Vybrané články
z týdeníku The Economist

Borisovy kopačky. Jak se britský premiér postavil fotbalové Superlize

Britský premiér zatrhl plány na fotbalovou Superligu a mimoděk tím odhalil svůj styl konzervatismu.

Borisovy kopačky. Jak se britský premiér postavil fotbalové Superlize
Britský premiér Boris Johnson | Profimedia.cz

Kéž by Boris Johnson zareagoval na hrozbu covidu-19 stejně bryskně jako na vidinu vzniku nové fotbalové Superligy. Hned jak šest britských klubů oznámilo úmysl zapojit se do samostatné elitní soutěže pro evropské kluby, začala britská vláda jednat. Johnson promptně svolal do Downing Street schůzku, na níž se řešilo, jak plán torpédovat. Naštvaní toryovští poslanci navrhovali tresty pro hříšníky: zvláštní daně, méně pracovních povolení pro zahraniční hráče, důsledné uplatňování zákona na ochranu hospodářské soutěže, stažení policejních složek ze zápasů těchto klubů a zavedení německého modelu vlastnictví, v němž fanoušci ovládají 51 procent akcií klubu.

A Superliga, koktejl arogance a hamižnosti, zkolabovala pod soustředěným útokem vlády a fanoušků. Ed Woodward, předseda představenstva Manchesteru United, jenž byl obecně považován za srdce celého projektu, odstoupil. Ale přes svůj rychlý zánik odhalil projekt něco důležitého o změněném postoji britských konzervativců k byznysu, trhům a globalizaci.

Láska do roku 2005

Za éry Margaret Thatcherové byli konzervativci velkými příznivci penězi poháněné transformace sportu, jeho synonymem se staly zchátralé tribuny a chuligáni. Z nejslavnějších anglických týmů, jako jsou Liverpool a Manchester United, se staly globální značky, které lákají čím dál víc zahraničních hráčů a fanoušků.

Zahraniční miliardáři skoupili kluby s dlouhou historií, přestože neměli žádný vztah k městům, kde tyto kluby vznikly. Milionářští hráči, jejich manželky a přítelkyně udávali vulgární tón doby. Staré chatrné stadiony nahradily moderní arény v americkém stylu, ale raketový nárůst cen vstupného vytlačil z ochozů chudší fanoušky.

Nejpozději ještě v roce 2005 Boris Johnson s tímto přerodem fotbalu souhlasil, když se nechal slyšet, že povolení prodeje Manchesteru United bratrům Glazerovým, americkým sportovním podnikatelům, je „základní konzervativní filozofi í“. Minulý týden však zahrál na úplně jinou strunu, když vytkl „miliardářským vlastníkům klubů“, že vytrhávají fotbal z náručí místních komunit. V článku otištěném bulvárním deníkem The Sun – který patří Rupertu Murdochovi, jenž také výrazně přispěl ke komercializaci fotbalu a kdysi se snažil koupit Manchester United – Johnson fotbalovým fanouškům vzkázal: „Je to vaše hra a můžete se spolehnout, že udělám všechno pro to, abych tomu absurdnímu plánu dal jasnou červenou.“

Johnsonův postoj odhaluje zásadní změnu ve smýšlení Konzervativní strany – návrat byznysového skepticismu, který naposledy vyjadřoval Edward Heath, když kritizoval „nepřijatelnou tvář kapitalismu“. Boris Johnson už dávno odvrhl thatcherismus a nyní podporuje strategičtější postoj k byznysu. Občas se s byznysmeny přátelí – zvlášť když jde o stoupence brexitu, jako je sir James Dyson –, ale jindy se k nim chová vyloženě chladně. Podporuje ambiciózní program státních intervencí, který má podle něj „pozvednout“ Británii, a mezi své hrdiny řadí Michaela Heseltina, jednoho z největších kritiků Thatcherové, když konkrétně zmiňuje jeho oživení Liverpoolu. Johnsonova partnerka Carrie Symondsová je fanynkou všeho zeleného, a to i za cenu obětování ekonomického růstu. Nová generace severoanglických toryů v Dolní sněmovně neustále hovoří o těžkém osudu maloměstské Británie. Danny Kruger, Johnsonův bývalý poradce, se uvedl památným projevem, v němž prohlašoval, že „sociální infrastrukturu“ je třeba brát stejně vážně jako „ekonomickou infrastrukturu“.

Spíš pro šmelináře než pro hokynáře

Je lákavé svést tento posun na brexit. Špičky britského byznysu usilovaly o setrvání v Evropské unii a toryovští brexitéři odhalili kouzlo vymezování se vůči velkému byznysu, které tak výstižně shrnul sám Johnson ve zvolání „fuck business“. Volební manifest Konzervativní strany z roku 2017 výslovně odmítl „neomezený svobodný trh“ a „kult sobeckého individualismu“, naopak vychvaloval „instituce, které nás spojují,“ a „dobré věci, které může vláda vykonat“.

Začátek toho posunu se však datuje daleko před referendum o vystoupení z EU. Čím dál více toryů se totiž obávalo, že Margaret Thatcherová sice usilovala o přetvoření Británie k obrazu svého otce, tvrdě pracujícího hokynáře, ale dosáhla čehosi, co se spíše podobalo jejímu synovi – podprůměrnému šmelináři. Někteří se styděli za dopady na tradiční britskou dělnickou třídu, která byla podle Ferdinanda Mounta, jenž byl na začátku 80. let jedním z klíčových politických poradců Thatcherové, „vystavena soustavnému programu společenského opovržení a institucionální eroze“.

Britská Konzervativní strana měla vždy silnou komunitní tradici. Pod vlivem Thatcherové (která se v mnoha směrech řadila spíš k liberálům manchesterské školy než k toryům) ustoupila tato tvář do pozadí, ale teď se zase vynořuje. Edmund Burke si posteskl, že „věk rytířskosti“ skončil a nastala éra „sofistů, ekonomů a počtářů“. Benjamin Disraeli napadal rozhodnutí Roberta Peela zrušit omezení na dovoz obilí s tím, že to naruší feudální vztahy, které drží Británii pohromadě. Následný rozkol odsoudil jejich stranu na dvě desítky let do politické divočiny. Stanley Baldwin se oblékal staromódně a kritizoval „muže s tvrdou tváří, kteří vypadají, jako by zbohatli na válce“. Pro Harolda Macmillana, syna vydavatele, který se oženil s dcerou vévody z Devonshiru, měly větší váhu feudální vazby než ty finanční. John Major se v neúspěšném pokusu distancovat se od své předchůdkyně (Thatcherové) snažil evokovat obrazy dlouhých stínů na venkovských kriketových hřištích a starých panen, které jezdí na kole ranní mlhou ke svatému přijímání.

Dnešní toryové jsou jiní než jejich předchůdci. Zajímají je spíš postindustriální města než mlhami zahalené vesnice. Ztělesnění ducha komunity hledají spíše u pracující třídy než u pozemkové šlechty. Jsou to spíš fotbaloví toryové než kriketoví toryové. Ale používají stejné zbraně – apely na „jeden národ“, podezíravost vůči globálnímu trhu, nostalgii po světě předtím, než hon za penězi rozerval společnost na kusy, a střídavě vřelý a chladný přístup k byznysu metodou „jednou pochválit, podruhé rozcupovat“. Fotbaloví magnáti, kterým dal minulý týden Boris Johnson kopačky, nebudou posledními kapitalisty, kteří pocítí sílu tohoto nového populistického komunitářství.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní