Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Klimatická migrace může mít i výhody. Bránit se jí stejně nemá cenu
Tváří v tvář zrychlující se klimatické změně začíná boj o to, co je horší: jestli chudší dnešek, nebo rozpálenější zítřek.
Díky bohu za vášnivé nadšence. Kdyby se všichni vždy na všechno dívali vyváženě, nikdy by se nic neudělalo. Ale když začnou světonázory bojovníků za správnou věc prosakovat do stojatých vod politických aparátů na globálních fórech, přicházejí obvykle špatná rozhodnutí. A v případě globální klimatické změny to platí dvojnásob.
Jedním z příkladů je dopad globálního oteplování na nejchudší lidi na planetě. Jak se Země ohřívá, dochází čím dál častěji k čím dál ničivějším suchům, povodním a bouřím. Mnohá místa přestávají být obyvatelná. V nadcházejících desetiletích bude mnoho těch nejzranitelnějších zemědělců na místech, jako jsou Mali nebo delta Mekongu, opakovaně postiženo neúrodou. A jak bude zdrojů ubývat, začnou se množit boje o ně.
Tento vývoj už nezaznívá jen jako varování z úst aktivistů. Je všeobecně přijímán do takové míry, že se strach z nárůstu klimatické migrace stal živnou půdou pro nativistickou pravici. Lidé jsou pochopitelně znepokojeni vidinou, že klimatická změna přinutí chudé zemědělce opustit zemi svých předků, a proto se snaha pomoci jim zůstat „doma“ stává důležitým cílem adaptačního financování.
Jenže skutečnost je složitější. Naprostá většina těchto „vysídlenců“ nikdy nepřekročí mezistátní hranice; pouze se přemístí v hranicích vlastní země. Do roku 2050 by takových vnitřních migrantů mohlo být 50 až 216 milionů. V mnoha případech se bude jednat o venkovany, kteří zamíří do měst, kde se jim pravděpodobně bude žít o něco lépe. Urbanizace obvykle přispívá k rozvoji, přibližuje lidi ke školám, zdravotní péči a lépe placenému zaměstnání a také k liberálnějším společenským zvyklostem, zejména pokud jde o ženy.
To není argumentace na podporu klimatické změny. Ale naznačuje, že by mohlo být jak hospodárné, tak přínosné v rámci klimaticko-adaptačních výdajů přispět chudým zemědělcům na stěhování, místo abychom se snažili za každou cenu udržet jejich farmy při životě, ačkoliv se klimatické podmínky stále zhoršují.
Bez kompromisů to nejde
Existuje ještě jeden – dokonce ještě důležitější – příklad nebezpečného klimatického stádního uvažování. V panelových diskusích v Davosu i na stránkách novin stále častěji zaznívá přesvědčení, že nízko- a středněpříjmové země nečekají žádné kompromisy, pokud se chtějí ekonomicky rozvíjet a zároveň snižovat emise skleníkových plynů.
Zčásti je to dáno tím, že mnoho států vyspělého světa dokázalo svoje emise částečně snížit a přitom dál růst a jejich lídři touží po tom, aby to tak šlo i nadále. Podstatnější však je, že vlády a rozvojové banky mají omezené rozpočty a nerady přiznávají, že zdaleka ne všechny cíle jsou vzájemně slučitelné, a že si tudíž budou muset mezi nimi vybírat.
Ale nakonec si vybrat budou muset, protože ty kompromisy jsou očividné. Růst je nejlepší cestou, jak dostat lidi z chudoby a zlepšit průměrnou životní úroveň. Ale v rozvojovém světě větší růst stále znamená víc emisí. Výzkumníci Mezinárodního měnového fondu spočítali, že v 72 zemích znamenalo od roku 1990 jednoprocentní zvýšení HDP nárůst emisí v průměru o 0,7 procenta. Jen rychle rostoucí Indie a Indonésie zvýší do roku 2030 svoje roční emise o ekvivalent více než 800 milionů tun oxidu uhličitého – tedy stejný objem, který do ovzduší vypouští Německo. Na dalších velkých rozvojových trzích, jako jsou Brazílie, Egypt nebo Filipíny, emise také stoupají.
Mnoho západních lídrů tvrdí, že dokážou provést kvadraturu kruhu financováním zelených rozvojových projektů, které teoreticky snižují emise a současně podporují růst. To je do určité míry pravda. Ale bez adekvátního nacenění emisních povolenek a vytvoření přeshraničního obchodování s emisemi, které by povzbudilo soukromý sektor k dobrovolnému investování, je to nesmírně drahý a pekelně složitý úkol.
Třiadvacátého června, na konci pařížského summitu, se bohaté státy opět zavázaly, že poskytnou sto miliard dolarů ročně „klimatického financování“ těchto projektů. To je však jen zlomek z 2,8 bilionu dolarů ročně, které budou patrně do roku 2030 zapotřebí, aby se rozvojový svět vydal cestou zeleného růstu, přičemž minimálně bilion dolarů by měl nejspíš přijít ze Západu.
Boj o zdroje
Realita omezených zdrojů kompromisy ještě víc komplikuje. Nutnost utrácet peníze za dekarbonizaci velkých rozvojových ekonomik, které už nyní svým občanům poskytují přijatelné služby, ohrožuje humanitární rozpočty, z nichž se platí například vakcíny a školní pomůcky v těch nejchudších afrických státech. Na rozdíl od Brazílie nebo Indie tyto země pravděpodobně nikdy příliš nepřispějí ke globálním emisím skleníkových plynů.
Přesto právě ony přijdou zkrátka, když zahraniční pomoc a úvěry dorazí ověšené spoustou zelených háčků. Vedle hubenějších zdravotnických a školských rozpočtů mohou počítat i s komplikovanějším financováním rozšiřování plynových zdrojů energie, přičemž se nikdo nepohrne, aby zafinancoval ještě mnohem nákladnější přechod na zelenější alternativy. Africké státy se oprávněně ohrazují, když slyší, že by měly spíš snižovat emise než pomáhat lidem v nouzi – zvlášť když samotný Západ chrlí emise do ovzduší dál.
Ve výsledku tak lídři velkolepě řeční o udržitelném růstu, ale v zákulisí probíhá ještě velkolepější boj o zdroje mezi těmi, kdo fandí rozvoji, jaký se provozoval poslední desítky let, a těmi, kteří se snaží celý světový aparát zahraniční pomoci napřít směrem k dekarbonizaci. Je to boj o to, co je horší: jestli chudší dnešek, nebo rozpálenější zítřek.
Výhoda těžké volby
Je to nesmírně složité rozhodnutí, zvlášť s ohledem na morální sílu argumentu, že by vyspělý svět měl zaplatit klimatické účty toho rozvojového. Globální teploty závisejí na množství oxidu uhličitého v atmosféře, ne na jeho aktuálním přírůstku. V přepočtu na hlavu je za zvyšující se globální teploty vyspělý svět disproporčně zodpovědný a má také větší možnosti reagovat. Chudé státy nemají dostatečné zdroje, aby samy dokázaly snižovat emise nebo se na klimatickou změnu adaptovat. Přitom v poměru k velikosti svých ekonomik mají nést největší náklady.
Stejně jako v případě rozhodnutí mezi zabráněním klimatické migraci a jejím přijetím ničemu nepomůže, když se budeme tvářit, že toto dilema neexistuje. Z politických důvodů je nepravděpodobné jak zavedení adekvátně naceněných emisních povolenek, tak vyčlenění dostatečných „klimatických“ prostředků Západem. S ohledem na omezené zdroje je nezbytné, abychom dokázali vyždímat maximum z toho, co je k dispozici.
Přecitlivělost a neochota vážit výhody a nevýhody – byť třeba pramenící z dobře míněné touhy vyhnout se všem nespravedlnostem – jsou na překážku. A následky té přecitlivělosti největší vahou doléhají na ty nejpotřebnější.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na http://www.economist.com.
