Svatojakubská pouť: bez plánu a bez starostí

I v čase pandemie se dá absolvovat cesta do Santiaga de Compostela. Stovky kilometrů vás naučí pokoře a kouzlu okamžiku

Svatojakubská pouť: bez plánu a bez starostí
Na cestě do Santiaga | foto Eva Čerešňáková

Běžně do galicijského Santiaga de Compostela míří tisíce poutníků, v posledních letech se jednalo o více než 300 tisíc každý rok. Letošek je výjimkou. Na poutní cestě spíše široko daleko nikoho nepotkáte. A pokud jste v roli poutníka, který si nepotrpí na davy lidí kolem, oceníte pouť v době koronavirové. 

Útěk k moři

Vypravit se do Santiaga vlastně nebylo mým snem. Mnoho lidí v mém okolí však o té cestě s nadšením mluvilo. Ať už ji absolvovali, nebo snili o tom, že na ni vyrazí. Kdyby mi ještě před rokem někdo řekl, že se vydám na cestu z portugalského Porta do španělského Santiaga pěšky, nevěřila bych. Samotnou mě to napadlo až letos v létě. Byl v tom kus touhy poznat něco nového, zajímavá výzva a jako věřícího člověka mě přesvědčil i duchovní rozměr cesty.

Dívala jsem se na jednotlivé trasy – francouzskou, španělskou vnitrozemím, španělskou pobřežní i další. Každá je jinak dlouhá, na každou se můžete přidat v podstatě kdekoli. Namísto třeba 800 kilometrů tak jdete jen 100 nebo 150. A zvolíte si vlastní tempo. Oficiálně je poutníkem ten, kdo ujde alespoň 100 kilometrů pěšky nebo ujede 200 kilometrů na kole.

Mám ráda moře, takže volba byla jasná. Portugalská pobřežní trasa. Z Porta do Santiaga je to přes 260 kilometrů. Ne málo, ale zároveň dost na to, abyste si skvěle odpočinuli – od pracovních povinností, stresu či hektického životního stylu. Na chvíli se odpoutáte od starostí všedních dnů a užíváte si žití v přítomnosti. Při překonávání svých vlastních sil rozjímáte, nasloucháte vnitřnímu hlasu nebo se modlíte.

Na cestě do Santiaga
foto Eva Čerešňáková

Fyzická zátěž vám hlavu dokonale pročistí a ve svém nitru se dostanete hlouběji, než byste kdy tušili. A i když ta cesta nebyla úplně snadná, byl to skvělý životní zážitek, který zanechává velmi intenzivní dojmy. Nabídne i úžasný pocit překonání sebe sama a svých zdánlivých limitů. Nádherné je nejen to, koho potkáte a co zažijete, ale i fakt, že máte při těch mnoha hodinách chůze každý den spoustu času na přemýšlení, napadají vás nové věci a můžete se podívat na život z jiné perspektivy. 

Suvenýr z pouti

Vyrazila jsem sama, tak jsem to chtěla, a do batohu pečlivě sbalila skromnou výbavu na 14 dní. Nejela jsem se fyzicky zničit ani to zvládnout co nejrychleji. Dokonce jsem byla smířena i s variantou, že to třeba nezvládnu. Ale chtěla jsem to zkusit. A proč jsem se pro pouť rozhodla? Jsou lidé, kteří si na tuto pouť jedou léčit zranění, hledat pomoc při řešení krize či smysl života. Neřešila jsem žádnou krizi ani nehledala smysl života. Chtěla jsem se věnovat duchovní sféře a také poznat něco nového. Do života nám vždy nejvíc dají právě zážitky, u kterých vystoupíme ze své komfortní zóny a jdeme na hranu. Proměňují nás a ukazují nám, že jsme silnější, než si sami myslíme.

Kromě letenky a první noci v Portu jsem neměla nic zajištěné, na zádech jsem nesla jen osm kilo, do telefonu jsem stáhla aplikaci Camino Ninja a nevěděla, kam který den dojdu ani kde kterou noc budu spát. Ale těšila jsem se. Na to, co mi každý den nabídne a přinese. Otevřela jsem se tomu. A sama bych nevěřila, že mě 11 dnů putování může tak obohatit a posílit. Byl to velmi vzácný čas, mnoho si uvědomíte. I to, že nejbohatší není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo ve skutečnosti nejmíň potřebuje k životu a ke štěstí. 

První den bylo v Portu deštivo a předpověď na následující dny dost nepříznivá, ale naštěstí se nevyplnila. Cesta začíná od katedrály Sé, kde si vyzvednete kredenciál, dokument pro poutníky, do kterého cestou sbíráte razítka. Ta vám dají v poutnických ubytovnách, restauracích, barech i kostelích. Každý den musíte získat alespoň dvě. Kromě toho, že vám na základě razítek v kredenciálu dají v Santiagu památný poutnický diplom, je to i nádherný suvenýr z pouti.

Než jsem vyrazila, měla jsem obavu, jestli třeba nezabloudím, jestli budu vědět, kudy mám jít… Cesta je ale dobře značená žlutými šipkami, někdy doplněnými hřebenatkou, symbolem svatojakubské cesty. Šipky jsou na zemi, na sloupech, na domech, na značkách, na patnících, na kamenech, všude. A vedou vás. Nápomocná je i zmíněná aplikace, kde jsem si cestu kontrolovala nebo v ní hledala informace. Vzdálenosti mezi vesnicemi a městy či doporučení na poutnické ubytovny nazývané albergue. Cena za postel je kolem 10 až 15 eur na noc.

Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela

+17

Většinou se jedná o mnohalůžkový pokoj s dvoupatrovými postelemi (běžně pro 10 až 20 poutníků), sdíleným sociálním zařízením a kuchyňkou. Zažila jsem albergue, kde to bylo doslova palanda vedle palandy, žádné soukromí, ale i jiné, moderní albergue, kde má každá postel svoji lampičku, zásuvku i záclonku.

Nocovat jako poutník k té cestě prostě patří. Potkáte se s jinými poutníky, sdílíte zkušenosti, myšlenky a třeba i další den jdete kus společně. Nechtěla jsem při putování vyhledávat nadstandardní ubytování, a pokud bylo albergue otevřené, šla jsem do něj. Mnoho jich však bylo zavřených (kvůli koronaviru), a tak si člověk musel hlídat, aby ještě za světla vyřešil, kde bude nocovat.

Kam složit hlavu

Putování vás vede k prožívání přítomnosti. Také si musíte umět poradit. Když jsou třeba albergue ve dvou vesnicích za sebou zavřená, přemýšlíte, kde nocovat. Když je jediná restaurace zavřená, řešíte, kde sehnat večer něco k jídlu. Když několik hodin v kuse prší, hledáte, kde se schovat, uschnout a přenocovat. Ubytování poutníkům za poplatek nabízejí i některé rodiny, jejichž domy jsou označeny hřebenatkou. Některé ubytovny mají i soukromý pokoj a sdílenou koupelnu. A výhodou v září bylo, že v albergue často byli třeba jen tři čtyři lidé.

Chtěla jsem denně ujít 20 až 25 kilometrů a cestu zvládnout do 12 dnů. Pobřežní scenerie prvních dnů byly nádherné, stejně jako portugalský venkov, a hodiny putování přírodou krásné. Myslela jsem si, jakou mám z běhání kondičku. Jít si však zaběhat 10 kilometrů bez zátěže je velký rozdíl oproti chůzi s velkým batohem. Je to nezvyk, hlavně ty první dny. Něco jsem třetí den i vyhodila, abych o pár set gramů zádům ulehčila, ale pořád těch kilo bylo dost. Na druhou stranu jsem až na jednu bundu vše, co jsem si nabalila, opravdu využila. Hodily se i náhradní boty, pláštěnka, teplé oblečení, spacák či cestovní ručník.

Celkově mohu říct, že ta cesta předčila moje očekávání. I když jsem řešila i nějaké nepříjemnosti. V jedné ubytovně jsem v posteli objevila štěnice, jeden den zase bylo velmi špatné počasí, celý den lilo, bylo chladno a většinu dne jsem pochodovala v promáčených botách. A celkem ušla jen 18 kilometrů. V průběhu pouti se objevila i svalová únava nebo puchýř; ten mi znepříjemnil poslední dny. Ale měla jsem štěstí, že byl jen jeden. Dala jsem na doporučení ze zahraničních blogů a vyrazila na cestu v běžeckých botách, ne v pohorkách. Ty na tuto trasu jiní poutníci nedoporučovali.

Na Svatojakubské pouti potkáte mnoho příjemných a zajímavých lidí
foto Eva Čerešňáková

Jednou jsem také trochu podcenila načasování, a navíc zabloudila. Při soumraku jsem tak ještě neměla zajištěný nocleh (okolní albergue byla zavřená) a do toho začalo hodně pršet. Po příchodu do nejbližší vesnice jsem stála u cesty, pršelo a já přemýšlela, co budu dělat. Po pár minutách mě oslovil projíždějící místní a pomohl mi – zavezl mě do další vesnice, kde byla ubytovna otevřená. V té tmě a dešti to pro mě byla obrovská pomoc.

Celá trasa byla velmi rozmanitá. Pobřeží, venkov, pole, lesy, příroda i města. Tam se vždy dalo výborně najíst a napít. Překročení hranic z Portugalska do Španělska bylo jen o přejití mostu přes řeku Minho mezi městy Valença a Tui. V průměru jsem ušla přibližně 25 kilometrů denně, ale každý den ovlivňovaly různé okolnosti. Byly dny, kdy jsem kvůli počasí či únavě neušla ani dvacet, dvakrát jsem naopak zvládla za den 35 kilometrů. Ale to už bylo opravdu hodně, svalová únava postupně gradovala a vyvrcholila desátý den. To jsem se trápila s každým kilometrem.

Proto jsem si raději závěrečný úsek 27 kilometrů rozdělila na dva dny, abych si příchod do Santiaga jedenáctý den pouti užila. „Dobytí“ Santiaga jsem po vyzvednutí poutnického diplomu oslavila stylově – zapečenou mušlí svatého Jakuba s bílým vínem. Večer jsme slavili spolu s dalšími poutníky z různých zemí, se kterými jsme se někde cestou potkali a do Santiaga přišli všichni ve stejný den.

Kouzlo „teď“

Po cestě jsem pila hodně vody a průběžně zastavovala a doplňovala energii. Se stravováním to bylo různé. Zažila jsem i večer, kdy bylo všechno zavřené a já byla ráda za suchý čerstvý chleba, jinde se dal pořídit chutný oběd či večeře, ideálně ryba nebo mořské plody. To byla vždy moc příjemná odměna za zvládnuté kilometry. Cestou si něco kupujete, ale ne zase moc, protože i dva banány váží třeba půl kila, které s sebou musíte nést, a na zádech cítíte skoro každý gram navíc. Proto si člověk kupoval jen „na teď“, případně něco málo jako rezervu „na pak“. A věřil, že zase někde něco bude.

Moc jsem neplánovala a všechno brala tak, jak to přicházelo. A bylo to skvělé rozhodnutí. Ta cesta, kdybych si ji sama předem celou do detailu naplánovala, by nikdy nebyla tak dokonalá a krásná, jako když jsem jí dala volný průběh, na ničem nelpěla a nechala se vést. Žlutými šipkami. Okolnostmi. Přítomností. Bohem mluvícím skrze vše, co mi do cesty přicházelo. Nikdy jsem dopředu moc nevěděla, kudy přesně půjdu, kam až dojdu, kde budu ten den spát, co budu jíst, ale nikdy jsem nezůstala bez střechy nad hlavou ani hladová. Dostávala jsem rady a doporučení v pravý čas.

Každý den cesty si to uvědomujete víc a víc a v závěru vám dojde, že už to končí, že nic dalšího nezažijete. Že cesta byla víc než cíl. Cesty jako tato pak učí člověka pokoře, pomohou mu stát zdravě nohama na zemi a ještě více si vážit všeho všedního. A stejně jako život i ta cesta spočívá ve vědomé přítomnosti, zážitku a radosti z toho, co právě prožíváme, bez přílišného upínání se na cíl. Pokud se totiž upneme jen na něj, odděluje nás od vnímání a radostného prožívání samotné cesty. 

Camino de Santiago
Svatojakubská cesta čili Camino de Santiago je název pro jednu z 12 poutních cest vedoucích k hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní