Vybrané články
z týdeníku The Economist

Belgický Rambo a belgický zen

Uprchlý, po zuby ozbrojený voják prozrazuje mnohé o jedné z nejpodivnějších evropských zemí.

Belgický Rambo a belgický zen
ilustrační foto | Profimedia.cz

Nechat vojáka bez dovolení opustit posádku je průšvih. Nechat ho zmizet vyzbrojeného ukradenými kulomety, čtyřmi raketomety a slibem, že se „přidá k odboji“ a zabije hlavního belgického virologa, vypadá jako nedbalost. Příběhem Jürgena Coningse, šestačtyřicetiletého armádního odstřelovače, jenž se v květnu ztratil, žila celá Belgie. Do měsíc trvajícího pátrání po něm se zapojili speciální jednotky pěti států, drony i slídicí psi. Nenašli nic. Až 20. června našel Coningsovo tělo starosta jednoho městečka. Vyjel si na horském kole a ucítil zápach.

Takové věci se prostě v Belgii stávají. Zvenčí vypadá jako taková šedivá zemička, kterou všichni znají díky hranolkům, Magrittovi, čokoládě a Evropské unii – tedy projektu, jehož celý étos stojí na snaze o to, aby se evropské dějiny ubíraly cestou nudného procesu, a ne krvavé války. Zevnitř je Belgie jeden velký chaos, tak velký, že v něm ani po zuby ozbrojený odpůrce lockdownu přezdívaný „Belgický Rambo“ nepůsobí jako něco příliš neobvyklého.

Koneckonců je to země, kde někdo v roce 2014 sabotoval jadernou elektrárnu a nebyl z toho žádný velký poprask. Pověstná laxnost místní policie a rozšířené pašování zbraní udělaly z Belgie ideální základnu pro islamistické teroristy, kteří mezi lety 2015 a 2016 povraždili desítky lidí v Belgii a Francii. Francouzskou společnost to traumatizovalo, s Belgičany to prakticky nehnulo. Občas jsou ty zmatky jenom zábavné – jako když vlaky nabírají zpoždění kvůli požáru v továrně na vafle. Nebo když úředníci svedou zničení plánů bruselského systému tunelů na hladové (a nevybíravé) myši. Samotné přežití Belgie vyžaduje určité mentální nastavení. Říkejme tomu belgický zen: schopnost poradit si se životem, který je občas znepokojivý, občas úžasný, ale vždycky divný.

Kde kvasí kreativita

Belgický zen začíná tím, že v pohodě zvládáte absurdní situace. Na sociálních sítích se vyrojily nejrůznější skupiny, jejichž členové podporovali Coningse a oslavovali teroristu jako hrdinu boje proti lockdownu. Marc Van Ranst, onen virolog, jemuž Conings vyhrožoval zabitím, do jedné z nich vstoupil, jen aby vytočil lidi, kterým se líbila myšlenka, že by ho Conings zabil. („Napadlo mě, že se tu zastavím… abych se podíval, jaká kreativita tu kvasí,“ napsal Van Ranst.) Je to taková krásná belgická tradice. Paula Vanden Boeynantse, řezníka, jenž se stal belgickým premiérem a později byl usvědčen z podvodu, unesla v roce 1989 banda samozvaných socialistických revolucionářů. Měsíc byl nezvěstný, načež se objevil na bizarní tiskové konferenci, při níž se hodně žertovalo, ale prakticky nic se nevyjasnilo. Z některých pasáží oné tiskovky udělala později skupina Brussels Sound Revolution hitový singl.

Ironický odstup je formou sebeobrany. Na Belgii všichni útočí už od chvíle, kdy vznikla. Expati přijedou, napíšou o svých hostitelích cosi urážlivého a zase odjedou. Karl Marx při svém krátkém pobytu Belgii památně odsoudil coby „útulný, důkladně oplocený malý ráj pana domácího, kapitalisty a kněze“. Francouzský spisovatel Charles Baudelaire prožil v Bruselu posledních několik let života a chystal se napsat knížku o tom, jak nenáviděl město („hlavní město opic“), zemi („ukňouraní trhani“) i její obyvatele („nanejvýš roztržití a úžasně zabednění“). Exilové spisovatele vystřídali eurokraté, kteří skuhrají na život v zemi, kde 200 dní v roce prší. Ti, kdo se nevejdou do belgické bubliny nízko daněných mezinárodních organizací, nadávají na vládu, která svým občanům bere víc než polovinu příjmů. Všechny ty stížnosti, výhrady a nářky narážejí na dokonalý belgický obranný postoj.

Belgický zen je nepostradatelný i v domácích záležitostech. Zmatky jsou na denním pořádku. Zatímco ostatní země se potýkají s přístupem „podle kompjútru ne“, belgické byrokracii vládnou skuteční umělci, kteří dokážou úřední překážky podle libosti vystavět i strhnout. Každý střet s belgickými úřady je originální. Nadměrná byrokracie proto vede spíš k anarchii než ke konformitě, upozorňuje David Helbich, umělec, jenž stojí za bestsellerem Belgian Solutions, knihou, která mapuje bizarní úřední nesmysly po celé Belgii. Šestá edice knihy čtenáře provádí pozoruhodným světem belgických kompromisů, k nimž patří patníky uprostřed cyklostezek a díky nimž má Belgie jako patrně jediná evropská metropole pisoáry u zdi kostela.  

Abyste porozuměli belgickým zákonodárcům, musíte na svět nahlížet metafyzicky. Belgie je experimentem v kvantovém vládnutí, při němž je stát současně všude a nikde. Tato jedenáctimilionová země má hned několik parlamentů – federální, jeden pro každý ze tří regionů, a navrch ještě zákonodárné sbory pro francouzsky, holandsky a německy hovořící menšiny. Lokální veřejné výdaje, které patří k nejvyšším v EU, činnost federální vlády spíše duplikují, než aby ji prohlubovaly. Odpovědnost se v Belgii dělí mezi tolik úrovní, že ve výsledku nikdo nic neřídí.

Co je mrtvé, nezabiješ

Výsledkem je nesmírně odolná země. Úplně v pohodě přežila dva roky bez federální vlády. Ve Flandrech sbírají secesionistické partaje, jako je krajně pravicová Vlaams Belang, mezi jejíž příznivce se řadil Conings, téměř polovinu hlasů. V některých ohledech už k roztržení země došlo. Jednotlivé belgické komunity se od kolébky do hrobu prakticky vůbec nepřekrývají, mají odlišné školy, média, jazyky i životní styl. Vnější hranice Belgie jsou téměř neviditelné, ale ty vnitřní se přehlédnout nedají, jak poznamenal historik Tony Judt. Secese by byla snadná, ale zbytečná. Belgie je ukázkovým příkladem stability díky chaosu. Dokonce i její zánik by byl poklidný. Je to nejúspěšnější zhroucený stát na světě.

Belgický zen je možný právě díky tomuto zvláštnímu úspěchu. Belgičané jsou skoro stejně bohatí jako Němci a rozhodně se jim daří lépe než Britům či Francouzům. Mají skvělou zdravotní péči, laciné nemovitosti, vysoké mzdy. Belgičané žijí v průměru dlouho a blaze. Za takových okolností si můžete dovolit odbýt po zuby ozbrojeného vojáka někde v lesích několika šibeničními vtipy. Částečně je to štěstí. Conings znepokojoval belgické bezpečnostní složky natolik, že ho nechaly sledovat, ale stejně se mu podařilo zmizet v lesích s tolika zbraněmi, že mohl rozpoutat masakr. Nakonec je to jenom další podivná kapitola v hodně zvláštní knize. Dokud se Belgie dokáže vyhnout skutečné tragédii, nic nemůže narušit belgický zen.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.