Bezděčný obraz naděje. Somaliland ukazuje, že Afričané by si uměli vládnout sami

Somaliland prosperuje navzdory nepřátelství afrických sousedů a díky cynické lhostejnosti Západu.

Bezděčný obraz naděje. Somaliland ukazuje, že Afričané by si uměli vládnout sami
Výročí vyhlášení nezávislosti v roce 1991 se mohutně slaví v ulicích Hargeysy. | Profimedia.cz

Za normálních okolností není příjezd nového obchodního atašé věcí, kterou by noviny rozebíraly na prvních stránkách. Když však letos 17. března otevřely Spojené arabské emiráty takový úřad v Hargeyse, nastal diplomatický poprask. Není divu.

V Har- čem, ptáte se? Hargeysa je takřka půldruhamilionové město v severní části Afrického rohu. Pro své obyvatele je hlavním městem země, Somalilandu. Pro zbytek světa, který tuto zemi neuznává – a především pro somálskou vládu v Mogadišu –, je Hargeysa prostě město na severu Somálska.

Zmíněný poprask spočíval (kromě očekávatelných protestů z Mogadiša) v tom, že vláda ani úřady Somalilandu se nemohly dohodnout, co se vlastně stalo. Podle tamního ministerstva zahraničí jmenovaly Spojené arabské emiráty velvyslance, zatímco kancelář prezidenta Muse Bihi Abdiho mluvila týž den o zastupitelském úřadu a Abdulláh Muhammad an-Nakbí ve skutečnosti složil přísahu coby ředitel Obchodního úřadu SAE v Somalilandu. Zastává tedy funkci, jíž se za běžných okolností říká obchodní atašé.

V případě Somalilandu ovšem takový úřad nelze nikam atašovat, protože ambasádu tam Spojené arabské emiráty nemají, stejně jako ji nemá žádná jiná země světa. Zřízení řečeného obchodního úřadu je proto dosud největším oficiálním diplomatickým úspěchem Hargeysy.

Pohrobci samostatnosti

Jestli vám to připadá jako trochu zmatené, máte pravdu. Je to důsledek posledních šedesáti let vývoje, jejž lze velmi optimisticky nahlížet jako naději pro Afriku – a zároveň je nepochybným varováním Západu. Pro lepší pochopení jej následující odstavce bleskově připomenou.

V červnu 1960 vyhlásil nezávislost na Londýnu britský Somaliland (to je ta země, o které je řeč, s metropolí Hargeysou). O pět dnů později učinilo stejně Somálsko italské, na jihu země, s hlavním městem Mogadišem. Vzápětí se obě země k radosti spojených antiimperialistů celého světa sloučily v jediné hrdé Somálsko. A průšvih byl na světě.

 

Území tohoto sjednoceného Somálska ovládá dodnes šest velkých klanů, které se dále dělí na bezpočet subklanů. Na Západě se ale tehdy vžila myšlenka, že je třeba místní zvyklosti ignorovat a nastolit centrální vládu, jejíž příslušníci, byvše vyškoleni na západních univerzitách, zavedou parlamentní demokracii (nebo vládu sovětů, podle autora představy).

Jedním z exponentů tohoto režimu byl jistý Muhammad Hadži Ibrahim Egal, jenž se v roce 1967 stal premiérem a jehož v doprovodu krásné manželky Edny Adanové o rok později přijal Lyndon Johnson v Bílém domě. Všem z toho plynula patřičná sláva, ale ani jednomu nevydržela. Johnson se později ani neucházel o znovuzvolení americkým prezidentem; Ibrahim Egal musel do exilu, když se moci v roce 1969 ve vojenském puči chopil generál Muhammad Siad Barre. Somálci (kromě obyvatel kousku země, jejž ovládali Francouzi až do roku 1977, kdy z něho vznikl stát jménem Džibutsko) byli prvním samostatným režimem natolik otrávení, že puč podporovali.

Vláda bombardérem

„Státní struktury byly dokonale odděleny od skutečné struktury společnosti,“ píše v eseji na to téma Seth Kaplan, přední expert na Africký roh z americké Johns Hopkins University. Znamená to, že somálská demokracie následovala nešťastný africký vzorec: nejsilnější kmen či klan se chopí moci a za humanitární pomoc si nakoupí kalašnikovy, jejichž pomocí vládne dál. Někdy se stane, že někdo vyzbrojí jiný klan, jehož příslušníci poté vládu zmasakrují, prezidentovi uřežou uši a vládnou pro změnu oni. Demokratické instituce existují, ale nemají žádný skutečný význam; vládne kalašnikov.

Právě tak se stalo v případě Siada Barreho. V počátcích své afromarxistické vlády měl úspěch s modernizací země (například stavbou silnic). Postupem času však stále zřetelněji spoléhal na spojence ze svého klanu Darodů, pod jehož vládou sjednocoval celé Somálsko, čímž nepotěšil konkurenční klany. V roce 1988 to došlo tak daleko, že Siad Barre nechal vybombardovat Hargeysu a další města na severu země, ovládaná klanem Isáků. (A „vybombardovat“ zde znamená důkladnou drážďanizaci – v téměř půlmilionové Hargeyse zbylo zhruba deset tisíc obyvatel.)

Přeživším Isákům to pomohlo nalézt přesvědčení, že takový způsob budování státu jim nevyhovuje a že s jižními Somálci nechtějí mít nic společného. Když pak Barreho režim v roce 1991 konečně padl a v celé zemi zavládl chaos, vyhlásili si vlastní zemi, jež podle nich právně navazuje na State of Somaliland z roku 1960; během pěti dnů existence jej tehdy uznalo 35 zemí světa.

Moc převzala ozbrojená parta jménem Somálské národní hnutí (SNM) a začala budovat mocenský aparát obráceně, než bývá zvykem: zespodu. Nejprve ustavila vojenskou Radu starších, která měla na starost to nejdůležitější, distribuci potravin. Protože tak zřejmě činila dobře, získala si důvěru místních. Během dvou let pak – nevídaně – předala správu území civilistům. Ta respektovala tradiční klanovou strukturu, v jejím rámci zavedla meziklanový dialog a dbala na dodržování jeho výsledků. Protože měla mocenské posvěcení od zmíněné Rady starších, mělo to také patřičnou váhu.

Když Egal není egál

Prezidentem se stal náš známý Ibrahim Egal. Zasloužil se o navázání prvních obchodních kontaktů se zahraničními partnery. Prosadil vytvoření somalilandského šilinku, na jehož hodnotu dohlíží centrální banka. Vznikly pravidelná armáda, policie a berní úřad, který celkem úspěšně vymáhá placení daní. Svoji již bývalou manželku Ednu, v Británii vyškolenou porodní sestru, která v Mogadišu před odchodem do exilu budovala porodnici, jmenoval prezident vyslankyní při Světové zdravotnické organizaci.

V roce 2001 vyhlásil ústavní referendum, které nový řád, již de facto zcela nezávislý na režimu v Mogadišu, stvrdilo. Než v roce 2002 zemřel, stihl ještě vypsat prezidentské volby na rok 2003 a exmanželce Edně věnovat na kraji Hargeysy pozemek – někdejší rituální pohřebiště, později skládku – na stavbu nové porodnice.

Paní Edně je dnes třiaosmdesát, všechny své peníze dala na stavbu porodnice, již pořád vede a v níž bydlí v minibytečku o třiceti metrech čtverečních. Proč to, když by si mohla užívat důchodu, ptal se německý týdeník Der Spiegel. „A kdo to bude tady dělat? Vy?“ odpověděla. Stejnou odpověď měla i před více než půlstoletím, když jí smetánka vyčítala, že by jako premiérova manželka neměla sloužit ve špitále.

Volby Egalova nástupce rozhodl rozdíl osmdesáti hlasů (při 411 tisících odevzdaných hlasech). Poražení se odvolali k soudu a poté jeho rozsudek přijali. Od té doby proběhly dvoje prezidentské a čtvery parlamentní a komunální volby. Politické garnitury se jimi pravidelně obměňují, tedy vítězí v nich i opozice.

To se odráží i na běžném životě. Tržiště a obchody v Hargeyse jsou plné dováženého zboží. Mobilní tarify jsou téměř nejnižší z celé Afriky, napsal v březnu Der Spiegel, jenž o Somalilandu otiskl článek pod titulkem Zázrak v Africkém rohu. V zemi je bezpečno; reportér Spiegelu napsal, že se v Hargeyse cítil stejně bezpečně jako v Berlíně. Islamistický terorismus tam neexistuje. Mezitím oněch třicet let v Mogadišu vládnou nejrůznější party podle toho, která má zrovna nejvíc kalašnikovů, a radikální politický islám tam našel skvělé útočiště jako všude, kde stát nefunguje.

Rozvojová pomoc

Co tedy je na obrazu africké naděje špatně? Že vznikl v místě, kde podle všeho vzniknout neměl. Africká unie nechce za nic na světě Somaliland uznat, protože by to prý podpořilo separatismus jinde v Africe. Mnohé evropské státy na to také slyší (Španělsko a Británie mezi nimi). A není žádné mocnosti, která by na uznání země profitovala – až teď Spojené arabské emiráty začínají vnímat Somaliland jako strategicky významné území, jak vidíme na čerstvě otevřeném obchodním zastupitelství z úvodu textu.

Somaliland navíc ukazuje, že Afričané by si nejspíš uměli vládnout sami relativně slušně. Kromě jiného jim v tom však brání vývoz prefabrikované demokracie a následné krmení diktátorů penězi na zbraně, čemuž dohromady Západ říká „rozvojová pomoc“. Leckoho by takové prozření připravilo o teplé místečko.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní