Vybrané články
z týdeníku The Economist

Antizelená vpřed!

Odpor proti „zelenání“ může přetvořit britskou politiku stejně radikálně jako brexit.

Antizelená vpřed!
Protest skupiny Insulate Britain, ilustrační foto | Profimedia.cz

Ať už má britský volič jakékoli přirozené politické zbarvení – toryovsky modré, labouristicky červené nebo liberálnědemokraticky oranžové –, poslední dobou začíná zelenat. Toryovská vláda začíná nadšeně mluvit o „zelenější obnově“. Labouristé chtějí „zelenou průmyslovou revoluci“. Liberální demokraté využívají svého postavení třetí strany k tlaku na všechny ostatní, aby šli dál a rychleji. A pak jsou tady všichni ti lidé, kteří by nejraději srovnali celou uhlíkovou ekonomiku se zemí, nejlépe pozítří – nejen Zelení, ale i extremistické skupinky, jako jsou Extinction Rebellion a Insulate Britain.

To ponechává na politickém tržišti prostor pro něco odlišného: pro protizelenou politiku. Brexit proměnil Británii, když reagoval na znechucení obyčejných lidí z odtržených elit, a protizelená politika může fungovat stejně. Hnací silou environmentalismu jsou dva velcí strašáci populistů – vědečtí odborníci a multilaterální instituce. Zelení aktivisté se předhánějí, kdo veřejnost víc zmate nejrůznějšími zkratkami a žargonem. Multilaterální instituce zase přebíjejí demokraticky zvolené zastupitelské sbory v zájmu globálně koordinované akce. Veřejnost si všechno to zelenání začíná spojovat hlavně s globálními žvanírnami, které přinášejí jen další regulace, a s demonstranty, kteří blokují centra měst a dálnice.

Zelená politika trpí klasickými problémy technokratických politik, konkrétně vzdálenými přínosy za cenu bezprostředních obětí a nerovnoměrně rozloženými náklady. Dnešní padesátníci, kteří jsou zdaleka nejspolehlivější voličskou skupinou, tu nebudou, aby na vlastní oči viděli, jak se svět uvaří. Chudší lidé na přechod na zelenou doplatí víc než ti bohatší, a to nejen proto, že mají menší disponibilní příjem, ale také proto, že je častěji zaměstnává „špinavá“ ekonomika. Pocit nespravedlnosti ještě umocňuje skutečnost, že mnozí z nejhlasitějších zelených aktivistů mají materiální zájem na přechodu k zelené ekonomice – jako byrokrati, lobbisté a podnikatelé. 

Kde končí nadšení

Růst cen pohonných hmot v roce 2018 vedl ke vzniku francouzských „Gilets jaunes“, Alternativa pro Německo a Strana Finů kritizovaly zelenou hysterii. V Británii je protizelená politika teprve na vzestupu. Část toryů si v minulosti stěžovala, že se Konzervativní strana dostala do vleku zelené lobby. Několik poslanců z „rudé zdi“ – kdysi bezpečně labouristických volebních obvodů na severu Anglie, které se kvůli brexitu přiklonily na stranu konzervativců – varovalo, že zelené dopravní poplatky mohou jejich křesla znovu přihrát labouristům. Uzavírky některých londýnských ulic pro tranzitní dopravu vyvolaly protesty.

Tyto spory budou čím dál hlasitější. Otřesy na globálním energetickém trhu přitahují nelichotivou pozornost k britským dodavatelům energie, kteří se jen obtížně vyrovnávají s přechodem od uhelných a plynových elektráren k obnovitelným zdrojům. Čím víc ministr obchodu Kwasi Kwarteng mluví o tom, že „absolutně nepřichází v úvahu, že by světla zhasla“, tím větší budou mít zákazníci obavy. A další chystané ekologické programy na ně dolehnou ještě tvrději. Od roku 2030 má být zakázán prodej nových aut s benzinovými a dieselovými motory. Elektromobily, které je nahradí, se rychle zlepšují, ale ještě zdaleka nejsou tak levné a pohodlné. Ve městech je už dnes těžké zaparkovat, aniž byste museli ještě hledat dobíječku, a delší cesty se s elektromobilem musejí pečlivě plánovat.

Od objevu ložisek zemního plynu v Severním moři v roce 1965 přešla většina britských domácností na plynové vytápění. Jenže vláda by chtěla v nadcházejících letech plynové kotle zcela stáhnout z trhu a nahradit je vodíkovými kotli nebo tepelnými čerpadly. Termín výměny se posouvá, protože ani jedna technologie zatím není připravena na masové rozšíření. Tepelná čerpadla jsou větší než plynové kotle, mají nižší výhřevnost a stojí mnohem víc. Nadšení lidí pro zelenání může rychle opadnout, pokud známé a dobře funkční výrobky začne nahrazovat dražší a horší zboží.

V posledních deseti letech nahradilo popírání klimatické změny cosi chytřejšího a méně jednoznačného. Nigel Farage, bývalý lídr UKIP a jeden z hlavních motorů brexitu, dnes tvrdí, že je stejný příznivec zelenání jako kdokoli jiný – a že dokonce v osmdesátých letech volil Stranu zelených –, ale že podporuje „rozumný environmentalismus“, ne ten prosazovaný establishment, který nutí „chudé lidi dávat peníze bohatým a korporacím, zatímco Čína to bude všechno ignorovat“.

Antizelení se snaží přetvořit britskou politiku i nepřímo – nejen zakládáním nových partají, ale také změnou odstínu těch zavedených. Žádná z velkých britských stran totiž není ve skutečnosti tak sytě zelená, jak by se mohlo zvenku zdát. V Konzervativní straně určitě najdete velká jména, která kážou environmentalismus, mimo jiné známý brexitář Zac Goldsmith. Ale také to byla vždy strana vlastníků domů, kteří musejí platit účty za elektřinu, motoristů, kteří chtějí ujet na nádrž co nejvíc kilometrů, a důchodců, kteří nehodlají měnit svůj životní styl. A tuto tradiční základnu navíc v poslední době doplnili voliči z „rudé zdi“, kteří rozhodně nemají peněz na rozhazování. Labour Party je zase křehkou koalicí vysokoškoláků, kteří aplaudují každé zelené iniciativě, a nízkopříjmových dělníků, kteří s nostalgií vzpomínají na doby, kdy těžký průmysl dobře platil, a ze všeho nejvíc je zajímá, jak se svou výplatou vyjdou.

Koho to přesvědčí?

Jak tedy odvrátit nárůst protizelených nálad? Politici se musejí vyvarovat nevynucených chyb, jako je třeba odstavení plynových kotlů dřív, než budou k dispozici spolehlivé náhrady. Musejí ochránit zranitelné skupiny obyvatel před růstem cen energií – stačí si vzpomenout, jak se obrátila nálada proti globalizaci, když politici nedodrželi sliby a nevykompenzovali ztráty lidem, kteří na ni dopláceli. Musejí se na svět podívat očima lidí, kteří sice uznávají, že klimatická změna je problém, ale zároveň dennodenně bojují o ekonomické přežití. Premiér Boris Johnson sklidil potlesk, když minulý týden při kulatém stolu o klimatické změně na půdě OSN vyjádřil rozčarování nad tím, že to „něco“, co svět dělá proti globálnímu oteplování, prostě „není dost“. To byly snadné body. Johnson by měl spíš přesvědčit publikum, které se smálo jeho provokacím, když se v předvolební kampani v roce 2015 vysmíval větrným turbínám, že jsou tak slabé, že by nedokázaly ani zčeřit povrch rýžového pudinku.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.