Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Blesková válka o Karabach: proč nechali Rusové padnout staré arménské spojence
V Náhorním Karabachu probíhá humanitární katastrofa, ze které těží Turci
Válka, kterou 19. září rozpoutal Ázerbájdžán proti Náhornímu Karabachu, Armény obývané separatistické enklávě, netrvala ani celý jeden den. Ukončila však patovou situaci, v níž se oblast nacházela přes třicet let, a vyvolala exodus desítek tisíc vyděšených lidí. Zároveň s tím posílila na Kavkazu pozice ázerbájdžánského stoupence Turecka, zatímco ruský vliv pomalu slábne.
Převálcovaný moderní ázerbájdžánskou armádou, vyčerpaný a vyhladovělý devítiměsíční blokádou, izolovaný od arménské domoviny a zrazený Ruskem, jež trvalo na tom, že samo zajistí bezpečí v regionu, neměl Náhorní Karabach jinou možnost než kapitulovat. Na konci září uprchlo z enklávy přibližně 65 tisíc etnických Arménů (předválečná populace se pohybovala kolem 120 tisíc). Rozhodnutí Ázerbájdžánu raději zaútočit než přistoupit na Západem podporovanou dohodu, zajišťující arménské menšině občanská práva, svědčí o tom, že se tam dopouští etnické čistky.
Kam by jezdili?
Všichni Arméni neutekli, mnozí se však na cestu ještě vydají. Pro ty, kdo zůstanou, je zcela nezbytné, aby byl Ázerbájdžán hnán k odpovědnosti za jakékoli porušování lidských práv v oblasti pod jeho kontrolou. Západ k tomu musí využít jakoukoli možnou páku. Ázerbájdžánské elity rády tráví čas a utrácejí peníze v Evropě a v Americe, takže by se měla rychle objevit hrozba sankcemi. Čas hraje klíčovou roli. Už teď se jej mnoho promarnilo.
Následky jednodenní války budou znát daleko za hranicemi Náhorního Karabachu. Tato událost označuje okamžik změny rovnováhy moci na Kavkazu. Suverenita Arménie nepůsobila od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 nikdy křehčeji. Rusko, jež od počátku 19. století hrálo roli regionálního hegemona, se ukázalo jako neschopný a zrádný přítel Arménie, s níž jej pojí dlouholeté vojenské spojenectví. Západ se neúspěšně pokoušel s Ázerbájdžánem spolupracovat, aby vypuknutí konfliktu zabránil. Navrch získává Turecko, které útok bratrského turkického státu podpořilo.
Jedna z příčin všech těchto změn se nachází v Arménii. Její vládci mívali těsné vazby na Kreml Vladimira Putina. Situace se však změnila v roce 2018, kdy do jerevanských ulic vyšli mladí demonstranti a smetli Ruskem podporovaný režim zkorumpovaných politiků, z nichž mnozí dříve vedli karabašské ozbrojené skupiny. Nikol Pašinjan, jenž sametovou revoluci vedl a dnes zastává premiérský post, sliboval, že země bude mít i nadále blízké vztahy s Ruskem. Putin mu však nikdy neodpustil, že mu k moci pomohlo lidové povstání v postsovětském prostoru. V roce 2020 umožnil Putinův implicitní souhlas a turecká explicitní podpora ázerbájdžánskému vůdci Ilhamu Alijevovi provést vojenský útok na enklávu, jejíž status zůstává nevyřešený.
Hlavním důvodem chaosu je ale ruská slabost. Putin zabředl do války na Ukrajině a Turecko s Ázerbájdžánem zavětřily příležitost a skočily po ní. Ruský prezident na loňský vojenský výpad Ázerbájdžánu na území pod arménskou suverenitou nijak nereagoval. Zhrzená Arménie se začala otáčet k Západu. Zároveň s tím uznala většinu ázerbájdžánských požadavků a akceptovala ázerbájdžánskou suverenitu nad Náhorním Karabachem.
Putin se na Arménii kvůli jejímu příklonu k Západu hněvá. V jeho očích spočívá nejnovější arménský hřích v jejím plánu uznat pravomoci Mezinárodního trestního soudu, jenž obvinil Putina ze zločinů na Ukrajině. Je možné, že už teď v Jerevanu pracuje na rozdmýchání nepokojů. Ještě nebezpečnější by bylo, kdyby Ázerbájdžán vyvinul na Arménii ještě větší tlak a ve spolupráci s Ruskem a Tureckem by vytvořil koridor protínající jih země. Ten by spojil Turecko s ázerbájdžánskou pevninou, připravil by Arménii o suverenitu a odřízl ji od zcela zásadní hranice s Íránem.
Zoufalé časy
Západní vlády by v krátkém časovém horizontu měly pomoci Arménii vypořádat se s masivním přílivem uprchlíků z Náhorního Karabachu a podpořit vyjednání férové – a tím pádem i trvalé – mírové dohody mezi ní a Ázerbájdžánem.
Z dlouhodobé perspektivy by pak měl Západ podpořit arménské snahy zredukovat závislost na Rusku a tlačit na Turecko, aby normalizovalo vztahy s Arménií a otevřelo dlouhodobě uzavřenou společnou státní hranici. Rozproudil by se tím obchod a zmírnila by se arménská izolace. Diplomatická obratnost a trocha štěstí by mohly chaos panující na Kavkazu zvládnout.
