Bičování modrého slona

S Theodorem Seussem Geiselem se svého času setkal snad každý Američan. Dotyčný pán sepsal a ilustroval – pod jménem Dr. Seuss – 59 dětských knih. Už za jeho života se prodaly stamiliony jejich kopií a každý, kdo se mezi východním a západním pobřežím učil číst, sáhl se slušnou pravděpodobností po jedné z nich jako po své vůbec první knížce.

Dr. Seuss je už sice skoro 30 let mrtvý, ale jeho značce to nijak neuškodilo. Netflix aktuálně natáčí druhou řadu jím inspirovaného animovaného seriálu Green Eggs and Ham (hlasy postavám propůjčili třeba Michael Douglas či Diane Keaton) a smlouvu s dědici aktuálně uzavřelo další velké filmové studio – Warner Bros. Sečteno a podtrženo, jen za loňský rok vydělal Dr. Seuss 33 milionů dolarů a časopis Forbes ho vyhlásil druhou nejvíce vydělávající zesnulou celebritou hned po Michaelu Jacksonovi.

Kritici ale zároveň řadu let upozorňují na to, že knihy Dr. Seusse obsahují nekorektní, stereotypní, či přímo rasistické pasáže. Už v září 2017 odmítl jistý školní knihovník z Massachusetts převzít první dámou věnovaný výběr z jeho knih a letos 2. března – tedy o Celoamerickém dni čtení (Read Across America Day), který se každoročně koná v den narozenin Dr. Seusse – oznámila společnost Dr. Seuss Enterprises, že do budoucna neumožní vydávání šesti knih svého chlebodárce, protože „zobrazují lidi způsobem, který je zraňující a špatný“. Postup držitele práv – obětovat část zisků, aby mohl dál nerušeně inkasovat ty báječné desítky milionů dolarů – je logický. Otázkou ovšem je, jestli taková autocenzura (tedy v případě Dr. Seusse spíš posmrtná rodinná autocenzura) není precedentem, který se může v budoucnu zvrhnout v selektivní gumování minulosti. O to víc, že Dr. Seuss byl vcelku normálním Američanem, který měl to štěstí (nebo tu smůlu) obývat 20. století.