Vybrané články
z týdeníku The Economist

Beethovenových devět životů

Kariéra slavného skladatele byla neustálým bojem s nepřízní osudu. Covid-19 a karantény se postaraly o to, aby takové byly i oslavy 250 let jeho narození.

Beethovenových devět životů
ilustrační foto | Profimedia.cz

V prosinci 1808 okouzlil Ludwig van Beethoven Vídeň čtyřhodinovým koncertem, který si sám propagoval. Zazněly během něj poprvé Symfonie č. 5 a 6 a Klavírní koncert č. 4. Krátce poté to vypadalo, že nevrlý Maestro po dlouhém hledání konečně našel stabilní zdroj příjmů,  rentu o výši čtyř tisíc zlatých, kterou mu měl vyplácet korunní princ Rudolf a další dva aristokraté. Zvažoval, že by uzavřel manželství a pustil se do práce na dalším koncertu. Pak na město podruhé během čtyř let zaútočily jednotky Napoleona Bonaparta a obsadily jej. Beethoven, který žil přímo v ohnisku bojů, se ve snaze ochránit před hlukem svůj už tak poničený sluch musel schovat v bratrově sklepě. Co hůř, jeho mecenáši mu nezaplatili. Zmítaný neklidem a úzkostmi psal o „zhoubném, rozháraném životě“, jenž jej obklopoval, „nic než bubny, děla a lidské utrpení“.

Pištění, bzučení a hučení

Beethoven se narodil před 250 lety (přesné datum není známé). A od chvíle, kdy v roce 1792 opustil rodný Bonn a odešel do Vídně, stavěl osud klavírnímu virtuosovi do cesty neustále nějaké překážky. V roce 1798 ztratil sluch, neponořil se ale do ticha, místo toho jej sužovalo neustálé „pištění, bzučení a hučení“ v uších. V roce 1802, kdy uvažoval o sebevraždě, si zapsal: „Jediné, co mi v tom brání, je mé umění.“

To si rychle osvojilo formální krásu a dekorum Haydna a Mozarta, načež se přesunulo do zcela nové sféry inovace a nespoutaného sebevyjádření. Tento skok předvedla ohromenému publiku v roce 1804 Symfonie č. 3 „Eroica“, která některé posluchače znepokojila („ohlušující a bizarní“) a jiným vyrazila dech („skutečný génius“). Symfonie č. 5 byla v roce 1810 oslavována jako mezník ve světě kultury – evangelium romantického pocitu, jež „otevírá království velkolepého a nezměrného“.

Srazte ho k zemi a Beethoven se okamžitě vrátí s dalším ohromujícím kusem. Kritik Adolph Marx mohl v roce 1824 napsat, že skladatelův styl vypovídá o „zápasu silné osobnosti s takřka drtivým osudem“. Je proto příhodné, že celosvětové oslavy jeho jubilea jsou poznamenány obavami, houževnatostí a obnovou.

Vídeň odpouští

Oslavy začaly předtím, než udeřila pandemie. V rámci programu BTHVN250, který má ústřední sídlo v Bonnu, se měly po celém Německu konat stovky akcí. Vídeň, jež Beethovenovi za 35 let, která v ní prožil, nijak nepřirostla k srdci („Císařem počínaje a čističi bot konče, žádný z Vídeňanů nestojí za zlámanou grešli.“), mu jeho poznámky odpustila a připravila výstavy a celou řadu koncertů. Americká dirigentka Marin Alsopová spustila v Brazílii projekt „Globální Óda na radost“, v jehož rámci se měla na šesti kontinentech odehrát nebeská Symfonie č. 9. Opery se chystaly zvednout oponu „Fideliovi“, Beethovenově jediné opeře a neoposlouchatelné oslavě svobody. „Ach, jaké blaho je svobodně dýchat čerstvý vzduch,“ zpívá sbor vězňů ve scéně, při níž roztaje i to nejledovější srdce, načež se vracejí do svých cel. A letos na jaře je následoval celý svět. 

Karantény přinutily organizátory výročí hodit plány do koše a začít od nuly. „Beethoven neustále měnil svou podobu,“ poznamenává ředitel BTHVN250 Malte Boecker. Jeho akolyté ho následovali. Akce se odkládaly; koncerty se přesouvaly do virtuálního prostoru. „Publikum rostlo a rostlo. Bylo to jako sněhová koule,“ popisuje Boecker. „Beethovenův pastorální projekt“, inspirovaný jeho bukolickou Symfonií č. 6, se změnil ve virtuální síť umělců s třicetimilionovým obecenstvem po celém světě.

Skladatel by se z takové pozornosti ošíval. Chronická nejistota, které kvůli covidu-19 čelí řada dnešních muzikantů, má „velmi blízko k situaci, která panovala za Beethovenova života“, vysvětluje Boecker. Válka s Francií zuřila jen s malou přestávkou v letech 1792 až 1815; inflace ujedla z úspor, vydavatelé, pořadatelé a mecenáši přicházeli na buben.

Profesorka hudby na Oxfordské univerzitě Laura Tunbridgeová, autorka nové biografie „Beethoven: A Life in Nine Pieces“, zdůrazňuje, že objekt jejího zájmu byl jedním „z prvních freelancerů“ a racionální profesionál, který neměl problém ujmout se příležitostných prací.

Vrávoral mezi dvorem a tržištěm, blahobytem a chudobou, tvořil na pomezí starého hudebního režimu existujícího pod vznešeným, pompézním patronátem a nového řádu komerčního vydávání a koncertní propagace. Mezi lety 1809 a 1812 si dokázal vydělat šest tisíc zlatých ročně, což byl šestinásobek průměrného platu ve státní správě. Vše ale rychle utratil a stěžoval si, že „nemám už ani krejcar“. Jeho největší kusy, jako je Symfonie č. 9 nebo Missa solemnis, jsou nadčasové památníky génia. Je to ovšem také majetek, který Beethoven směle (a často současně) nabízel konkurenčním vydavatelům. Tyto dvě připadly Schott & Sons z Mohuče za 1600 zlatých.

Jen jeden

Nechal snobské Vídeňany věřit, že „van“ v jeho vlámském příjmení odkazuje na vznešený původ (neodkazovalo). Nejvíc ze všeho ale nesnášel aristokraty a ze své pozice celebrity se jim to nestyděl dávat najevo. „Princů byly a vždycky budou tisíce,“ napsal po hádce jednomu ze svých mecenášů, princi Lichnovskému, „Beethoven je ale jen jeden.“ Když s Goethem narazili v českých lázních na rakouskou šlechtu, Goethe smekl klobouk a poklonil se, Beethoven kráčel dál a věhlasnému spisovateli sdělil: „Prokázal jsi jim příliš velkou čest.“ Stejně jako celá řada potomků osvícenství i on byl nejprve plný naděje a poté, co se z chaosu porevoluční Francie vynořil Napoleon, hněvu. Je známo, že poté, co se Korsičan prohlásil císařem, Beethoven rozzuřeně vyškrtl Napoleonovo jméno z věnování v „Eroice“.

Stejně jako američtí Otcové zakladatelé i Beethoven byl republikánský idealista, ne moderní demokrat. Jednou se nechal slyšet, že „nikdy nevěřil“ rčení „vox populi, vox Dei“ (hlas lidu, hlas Boží). Uši dalších generací však v Beethovenově hudbě nacházejí hrdinské osvobození a lidskou solidaritu. Zlověstné údery, které zahajují Symfonii č. 5, se za druhé světové války přetransformovaly v morseovkové písmeno „V“ jako vítězství. Leonard Bernstein dirigoval Symfonii č. 9, když v Berlíně v roce 1989 padla zeď.

Teď když se ze zdravotních důvodů nesmějí scházet velká hudební tělesa, není v Evropě možné koncerty pořádat. Namísto gigantické ikony se během nákazou poznamenaného jubilejního roku dařilo neformálnímu, intimnějšímu Beethovenovi. Tunbridgeová tvrdí, že skromnější aranžmá jeho hudby se teď těší velké oblibě. Koncerty pianisty Igora Levita vysílané přes internet z jeho berlínského bytu přitahují publikum z celého světa.

V den Beethovenova křtu, který se uskutečnil 17. prosince 1770, by měl Daniel Barenboim dirigovat West-Eastern Divan Orchestra v Bonnu. BTHVN250 doufá, že tato koncertní vlajková loď bude moct vyplout, nyní jako předehra k odloženým oslavám spíše než jejich vyvrcholení. Tokijská koncertní síň Suntory přislíbila odehrát několik představení „Daiku“ (Symfonie č. 9), která se do Japonska dostala v roce 1918 spolu s válečnými zajatci. Jako hymnu tohoto výročí, jež připadlo do skličující, izolované doby, doporučuje Boecker spíše než extaticky radostnou Devátou skromnější „Heiliger Dankgesang“ – upřímnou píseň „díkůvzdání“ z pozdního smyčcového kvartetu, složenou během rekonvalescence. Osud zesílil spíše hlas Beethovena léčitele než Beethovena bojovníka.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní