Agrobaron? Takový pojem neznám

Bývalý ministr zemědělství Jiří Milek se postupně zbavuje jablečných sadů a plánuje stavět větrné elektrárny

Agrobaron? Takový pojem neznám
Jiří Milek | Tomáš Novák týdeník HROT

Při jízdě autem s Jiřím Milkem po Šumpersku je patrné, že bývalý ministr zemědělství a největší akcionář potravinářsko-zemědělské skupiny Úsovsko svůj domovský region důvěrně zná a čile se v něm angažuje. Jednou upozorní na následky nedávných povodní, které jeho firma pomáhala odklízet, jindy na rybník, který firma zbudovala a u kterého se úředníkům z odboru životního prostředí nelíbil ptačí ostrůvek, jenž nebyl v původním projektu.

Vůči „ekoteroristům“ má zastánce pěstování řepky a povinného podílu potravin v řetězcích mnoho výhrad, zároveň však obdělává značnou část pozemků ekologicky, má velké plány v solární a větrné energetice a angažuje se v projektu návratu tetřívka do krajiny. Nabourává tak časté a až příliš zjednodušené dělení českého zemědělství na roztomilé rodinné farmičky a všehoschopné agroholdingy. Skutečnost je jako v mnoha jiných případech o dost složitější.

Začněme takovým experimentem. Řeknu nějaké slovo a vy mi prosím na ně stručně zareagujte tím, co vás první napadne. Co třeba hraboši?

Na Moravě neřešený problém, v Čechách minimálně řešený. Ovšem hodně zpolitizovaný ekoteroristy.

Biopaliva?

Dobrá myšlenka, která se v čase jako všechny obnovitelné zdroje vyvíjí. Před 15 lety nikdo třeba nemohl vědět, že ceny solárů spadnou na třetinu. V porovnání s Německem tomu ovšem u nás chybí koncepce.

Klimatická změna?

Pokud se podíváme do minulosti, klimatická změna tady vždycky byla a bude. Nebo nám lhali naši učitelé ve školách.

Dotace?

Dotace zajišťují sociální smír.

Agrobaron?

Neznám takový pojem.

To už je dost zajímavé. Kritizujete „ekoteroristy“, na druhé straně vlastníte solární elektrárny. Pro laika v tom může být rozpor. Jak byste mu vysvětlil roli Úsovska v českém zemědělství?

Dnes jsou tři typy zemědělských podniků. Jednak to jsou rodinné farmy, kterým já fandím, a možná mě i mrzí, že nemám malou farmu o 500 hektarech. Možná bych byl i spokojenější. Pak to jsou firmy, často bývalá družstva, dnes eseróčka a další formy, mezi které patří i Úsovsko. Máme 250 akcionářů, tedy 250 farmářů, kteří hospodaří společně. A zatřetí jsou to podniky, které řídí jenom jeden akcionář.

Jak funguje spolupráce 250 akcionářů?

Stejně jako třeba ČEZ. Máme valnou hromadu, pobíráme dividendy, řídíme firmu. Bývalé družstvo se po revoluci transformovalo, lidé dostali zpátky půdu a zpětně nám ji pronajali. Anebo si ji nechali a hospodaří dnes sami, ale většina o to neměla zájem. Naši akcionáři dostávají nájem a k tomu berou dividendy, ale pracují třeba v průmyslu.

Jak vysoká byla dividenda v posledních letech?

Dávali jsme stovku na akcii, tedy deset procent, což si myslím, že je velmi slušné.

Říkal jste, že dotace znamenají sociální smír. Jak jste to myslel?

Pokud by se nedotovalo zemědělství, tak by se například v podhorských oblastech zemí, jako je Rakousko nebo Německo, již lidé neuživili, nic by tam nebylo a pozemky by zarostly lesem. Potraviny, které by tam vyprodukovali, by byly tak drahé, že by si je nikdo nebyl schopen koupit, a nejen tam. Pokud bychom dneska odbourali dotace, potraviny podraží o sto procent. Dovedete si představit, že by kilo nejlevnějšího masa stálo ze dne na den 360 korun a chleba 120 korun? Já si to představit dokážu, ale otázka je, jestli i člověk, který bere 20 tisíc a má tři děti. Proto jsou dotace neodbouratelné.

Vy jste se přesto nedávno vyjádřil, že byste je nejraději zrušil. Jaký konkrétní dopad by to mělo na Úsovsko jako firmu?

Byl bych jenom rád, pokud by se dotace zrušily. Úsovsko by na tom určitě vydělalo, pokud by se cena potravin navýšila. Vyrábíme velice rentabilně, v jednom středisku máme 1300 krav a to je úplně o něčem jiném než třeba farmář, který má krav padesát.

V současnosti Evropa jedná o zastropování dotací pro velké firmy. Co by to pro vás znamenalo?

Bylo by to likvidační. Na druhé straně, firmy by se s tím vyrovnaly. Nikde totiž není psáno, že to neumíme rozdělit. Poradíme si s tím a nikdo ničeho nedosáhne, akorát vznikne více hospodařících subjektů. Dneska je v Česku 34 tisíc zemědělců, žadatelů o dotace. Z nich je asi 1500 firem našeho typu, které chovají velké množství dobytka, vytvářejí 80 procent produkce a hospodaří na 80 procentech plochy. Proto berou 80 procent dotací. Ostatní vytvářejí téměř nulovou produkci a berou 20 procent dotací. Pokud se pohřbí velké firmy, pohřbí se kompletně živočišná výroba.

Máte tedy už v tuto chvíli nachystaný plán rozdělení Úsovska?

Jasně. Může se ale stát, že někteří vlastníci část firem prodají. A hádejte, kdo to koupí. Čech to nebude. Koupí to zahraniční kapitál. Na Slovensku už jsou Dánové, západní hranici skupují Němci a od jihu přicházejí Rakušané.

Pokud pominu otázku vlastenectví, je na zahraničních vlastnících něco špatně?

Pokud Čechům nebude patřit půda, už nebudeme Češi. Zahraniční vlastník nemusí třeba vyjít vstříc obecnímu úřadu, pokud bude chtít postavit školku, cyklostezku nebo silnici. My si mezi sebou všechno domluvíme.

S ministerstvem zemědělství aktuálně vedete spor o dotaci 4,5 milionu korun, kterou jste měli získat, ačkoli peníze byly určeny malým firmám. V jaké je to fázi?

Šlo o dotace na obnovu sadů, to znamená, že vytrháte starý sad a vysadíte nový. To je dost náročné, obnova stojí tři čtvrtě milionu na hektar, a pokud vám na to někdo nedá peníze, nikdo to dělat nebude. Evropská unie na to poskytovala dotace, na ministerstvu zemědělství to úředník řádně neprostudoval, dotaci nám přiklepli, vyplatili, zkontrolovali a napsali, že je vše bez závad.

K tomu mělo dojít v době, kdy jste byl ministrem…

To je demagogie. Ten člověk tam už dávno nepracuje a nepracoval tam už ani v době, kdy jsem tam byl já. Prověřil jsem to. Na žádosti jsme všude označili, že jsme velká firma. V podmínkách je přitom napsáno, že pokud vám byla vyplacena dotace, vy jste udělal všechno, co jste měl, a bylo to zkontrolováno, není nárok na vrácení dotace. Tak proč bych peníze vracel? To si musí vyřešit mezi sebou ministerstvo zemědělství a Brusel.

Úsovsko se angažuje i v Iniciativě zemědělských a potravinářských podniků, která sdružuje 12 největších firem v oboru. Co je vaším cílem?

Tlačíme naše zájmy a chceme být protiváhou řetězců, což žádný malý farmář být nemůže. Po vstupu do Unie za mnou přijel dnes už bývalý europoslanec Jan Březina s tím, abychom se začali starat o zemědělskou politiku. S hrůzou jsme zjistili, že z ministerstva vůbec nechodí na jednání a do komisí. Proto jsme založili konsorcium a začali jsme si platit naše zástupce – nejdříve pana Teličku –, byť za to jsou placeni úředníci, kteří v té době vůbec za Česko nevyjednávali. To už se naštěstí změnilo. Chceme tedy obhajovat produkční zemědělství a chceme, aby tady produkce zůstala.

Jste zastáncem povinného podílu českých potravin v řetězcích. Jak to podle vás pomůže?

Jsem zastáncem toho, aby se v Německu prodávaly hlavně německé základní potraviny, v Rakousku rakouské a v Česku české. Na jedné straně si všichni hrajeme na uhlíkovou stopu a na druhé straně třeba okurka má 98 procent vody a my tu vodu vozíme dva tisíce kilometrů ze Španělska. Prase, které se dá vykrmit tady, vezeme ze Španělska. Proč?

To by mě také zajímalo. Proč je prase ve Španělsku levnější?

Protože tam mají více národních dotací. Na jedné straně jsou dotace z Unie, ale ani ty nejsou stejné. V době, kdy my jsme měli třeba 220 eur na hektar, měla Belgie 400 eur.

To mi připomíná jednu historku, kterou jsem před lety zažil při debatě o společné zemědělské politice v Bruselu. Přihlásila se jedna kolegyně z Itálie a začala vyprávět o tom, že Češi berou snad dva tisíce na hektar a jak k tomu ostatní přijdou. Není to spíš tak, že v Evropě má každý pocit, že sousedé berou více?

To je ale oficiální statistika z Eurostatu. Vedle evropských dotací existují přitom ještě národní dotace, bohužel v minulosti špatně vyjednané. Staré země si prosadily, že na jejich zavedené národní dotace se nesmí sahat, všechno nové ale musí podléhat notifikaci. Dneska tak máme národní dotaci necelé čtyři koruny na kilo prasete, ale Belgičané a Dánové mají mezi osmi a jedenácti korunami. Ve srovnání s nimi budeme vyrábět vždycky dráž. Další problém jsou občasné výprodeje masa.

Co to znamená?

Hlavně Němci mají obří masokombináty a občas jim zůstane třeba i 20 kamionů ořezů, kterých se potřebují rychle zbavit. Normální cena ořezů by byla třeba 80 korun a oni všechno prodají za 30 korun. Když se takové množství dostane na malý český trh, zničí cenu vepřového. Aktuálně se třeba propadly ceny na 21 korun živé váhy. Důvodem je, že když se do Číny dostal africký mor prasat a zlikvidovali tamní chovy, začali Číňané nakupovat až 15 procent domácí spotřeby z Německa. Jelikož ale Poláci mor neřeší, dostal se opět z Polska do Německa a Čína ze dne na den proud masa z Německa zastavila. Tím se zřítila cena. To má následky, třeba Dubicko hospodařící vedle mělo 300 prasnic a všechno zavírá. Jednadvacet korun je deset až jedenáct korun pod výrobní cenou a to není podnik schopen dlouho vydržet. A už se nikdy nevrátí, protože když jednou ukončíte chov a za dva roky ho budete chtít obnovit, bude se k tomu vyjadřovat obecní úřad a lidé to odmítnou.

To bychom ale mohli do Číny vyvážet my, když tady mor nemáme…

Tak rychle to bohužel nejde. Rok a půl pracujeme na exportu do Číny, ale ještě jsem tam nevyvezl ani müsli tyčinku.

V čem je problém?

V Číně. Mají na to čas. Trvá to strašně dlouho.

Zpět k povinnému podílu. Je to opravdu ta správná cesta, když některé typy potravin tady ani nejsou k dispozici?

Neštěstím toho návrhu je, že tam někdo připsal sůl a droždí. Přitom je to marginálie.

Sůl je jedna věc, ale počítal jsem to třeba u rajčat a vyšlo mi, že na osobu by chyběla čtyři kila českých rajčat ročně.

V zákoně je 131 položek a nechci se hádat o každé jednotlivosti. Není to ovšem tak, že za rok se musí prodat 55 procent z každé položky, jak je často mylně uváděno. Musí to být průměr za všechny položky. To znamená, že klidně můžete prodávat rajčata ve výši třicet procent. Navíc tam je výjimka, že pokud přijde nějaká katastrofa, třeba jablka pomrznou, tak se vůbec nemusí v daném roce počítat. Dá se to zkrátka namodelovat tak, aby vše fungovalo. Je to souboj mezi chtěním obchodních řetězců a námi zemědělci, kteří bychom rádi stabilně vyráběli. My jsme třeba byli největší pěstitelé jablek v Česku, měli jsme přes 300 hektarů sadů. Dneska jich máme necelých 200, pokud plochy budeme nuceni stále snižovat, mám obavu, že dojde k naprosté likvidaci ovocných sadů.

Proč?

Je to totálně nerentabilní. Předminulý rok minus dvacet milionů, loni minus deset milionů a letos, když se zadaří, budeme čtyři miliony v zisku. Proč bych to dělal? Škodovka také nevyrábí model, který je ztrátový.

Přitom jablka v loňském roce podražila na pultech úplně nejvíc.

Tam ano. Ale výrobní cena kila jablek je kolem osmi korun. Z úrody je 15 až 20 procent nestandardních, která prodáte za dvě koruny, takže se vám to zvedne na deset korun. Balení, třídění, skladování stojí další tři až čtyři koruny, takže jsme na 13 a 14 korunách za kilogram a v této výši to od nás, plus minus, řetězce odebírají.

Pokud tedy zrušíte sady jablek, co vysadíte místo nich? Co je rentabilní?

Klasickou rostlinnou výrobu. Pšenici, řepku, kukuřici, sladovnický ječmen, hrách, vojtěšku pro krávy. V sadech dneska dělá plus minus 50 lidí na 200 hektarech. Pokud je zlikvidujeme, všechny je můžu propustit a nepřiberu ani jednoho člověka. Ti ostatní to zvládnou, je to pro ně práce na jeden a půl dne. To jsou jednoduché počty, na tom není nic složitého.

Mluvil jste o solárních elektrárnách. Jsou pro vás obnovitelné zdroje perspektivní?

Zvětšovat se chceme, ale hlavně diverzifikovat. Nejdříve jsme postavili bioplynky. To bylo v období, kdy obilí stálo 250 korun za tunu. Když ho proženeme bioplynkou a vyrobíme z něj elektřinu, máme z něj čtyři tisíce. Cena obilí ovšem vzrostla, dnes také stojí čtyři tisíce a letos bude stát i pět. Zvedly se i ceny kukuřice, takže to už také není takové terno a osobně bych bioplynky už nebudoval. Pak přišly fotovoltaiky, které jsme ale nechtěli stavět na polích, tak jsme je dali na střechy a letos budeme stavět další. V současnosti máme 400 kilowattů instalovaného výkonu, střech ovšem máme kvanta a plánujeme postavit několik megawattů. A zajímáme se také o větrné elektrárny.

Kde je chcete stavět?

To bych zatím nechtěl specifikovat. Bude to tady v našich lokalitách, je kolem toho ovšem spousta omezení a těch možných míst zase tolik není.

U větru se připravuje podpora formou aukcí. Chystáte se do nich zapojit?

Ne, chceme jít do malých parků kolem šesti megawattů. V takovém případě jste malá výroba, která by měla získat investiční podporu. To znamená, že dostanete jednorázovou podporu a pak budete prodávat za tržní cenu. Aukce budou spíše určeny pro větší větrníky.

Jak pro Úsovsko dopadl loňský rok a jak ho ovlivnil koronavirus?

Bude to skoro stejné, ale tržby v potravinářské výrobě klesly asi o 15 až 20 procent. Jsme silně exportně orientovaní, oba naše potravinářské závody vyrábějí hlavně na vývoz a třeba v Belgii zavřeli ze dne na den jeden řetězec, kam jsme dodávali několik kamionů týdně. Vyvážíme snacky, děláme různé privátní značky, u Bersi jde na vývoz asi 70 procent, u tyčinek je to méně, ale určitě přes polovinu. Hodně se to však mění, protože se vždycky něco otevře, něco jiného zavře. Je to problém pro celou ekonomiku a myslím, že nás to nejhorší ještě čeká.

Jinak vás pandemie neovlivnila?

Vedle nás je Uničov a Litovel, které byly zjara uzavřené. Z Uničova k nám jezdí lidé pracovat a ti nepřijeli. V Litovli je zase velká mlékárna Brazzale a naše mléko končí tam. Před Litovlí stáli policajti a cisterny zastavili. Naštěstí se to po dvou hodinách vyřešilo, přesto s cisternami musíte udělat třeba tři otočky za den. Měli jsme už přitom plné pako, což je chladírna, potřebovali jsme dojit, zvažovali jsme, že to vylijeme do kanálu, protože krávu podojit musíte. Pak to jsou náklady na dezinfekce, roušky, nezdá se to, ale loni to stálo milion, letos to budou dva až tři miliony.

V minulosti Úsovsko pohlcovalo jednu firmu za druhou. Může právě nyní nastat vhodná doba pro nákup zemědělských a potravinářských firem?

Budeme asi hodně obezřetní, dokud se nevyjasní situace v Unii. Jak jsem říkal, chceme se více diverzifikovat do energií, a pokud nám někdo nabídne půdu, na které hospodaříme, tak ji kupujeme. Sedlák by měl vlastnit půdu, na které hospodaří. Je ale pravda, že v minulosti jsme kupovali firmy v insolvenci. V jednom případě jsme také třeba vykoupili akcie firmy, jejíž management byl starší a chtěl jít do důchodu. A pak to byl Oneš, dnešní Bersi, což byl svého času výborný podnik, který skvěle šlapal. My jsme ho koupili za 30 milionů, ale museli jsme převzít i 120 milionů dluhů, závod nejel, a když jsme tam přišli, našli jsme dalších 15 milionů dluhů skrytých.

Vrátil byste se někdy na ministerstvo?

Za určité konstelace ano, ale to nechci rozvádět.

To zní, jako byste měl nějakou nabídku.

Tak jsem to nemyslel. Mám na mysli zákon o státní službě, který totálně uškodil. Představte si, že byste jako my převzal firmu, kde je 130 milionů dluhů, a nesměl nikoho vyhodit. Na ministerstvu máte osm náměstků a alespoň tři by bylo potřeba vyměnit za někoho, komu věříte a s kým jste zvyklý pracovat. Mohl jsem si ovšem vzít leda tak sekretářku a řidiče.

Jiří Milek (57)

• Vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně.
• Prakticky celý profesní život strávil ve společnosti Úsovsko nebo v dřívějších družstvech, která pod něj dnes spadají.
• Od roku 2006 je šéfem představenstva, předtím zastával tuto pozici jeho otec. S 21,7procentním podílem je zároveň největším akcionářem společnosti.
• Od prosince 2017 do června 2018 byl ministrem zemědělství v první vládě Andreje Babiše.
• Je místopředsedou Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků, která má za cíl hájit českou produkci a propagovat ji.
Úsovsko
Akciová společnost Úsovsko vznikla v roce 1995. Sídlí v Klopině na Šumpersku a dnes má 250 akcionářů. Hospodaří na 20 tisících hektarů půdy, kde pěstuje pšenici, ječmen, kukuřici i řepku, obdělává však rovněž 200 hektarů jablečných sadů. Chová také téměř dva tisíce dojnic, jejichž mlékem zásobuje známého českého výrobce „parmazánu“ Brazzale Moravia z Litovle. Mimo tradiční zemědělství pod ni spadá i výrobce křupek Bersi a tyčinek Fit, ale také třeba šumperská stavební společnost Fortex. Vlastní rovněž čtyři bioplynové stanice a střešní fotovoltaické elektrárny. V roce 2019 dosáhlo Úsovsko obratu ve výši 2,25 miliardy a zisku 164 milionů korun.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní