Vybrané články
z týdeníku The Economist

Bude to bolet

Laciná ropa hloubí díry do rozpočtů arabských států. A dává jim šanci zbavit se závislosti.

Bude to bolet
Těžba ropy, ilustrační foto | Shutterstock.com

Uprostřed válečníků, lupičů a epidemie neštovic pátral George Bernard Reynolds v někdejší Persii (dnešním Íránu) po ropě. Britský geolog prováděl zkušební vrty celých sedm let – a nenašel téměř nic. Nakonec jeho mecenáši řekli, že už by to stačilo: Bylo načase propustit zaměstnance, rozmontovat zařízení a zamířit domů.

Reynolds místo toho dál vrtal. A pak – ráno 26. května 1908 – narazil na mohutné ložisko. Jednalo se o první významný nález ropy na Blízkém východě a rozhodně ne o poslední. Ropa měla záhy přeměnit ekonomiku regionu, vládnoucí rodiny měly zbohatnout a zanedlouho přilákat větší zahraniční vliv.

O sto let později se chystá svět přejít na čistší zdroje energie; přijde další velká změna. Poptávka po ropě sice může dosáhnout vrcholu až za několik let, covid-19 však nechal blízkovýchodní a severoafrické země na chvíli nahlédnout do budoucnosti. Ceny černé suroviny se řítily ke dnu zároveň s tím, jak se jedna země za druhou uzavíraly do karantén.

Regionální exportéři energie očekávají letos přibližně poloviční zisky z ropy oproti roku 2019. MMF odhaduje, že se jejich ekonomiky zmenší o 7,3 procenta. I po ústupu viru bude přebytek dodávek pravděpodobně držet ceny dost nízko. Tváří v tvář rozpočtům, které už nebudou růst, nezbude arabským zemím nic jiného než se přizpůsobit.

Žijeme si nad poměry

Mají před sebou krajně znepokojivou výzvu. Vezměte si Alžírsko, které potřebuje, aby cena ropy neklesla pod sto dolarů za barel, jinak vláda nedokáže udržet vyrovnaný rozpočet. Cena ropy Brent, která slouží jako měřítko, se aktuálně pohybuje lehce nad 40 dolary. Alžírská vláda proto v květnu oznámila, že sníží rozpočet o polovinu.

Situace není o nic lepší v Iráku – také tento velký vývozce ropy je téměř na mizině. Dokonce i stabilní producenti, jak jsou Omán nebo Kuvajt, si momentálně žijí nad své možnosti. A největší vývozce ropy na světě, Saúdská Arábie, už měsíce sahá do rezerv. Peníze, které měly usnadnit přechod království k méně mazlavé ekonomice, teď pomáhají starou ropnou velmoc udržet na nohou. Dopady pocítí celý region.

Egypt vyváží jen malé množství ropy, ale dva a půl milionu jeho obyvatel pracuje v zemích bohatých na ropu. Remitence tvoří až devět procent egyptského HDP. Pokles příjmů z ropy, který povede k zániku části pracovních míst, tak pocítí i Egypt. To samé platí pro Jordánsko, Libanon a Palestinskou samosprávu, které dlouho počítaly s tím, že země Perského zálivu pojmou jejich nezaměstnané masy. Navíc jim ropní producenti sloužili jako zákazníci. Přibližně třetina jordánského a libanonského exportu putuje do bohatých ropných států, které nazpět posílají zámožné turisty. Zhruba třetina všech turistických výdajů v Libanonu pochází z kapes Kuvajťanů, Saúdů a obyvatel emirátů.

Dobrá zpráva je, že řada arabských zemí odklon ekonomik od ropy plánovala. Reformní programy s atraktivními názvy jako „Vize 2030“ si kladly za cíl podporu soukromého sektoru, zaměstnání většího počtu žen, omezení subvencí a investice do neropných průmyslových odvětví.

Špatná zpráva je, že státy na tom pracují příliš pomalu. Některé osekaly přebujelý byrokratický aparát a zredukovaly subvence. Saúdská Arábie nedávno ztrojnásobila daň z přidané hodnoty. Přesto zůstává hlavním zaměstnavatelem veřejný sektor. Navzdory řečem o diverzifikaci se zálivové ekonomiky dál točí kolem ropy. Arabští vůdcové v současné době mluví o vlně privatizace, která by měla generovat nový zisk. Tak na co ještě čekají?

Na trafiky už nebude

Odpověď se zčásti točí kolem toho, že budou tyto reformy náročné a ve zlých časech budou bolet ještě víc. Současná krize však zároveň poskytuje šanci vybudovat životaschopné, udržitelné ekonomiky a reprezentativní vlády. Vládci si už nemohou dovolit kupovat si loajalitu trafikami ve veřejném sektoru a bezplatnými službami. Plány, které předkládají vládci, jako je saúdskoarabský Muhammad bin Salmán, ale ničí společenskou smlouvu.

Saúdům nejde na rozum, proč místo zvyšování daní neprodá svou jachtu v hodnotě 550 milionů dolarů. Hněv v regionu sílí. V čele arabských států stáli posledních sto let násilničtí vůdcové, kteří hrnuli bohatství svých zemí do vlastních pokladen. Ti samí vůdcové teď po svých lidech chtějí, aby se obětovali, aniž by jim umožnili se k situaci jakkoli vyjádřit. To je recept na pokračování neklidu a brutálního útlaku. Pokud arabští vůdcové chtějí, aby za ně občané platili, budou se muset začít snažit získat jejich souhlas.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní