Babišovo uskupení znovu potvrdilo, že je stále a prakticky výhradně jeho. A to se vším všudy. Je svým zakladatelem nejen vedeno, ale také přímo i nepřímo sponzorováno a přísně vzato i vlastněno.
A navíc nemá nikoho, koho by do prezidentské volby mohlo nominovat, aniž by riskovalo blamáž. Taková je zkrátka realita.
Babiš hraje vabank. Jde mu o všechno. To také není nic nového. Nejpozději od roku 2016 pro tohoto českého oligarchu není návratu. Do své politické kariéry nainvestoval tolik času, zdraví a energie, ale hlavně všech zdrojů svých a celého okolí, včetně vlastní rodiny, že si zkrátka nemůže dovolit prohrát. Přesněji řečeno, může prohrát, ale nesmí prohrávat…
Šlape „čapí“ vodu
Expremiér od té chvíle nikdy nestál v tak vážné situaci, kdy všechno investované může vzít za své. Ztratil vliv na exekutivu, nemá oporu ve Sněmovně ani v Senátu. Vláda sice pomalu, ale přece deagrofertizuje. A proces v kauze Čapího hnízda se nevyvíjí dobře.
Předčasné volby přese všechny problémy vlády jen tak rychle nebudou. A tak nezbývá nic jiného než jít do toho. Že to bude drsný souboj, bitva všech bitev o všechno, je naprosto jasné. Čeká nás tvrdá kampaň. Nálada ve společnosti houstne a za pár měsíců, uprostřed zimy pravdy, bude ještě hustší.
Cesta do Paříže
Kromě faktického boje o nejvyšší stupínek v národní pyramidě moci a rozuzlení eticko-právního problému, zda má na hlavu státu kandidovat někdo, kdo stojí před trestním soudem a hrozí mu vězení, respektive kdo si volbou může zajistit beztrestnost, je tu však ještě rovina zásadnější.
Babišova kandidatura na vlivnou a v českém prostředí až myticky pojatou funkci přichází přesně ve chvíli, kdy ve velké části společnosti zraje touha po zásadnější změně. A může být hůř. Jednou z takových změn může být něco, co by se dalo označit jako „cesta do Paříže“. Neboli odklon od parlamentního režimu k režimu poloprezidentskému, jehož hlavní představitelkou je Francie.
O tomto trendu se diskutuje již od okamžiku, kdy byl do českého ústavního systému vložen nesystémový prvek přímé volby prezidenta. Prezident Zeman se po celou dobu svého pobytu na Pražském hradě skutečně snažil o provádění vlastní politiky. A to navzdory faktu, že jeho pravomoci mají spíše reprezentační a moderační charakter. Dobře vidět to bylo na postojích vůči jmenování premiéra, a zejména ministrů či jejich odvolávání. A především se to projevovalo snahou o formulaci vlastní zahraničněpolitické pozice, často v nesouladu, případně dokonce v přímém rozporu s oficiální politikou vlády.
Přese všechny takové snahy Miloš Zeman jako prezident nikdy neměl mocensko-politické zázemí, rozuměno politickou stranu či hnutí, které by mu umožňovalo zcela bezprostřední vliv na vládní a parlamentní rozhodnutí. Byl sice neformálním třetím či čtvrtým „koaličním“ partnerem v Babišově vládě, ale co to bylo proti pozici, která se může otevřít Andreji Babišovi?
Prezident vůdce?
Expremiér v pozici prezidenta by byl skutečným adeptem na tichou (ne)ústavní transformaci. Nejprve by v souladu s klasikem Mauricem Duvergerem pár let mohl působit jako extrasilný prezident opozičník. Tedy jako vůdce svého ANO, který by z titulu své funkce vystupoval jako faktický šéf opozice.
Kromě pozice „tribuna lidu“ by mu navíc sloužily všechny jeho pravomoci, včetně práva vetovat vše, co projde parlamentem, či jmenovat – a tedy významně ovlivňovat – vedení centrální banky, jež může provádět svou vlastní, vůči vládě oponentní, hospodářskou politiku.
A jednoho dne by mohl přijít jeho finální triumf v podobě vítězství ANO ve sněmovních volbách. Pak by si s trochou štěstí mohl jmenovat na pozici premiéra, koho by chtěl a kdo by mu nejvíce podléhal. A konečně by se stal vůdcem celé země. Ano, k tomu všemu je ještě daleko. Velmi daleko. Ale po včerejšku zase o kus blíž.
