Borisovo rodeo. Britský premiér Johnson prožil těžký týden

Britská ekonomika zažívá nejhorší finanční trable od druhé světové války, ale Downing Street žije jinými starostmi.

Borisovo rodeo. Britský premiér Johnson prožil těžký týden
Britský premiér Boris Johnson jde poslední dobou z maléru do maléru. A v nejbližší budoucnosti ho nic moc lepšího nečeká. | Profimedia.cz

Kdyby bylo vládnutí jako rodeo, britský ministerský předseda Boris Johnson by strávil minulý týden ponejvíce ve vzduchu, přehazován nahodile z jednoho rozzuřeného kravského hřbetu na druhý, s ponožkou nad hlavou namísto klobouku. Publikum se nebavilo.

Celé to začalo prologem v pátek třináctého, kdy za sebou práskl dveřmi Dominic Cummings, éminence grise britské vlády. Supervlivný poradce byl architektem celého brexitu, a tím i Johnsonova pobytu v Downing Street. Z různých důvodů byl již předtím přinucen oznámit, že okolo Nového roku z okruhu ministerského předsedy zmizí. Normálně bychom napsali „rezignuje“, ale v Cummingsově případě to nejde: neměl žádnou funkci, na kterou by formálně rezignovat mohl. To je problém, který vzniká, když vládnete, jako byste vedli permanentní volební kampaň: najednou zjistíte, že za vás vládne volební stratég, ačkoli žádné volby široko daleko nehrozí.

Snoubenka vládne?

Oficiální funkci naopak měl Lee Cain, de iure šéf Johnsonova PR týmu a de facto převodní páka Cummingsova vlivu na chod vlády. Zprávy o tom, že dostal padáka, naplnily onen pátek třináctého první stránky všech novin. I Cummingsova novoroční dohoda najednou přestala platit: éminence grise se ten den poroučela na hodinu, jen s papírovou krabicí plnou – jak psaly britské noviny – tajemství, která mohou Johnsonovi kdykoli zlomit vaz. Cummingsův následný tweet o tom, že „nikdo nemá nic jisté“, považovali novináři také za výhrůžku Johnsonovi.

Nešlo jen o vyhazov samotný, nýbrž především o jeho okolnosti. Podle zpráv „ze zdrojů blízkých Downing Street“ si Johnson Cummingse v pátek zavolal, vynadal mu, že spolu s Cainem štvali novináře nejen proti němu, nýbrž i proti jeho snoubence Carrie Symondsové, a na hodinu jej propustil. Ten večer se z bytu, jejž v Downing Street Symondsová obývá, ozýval hluk z večírku pořádaného „na oslavu vítězství“, napsal dobře informovaný časopis The Spectator.

Cože? Johnson rozhoduje o věcech státu podle toho, jak mu nařídí snoubenka? Patří nenamíchnout slečnu Carrie k povinnostem člena kabinetu? (Ty otázky známe i z Česka…) Za běžných okolností by takový skandál plnil noviny dlouhé měsíce; minulý týden však měl mimořádně silnou konkurenci.

Především tu byla věc zdánlivě mimo Johnsonův dosah: potvrzení zámořského volebního vítězství Joea Bidena, oponenta Johnsonova prima facie spojence Donalda Trumpa. V Downing Street správně odhadli situaci a neváhali s blahopřáním. Naneštěstí Johnsonovi lidé asi moc neumějí s Twitterem: grafický vrtoch zapříčinil, že na pozadí blahopřejného tweetu zaslaného Bidenovi byl vidět obsah jeho starší verze. Ta adresátovi naopak gratulovala ke „zvolení do druhého funkčního období“; komu asi?

Ruce pryč od Irska!

Biden to nijak nerozmazával a nebylo toho ani třeba. Když na začátku minulého týdne budoucí prezident USA mluvil s Johnsonem po telefonu, důrazně mu doporučil, aby co nejrychleji zařídil dohodu o obchodu s Evropskou unií, aniž by to ohrožovalo irské mírové ujednání z roku 1998. Jinak může Londýn zapomenout na vstřícnost Bidenovy administrativy při budoucím jednání o obchodu britsko-americkém. A Bidenova irská krev zaručuje, že nový prezident na věc nezapomene dohlédnout.

Jedna kráva tak vyhodila Johnsona do vzduchu, aby okamžitě přistál na zádech krávy jiné, neméně neposedné. Jednání s Evropskou unií – do nichž se Johnson pokusil prosadit sporný odklon od již stanovené rámcové dohody právě stran Severního Irska – nejdou nijak dobře. Evropský vyjednavač Michel Barnier se nechal slyšet, že Unie o dohodu s Brity stojí, ale nikoli za každou cenu. To zní jako výhrůžka: nedávná historie ukazuje, že při dohadování s Londýnem o nové podobě obchodních vztahů má Brusel navrch.

 

Shodou okolností minulý týden vyšlo najevo, že právě takovou nerovnováhu sil předpověděl již před referendem o brexitu v roce 2016 jistý David Frost, tehdy šéf Scotch Whisky Association. Dnes je z něho lord Frost a je šéfem britského vyjednávacího týmu; jistě by si přál, aby jeho analýza z doby před čtyřmi lety byla méně přesná. 

To všechno se dělo ve chvíli, kdy Johnsonův ministr financí Rishi Sunak připravoval státní rozpočet na příští rok. Předběžné zprávy jako na potvoru právě minulý týden prozradily, že britské veřejné finance dostaly v podobě kombinace koronavirové pandemie a nejistoty z brexitu nejhorší ránu od konce druhé světové války. Kráva rozhovorů o obchodu tak Johnsona přitlačila k takřka holým zdem státní kasy.

Náhlá zeleň

A nebyla sama. Snad aby odvrátil pozornost od zmíněných trablů, zveřejnil Johnson minulý týden desetibodový plán proměny britské ekonomiky do udržitelnější, zelenější podoby. Její klíčové ustanovení říká, že do roku 2050 by měla být celá Británie uhlíkově neutrální. Zlí jazykové (tentokrát někdejší mluvčí lady Thatcherové sir Bernard Ingham v londýnských Timesech) tvrdí, že plán je tak ambiciózní, že jej musel sestavovat někdo s názory blízkými Gretě Thunbergové. Naneštěstí pro svou pověst má ministerský předseda ve svém okolí s takovými názory člověka jediného: je jím jeho snoubenka Carrie Symondsová. Zelená kráva se vzepjala.

Jak praví věcnější kritika Johnsonovy zelené reinkarnace, snižování emisí je sporná disciplína. V roce 2017, píše znovu The Spectator, čítaly britské emise sakumprásk 460 milionů tun skleníkových plynů. To je o pěkných 42 procent méně než v roce 1990, kdy byl tentýž údaj na 794 milionech tun. Britové by se tedy mohli těšit, že jejich země je ve snaze škodlivé emise omezit mimořádně úspěšná. Mohli by, nebýt skutečnosti, že ono číslo znamená jen přesunutí emisí jinam: při sečtení emisí vyprodukovaných výrobou v zahraničí a dopravou na britské území se za zmiňovaný rok 2017 dostaneme k číslu 784 milionů tun. Kritici Johnsonova plánu tak jen s trochou nadsázky tvrdí, že je to pouze plán na likvidaci ostrovní ekonomiky za globálního zachování množství emisí.

Varovná čísla

Aby toho nebylo málo, pustil se Johnson do Skotů. Během interpelací utrousil, že vytvoření parlamentů ve Walesu a Skotsku je „neštěstí“. Velšané a Skoti – jsou na své bezmocné parlamenty velmi hrdí – vyskočili jako čertík z krabičky, o jakém neštěstí že to pan předseda mluví. Nicola Sturgeonová, šéfka separatistické Skotské národní strany, řekla, že Johnsonovi „spadla rouška“, a věčná otázka skotské nezávislosti na Londýnu dostala nový život. Kráva národní identity vesele vyhodila.

Za takového stavu věcí téměř není divu, že během interpelací docela zaniklo, že se předák opozičních labouristů, sir Keir Starmer, dožadoval vysvětlení, proč Johnsonova vláda nepokrytě přihrává velké kšefty spřáteleným firmám. „Máme tady globální pandemii,“ smetl jeho otázku ze stolu Johnson. Z krávy, která dříve dokázala ze sedla vyhodit nejednoho ministra, se stalo neškodné telátko. 

Celkem vzato se však hovězí nápor na Johnsonovi začal podepisovat na místě nejcitlivějším. (Ne, nebojte se, jde o politiku.) V posledních průzkumech veřejného mínění si o ministerském předsedovi jen 30 procent Britů myslí, že je mezi vrcholnými politiky na svoji funkci nejvhodnějším kandidátem. O šéfovi opozice, siru Keirovi, si to myslí 37 procent lidí; jeho Labour Party by minulý týden parlamentní volby vyhrála. V dubnu přitom ještě na vládnoucí konzervativce ztrácela 22 procentních bodů. Ale to byla většina krav dnešního Johnsonova rodea ještě v klidu na pastvě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní