Vybrané články
z týdeníku The Economist

Angelin náměsíčník

Armin Laschet začal v čele CDU katastrofálně. Jak dlouho vydrží křesťanským demokratům trpělivost s novým lídrem?

Angelin náměsíčník
Šéf CDU Armin Laschet | Profimedia.cz

Slyšeli jsme spoustu výmluv, když to němečtí středopravicoví křesťanští demokraté (CDU) v polovině března dotáhli ke dvěma nejhorším porážkám v zemských volbách. Hlasovalo se v Bádensku-Württembersku a v Porýní-Falci, v první spolkové zemi měla proti sobě CDU dosud vládnoucí Zelené a ve druhé vládnoucí sociální demokraty (SPD). Zemské organizace CDU postavily do voleb slabé kandidáty. A šéf strany Armin Laschet se před hlasováním nechal slyšet, že zemské volby mají specifický charakter. A spolková politika je něco úplně jiného.

To je všechno pravda. Ale nelze přehlédnout, že v nejsilnější německé straně sílí neklid. Dvojice volebních porážek by sama o sobě byla špatnou zprávou, horší však je, že posiluje dojem, že CDU tápe. Šest měsíců před parlamentními volbami, po nichž Angela Merkelová odstoupí z čela strany, najednou CDU – po více než patnácti letech u moci – čelí reálné vidině, že se z vlády odporoučí spolu se svou kancléřkou.

CDU už dlouhé roky chybějí ideje a po většinu vlády Merkelové dokázala voliče oslovit jinými dvěma přednostmi. Zaprvé to byla kompetentnost. Čtyři kabinety kancléřky Merkelové dokázaly Německo provést sérií krizí prakticky téměř bez jediného škrábnutí. Nezaměstnanost a zadlužení se držely nízko a na exportu založený růstový model ekonomiky působil stabilně. Stát se celkem přesvědčivě vypořádal i s několika ošemetnými zkouškami, jako byl obrovský příval přistěhovalců v letech 2015 a 2016. Nudný manažerský styl vládnutí CDU, a zejména kancléřky Merkelové umožnil voličům přestat politiku vnímat.

Solidní výkon vlády v době první vlny pandemie tento dojem ještě upevnil. Osobní popularita Merkelové i celé její strany vylétla, zatímco preference koaliční SPD klesly. Nyní však Německo vstupuje už do třetí fáze covidové pandemie a situace je podstatně složitější. Tempo očkování bylo dost pomalé už před kontroverzním rozhodnutím z 15. března pozastavit používání vakcín od AstraZenecy. Plán začít zkraje března zmírňovat lockdown, přestože počet případů nákazy strmě stoupal, v podstatě zkolaboval – jen krátce po otevření se části Německa zase musely uzavřít. Zoufalství podnikatelů v maloobchodu a ve službách prohloubily byrokratické průtahy při distribuci vládní pomoci.

A do toho přišla série skandálů několika poslanců CDU a sesterské CSU, kteří se napakovali na kšeftech s ochrannými pomůckami. Tyto aféry po sobě zanechaly silnou pachuť, poškodily stranickou morálku a nejspíš jsme o nich neslyšeli naposledy. Plných 88 procent voličů je nespokojených s postupem očkování. Počet lidí, kteří se domnívají, že je CDU/CSU nejlepší volbou pro řešení německých problémů, strmě poklesl. „Covidový bonus“ CDU v průzkumech veřejného mínění se během pár týdnů dočista rozplynul.

Vláda semaforu?

Druhým důvodem, proč CDU za Angely Merkelové připadala voličům tak dlouho tak přitažlivá, byla jistá aura nevyhnutelnosti. CDU/CSU vedla německé koaliční vlády 51 ze 71 poválečných let a udržela si voliče, přestože jejího tradičního rivala SPD dostihla politická fragmentace. Dlouho se zdálo, že Německo po zářijových volbách čeká koalice CDU/CSU se Zelenými. Ale když se teď lidé odtahují od „poslední lidové strany“, jak sebe samu CDU prezentuje, představa německé spolkové vlády bez konzervativců získává reálnější kontury. Mluví se hlavně o „semaforové koalici“ SPD, Zelených a liberálních Svobodných demokratů (FDP). Taková koalice dosud vládla v Porýní-Falci a nejspíš tam i nadále povládne, avšak na federální úrovni nezní příliš pravděpodobně. Jenže jakmile strana přestane působit neporazitelně, může být víc voličů v pokušení sáhnout po alternativě.

Nic z toho není vyloženě chybou Armina Lascheta, jenž stojí v čele CDU pouhé dva měsíce. Jeho bezprostřední prioritou bylo sjednocení strany, která je ostře rozdělená mezi jeho centristy a konzervativnější křídlo Friedricha Merze, jehož Laschet v lednovém souboji jen těsně porazil. Laschet se nicméně nestal silným lídrem, po němž mnoho jeho kolegů ze strany touží. Příliš pomalu reagoval na korupční skandály. Stížnosti na to, že ho po fiasku v zemských volbách nebylo vůbec vidět, odbyl chabým argumentem, že to je přece práce generálního tajemníka CDU. A přestože jeho přátelská umírněnost souzní s náladou německé veřejnosti, neprojevil nejmenší zájem nabídnout nějakou vlastní vizi postmerkelovského Německa. „Dokážu si to vysvětlit jedině tak, že žádné nápady nemá,“ poznamenal jeden z rozčarovaných poslanců CDU. Dokonce i Laschetovi příznivci přiznávají, že je tím zklamal.

Někdy během sedmi týdnů mezi Velikonocemi a svatodušními svátky (koneckonců jsou to křesťanští demokraté) se bude muset Laschet  domluvit s lídrem CSU a bavorským premiérem Markusem Söderem, kdo povede dvoustranu do příštích voleb. Söder je protřelý politik, jenž si vybudoval celostátní renomé, přestože vždy tvrdil, že jeho ambice nesahají za hranice Bavorska. Kandidaturu Armina Lascheta naproti tomu podporuje jenom 16 procent voličů CDU, ale dokonce i frustrovaní poslanci CDU připouštějí, že právě on se stane lídrem. Někteří se potichu ptají, proč by Söder měl chtít vyměnit pohodlný mnichovský piedestal za stres spojený s vedením demoralizované strany do nejistých voleb.

Pořád Laschet

Poslední volební kampaň merkelovské éry slibuje, že bude zdaleka nejživější. Zelení, kteří se téměř jistě usadí ve vládě, ať už bude koalice vypadat jakkoli, překypují nápady. FDP se těší mírnému nárůstu preferencí a v době pandemie konečně našla výrazný hlas. Dokonce i dlouho skomírající SPD v sobě znovu objevila chuť vládnout a pohání ji šance vykopnout konzervativce do opozice. Tradiční voličské bloky se rozpadly. „I kdybychom napsali nejlepší volební manifest na světě, nebudeme to mít jednoduché,“ říká poslankyně CDU Katja Leikertová. 

Ale přes to přese všechno je stále velmi pravděpodobné, že CDU/CSU povede i příští německou spolkovou vládu. Straničtí optimisté vyprávějí příběh o letní kampani, při níž znovusjednocená partaj využije nálady veřejnosti, nabuzené opožděně úspěšnou očkovací kampaní a oživenou ekonomikou. Armin Laschet se stále jeví jako nejpravděpodobnější nástupce Angely Merkelové u kormidla největší země EU. Měl by však mnohem větší šanci, kdyby dokázal vysvětlit, proč si tu práci zaslouží.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.