Bičování modrého slona

Šest knih historicky nejprodávanějšího amerického dětského spisovatele Dr. Seusse příštích 40 let nevyjde. Byly skutečně rasistické?

Bičování modrého slona
ilustrace Theodor Seuss Geisel

S Theodorem Seussem Geiselem se svého času setkal snad každý Američan. Dotyčný pán sepsal a ilustroval – pod jménem Dr. Seuss – 59 dětských knih. Už za jeho života se prodaly stamiliony jejich kopií a každý, kdo se mezi východním a západním pobřežím učil číst, sáhl se slušnou pravděpodobností po jedné z nich jako po své vůbec první knížce. Dr. Seuss je už sice skoro 30 let mrtvý, ale jeho značce to nijak neuškodilo. Netflix aktuálně natáčí druhou řadu jím inspirovaného animovaného seriálu Green Eggs and Ham a smlouvu s dědici aktuálně uzavřelo další velké filmové studio – Warner Bros.

Sečteno a podtrženo, jen za loňský rok vydělal Dr. Seuss 33 milionů dolarů a časopis Forbes ho vyhlásil druhou nejvíce vydělávající zesnulou celebritou hned po Michaelu Jacksonovi.

Kritici ale zároveň řadu let upozorňují na to, že knihy Dr. Seusse obsahují nekorektní, stereotypní, či přímo rasistické pasáže. Už v září 2017 odmítl jistý školní knihovník z Massachusetts převzít první dámou věnovaný výběr z jeho knih a letos 2. března – tedy o Celoamerickém dni čtení (Read Across America Day), který se každoročně koná v den narozenin Dr. Seusse – oznámila společnost Dr. Seuss Enterprises, že do budoucna neumožní vydávání šesti knih svého chlebodárce, protože „zobrazují lidi způsobem, který je zraňující a špatný“.

Konkrétní rasisticko-literární hříchy Dr. Seusse sice v prohlášení vyjmenovány nejsou, ale najdeme je ve dva roky staré – a americkými médii široce citované – studii Katie Ishizuky a Ramóna Stephense, kteří tvrdí, že dětské knihy Dr. Seusse jsou plné více či méně skrytého rasismu. Autoři si dali tu práci, že rozpitvali 50 jeho knih, a dospěli k závěru, že v nich figuruje 2240 lidských postav, přičemž pouze 45 z nich jsou barevní lidé (people of colour).

Už tato samotná ignorance podle nich naplňuje skutkovou podstatu white supremacy, ovšem postavy neevropského původu jsou navíc setrvale zobrazovány stereotypně a v podřízeném postavení. Týká se to třeba knihy And to Think That I Saw It on Mulberry Street (Když pomyslím na to, co jsem viděl v ulici Mulberry). V ní – asi tak sedmiletý – kluk Marco sleduje, jak se ulicí vleče vozík tažený koněm. Je to nuda, a tak se vozík v jeho fantazii postupně změní v parádní vůz, na němž vyhrává dechová kapela, a z uondaného koně je nakonec modrý vznášející se slon, na jehož zádech trůní indický rádža.

Problematické je, že jeden z – bílých – muzikantů drží v ruce bič a interpretovat se to dá i tak, že ho nepoužívá na modrého slona, ale na rádžu, tedy na člověka neevropského původu. Ani to však Marcovi nestačilo, a tak si do průvodu kromě kouzelníka vysnil – z dnešního pohledu nechutně stereotypního – „Číňana, který jí hůlkami“.

Názory na Dr. Seusse se samozřejmě mohou lišit, mnohem důležitější otázkou však je, jestli taková autocenzura (v tomto konkrétním případě spíš posmrtná rodinná autocenzura) není precedentem, který se může v budoucnu zvrhnout v selektivní gumování minulosti. O to víc, že Dr. Seuss byl vcelku normálním Američanem, který měl to štěstí (nebo tu smůlu) obývat 20. století.

Více o tématu se dočtete v aktuálním čísle týdeníku Hrot, které vychází v pondělí 29. března.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní