Rána pro ukrajinskou ekonomiku. Evropa omezí dovoz drůbeže, vajec a cukru

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Evropští zemědělci dlouhodobě kritizují Brusel, že nedokáže ochránit zemědělský trh před lacinou konkurencí z Ukrajiny. Členské země EU se dohodly na kompromisu, který by měl zavést kvóty na drůbež, vejce, cukr, oves, kukuřici nebo med.

Celý článek
0

Důchodová reforma musí být na sílu. Dobrovolnost nemá smysl, kdo si nechce spořit, ať ze systému vystoupí

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Proč si Češi na důchod spoří směšné částky? Jsme národ s averzí na riziko, říká hlavní analytik Hrot24 Miroslav Zámečník s tím, že není jiná cesta, než aby bylo spoření povinné.

Celý článek
0

Praha nestaví a je drahá. Investory teď více lákají Brno a Ostrava

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Levnější pronájmy i zatím nevyužité lidské zdroje. Krajská města jsou stále zajímavější pro firmy, které hledají klidnější lokality nebo hodlají expandovat do regionů.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Bill Burns, šéf CIA a muž, díky kterému Američané vědí, jak na Putina

Šestašedesátiletý bývalý kariérní diplomat Burns je rozhodný, diskrétní a zkušený – mnozí jej považují za nejzdatnějšího amerického velvyslance své generace.

Bill Burns, šéf CIA a muž, díky kterému Američané vědí, jak na Putina
Ředitel CIA Bill Burns | foto Profimedia.cz

Na začátku loňského roku odhalila jordánská tajná služba spiknutí proti králi Abdalláhovi, do něhož měl být zapojen jeho nevlastní bratr, Saúdská Arábie a část beduínských kmenů. William Burns, ředitel CIA a bývalý americký velvyslanec v Jordánsku, pochopil, jak vážnou hrozbu to představuje pro klíčového amerického spojence na Blízkém východě. Obratem o tom informoval Bílý dům a prezidenta Joea Bidena – „prvního zákazníka“ v žargonu CIA –, jenž vzápětí zavolal králi Abdalláhovi a vyjádřil mu svou silnou podporu. Jakmile krize pominula, jordánský vládce se stal prvním arabským lídrem, který Bidena navštívil.

Příhoda, již tehdy málokdo zaznamenal, byla předzvěstí vlastností, které Burns přinesl do Langley. Šestašedesátiletý bývalý kariérní diplomat Burns je rozhodný, diskrétní a zkušený – mnozí jej považují za nejzdatnějšího amerického velvyslance své generace –, může se opřít o znalosti i vliv. Mluví plynně rusky a arabsky, sloužil pěti prezidentům a dvakrát působil v Moskvě.

Poprvé uprostřed chaotického panování Borise Jelcina, podruhé – už jako velvyslanec – na začátku vlády Vladimira Putina, kdy se americko-ruské vztahy začínaly kalit. Burns ruského vládce dobře zná. A Biden jen málokomu věří víc – současný šéf CIA mu dává klíčové informace už skoro třicet let; mimo jiné o íránské jaderné dohodě, kterou v roce 2015 vyjednával pro Baracka Obamu.

Burns na výsluní

V době ukrajinské krize se Burns zhostil vedoucí role. Poté, co američtí a britští zpravodajci loni v říjnu přišli na to, že Rusové chystají válku, odjel Burns do Moskvy, aby Putina varoval, že Západ zná jeho záměry a že budou mít vážné následky. Putin, jenž se na své dače užíral covidem-19 a mnoha letitými křivdami, by se zřejmě s žádným jiným vyslancem nebavil. Po návštěvě Moskvy byl Burns dvojnásob přesvědčen o blížící se válce a pomohl o Putinových plánech přesvědčit skeptické evropské spojence, když zveřejnil, co jeho a britští špioni zjistili.

Pro americkou zpravodajskou komunitu, která v posledních desítkách let pravidelně – po právu či nespravedlivě – sklízela kritiku za nejrůznější zahraničněpolitické minely, to bylo vzácně jednoznačné vítězství. Pochvalně se mluvilo o možná nejkreativnějším a nejúspěšnějším využití zpravodajských informací za mnoho let.

Situace na Ukrajině je samozřejmě katastrofální. Ale v čase, kdy je americká zahraniční politika čím dál častěji vnímána zkreslující vnitropolitickou optikou – buď jako velké vítězství, nebo potupná porážka –, může reakce Bidenovy administrativy posloužit jako připomínka, že chytrá diplomacie obvykle přináší něco mezi. Diplomacie je – pečlivě volenými slovy Henryho Kissingera, která Burns obdivně cituje – „trpělivým vršením dílčích úspěchů“. A šéf americké špionáže při uskutečňování toho zdlouhavého, náročného cíle prokázal tři výrazné kvality.

První je nepostradatelnost hluboké znalosti věci. Většině nedávných kiksů americké zahraniční politiky – od zrušení íránské jaderné dohody Donaldem Trumpem po invazi George W. Bushe do Iráku – předcházelo zásadní nepochopení světa, který se Amerika pokoušela formovat. Burnsovy postoje k Rusku naproti tomu vycházejí z hlubokých osobních zkušeností a porozumění. Jako velvyslanec diskutoval o ruském duchovnu s Alexandrem Solženicynem, čelil palbě otázek zahraničního výboru Dumy, mluvil na pohřbu novináře zavražděného na Putinovy narozeniny a křížem krážem procestoval celé Rusko.

Burns je jedinečnou studnicí amerických institucionálních znalostí o Rusku a ztělesněním tradice seriózní americké diplomacie, které si američtí politici v posledních desetiletích tak málo cenili. „Jednoduše nenajdete nikoho, kdo by Rusko znal lépe,“ říká poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Není náhodou, že jedním z prvních Burnsových kroků v čele CIA byla kampaň na nábor lidí hovořících mandarínsky. Uvědomuje si totiž, že Amerika už není světovým policajtem a nemůže doufat, že by ovlivnila podobu dnešního světa, když mu nebude rozumět.

Napravil škody

Další Burnsovou předností je institucionalismus. Hned první den po nástupu do úřadu pronesl Donald zcela pomatený projev k americkým zpravodajcům; stál při tom u takzvané Zdi vzpomínek v Langley, na níž jsou jména příslušníků CIA, kteří zahynuli ve službě. Běžně také ignoroval zpravodajské zprávy, které mu služba připravovala. I kdyby jeho šéfšpioni Mike Pompeo a Gina Haspelová bývali byli schopnější a oblíbenější, nemohli zabránit demoralizaci a personálním ztrátám, které exprezident svým chováním vyvolal. Burns se hned po nástupu do úřadu pustil do nápravy, CIA dal nový směr a svým lidem novou jistotu.

Vytvořil dvě nová operační střediska, jedno pro Čínu a druhé pro technologické a nadnárodní hrozby typu klimatické změny. Zejména to druhé, jehož cílem je především držet krok s technologickým vývojem v soukromém sektoru, dokládá, jak rychlé socioekonomické změny nutí tajné služby expandovat do oblastí přesahujících výzvědnou činnost.

Dalším důkazem téhož je kreativní využití zpravodajských informací k Ukrajině – vyplynulo ze snahy proniknout chaosem veřejně dostupných zpravodajských informací a z obavy z ruských dezinformací. Podle zdrojů přímo ze služby převažuje uvnitř CIA spokojenost s touto taktikou, ačkoli v minulosti byli zpravodajci posedlí utajením. I to je důkazem, jaké důvěře se v komunitě Burns těší.

Třetí Burnsovou kvalitou je kolegiálnost, což je společný rys celého Bidenova zahraničněpolitického týmu. Sullivan ani ministr zahraničí Antony Blinken zjevně nepodléhají banální žárlivosti, která obvykle trápí každý kabinet. Zdá se, že nikomu z nich nevadí ani Burnsovo aktuálně prominentní postavení a fakt, že dělá věci, které by za normálních okolností připadly Blinkenovi. Nejspíš to vyplývá i z toho, že všichni tři spolu pracují už roky.

A všichni se očividně těší důvěře prezidenta Bidena. Podobně snadný přístup k americkému prezidentovi měl coby ředitel CIA možná naposledy v osmdesátých letech William Casey, šéfšpion Ronalda Reagana. Jediné vážnější výtky vůči Burnsovi (a soudě podle jeho pamětí je alespoň částečně uznává) směřují k tomu, že někdy je až příliš vstřícný k nadřízeným. Nikdo nikdy Burnse neobvinil z egocentrismu. V temné době má Biden štěstí, že ho má k ruce.

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.