicky velmi třaskavý, ale prospěl by všem. Vycházím z jednoduchého předpokladu: když za něco platím, tedy si pod tím představím konkrétní částku, moc dobře si rozmyslím, kde chci ty peníze investovat, a více přemýšlím, jak jsem spokojený se službou, která je mi za ně poskytována. Zpoplatnění studia by do značné míry eliminovalo ty, kteří si jdou studium „jen zkusit“, zároveň by se mladí lidé více zabývali věhlasem, kvalitou a historií školy, na niž se hlásí. A učitelé by díky tomu vzdělávali jen lidi, kteří jsou motivovaní i jinak než jen vytouženým diplomem.
Jde o můj osobní názor. Národnímu akreditačnímu úřadu z povahy věci nepřísluší mluvit do financování celého systému. Financování pouze posuzujeme v případě jednotlivých škol, když je hodnotíme. Pak sledujeme, zda jej mají nastaveno tak, že škola má perspektivu fungování a dalšího růstu, což je důležité zejména u soukromých VŠ. Když jsem téma před představiteli VŠ naťukl, spíše se z toho vycouvalo s tím, že jde opravdu o otázku ryze politickou, nikoli odbornou.
Pokud se některé instituci nedaří udržet potřebnou kvalitu, nedá se nic dělat. Bez ohledu na tento jeden konkrétní případ si myslím, že trend snižování počtu VŠ u nás je správný. Tím ale nemyslím to, že bychom je státním zásahem zavírali. V posledních letech se ale ukazuje, že se školy slučují, fúzují, že se trh konsoliduje. Majitel jedné koupí nějakou jinou a tím ze dvou menších škol vytvoří jednu větší. Nabídka studia se díky tomu stává přehlednější a ze zkušenosti úřadu zatím vyplývá, že takové změny také přispívají k profesionalizaci a stabilitě samotných škol.
Myslím, že k žádným zásadním změnám nedojde. Nový předseda jistě bude chtít navázat na naše snažení, tedy aby úřad byl ve svých rozhodnutích předvídatelný a čitelný.
Je to možné. (úsměv) To, že do čela úřadu nastupuje člověk s výraznou politickou zkušeností, politik, se možná projeví i na visibilitě této instituce. Já mu každopádně přeji hodně úspěchů.
Ivan Barančík (68)
Předseda Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství, dříve jeho místopředseda. Právník. Od roku 1997 externě vyučoval na střední škole, vyšší odborné škole. Od roku 1998 se aktivně podílel na založení soukromé Vysoké školy logistiky v Přerově, kde následně působil tři roky jako prorektor pro studium a od roku 2007 až do roku 2016 jako rektor. Byl rovněž místopředsedou České konference rektorů pro záležitosti organizační a legislativní. Odborně se věnuje legislativě v oblasti logistiky a dopravy.
