Afghánistán den poté. Největším ekonomickým hybatelem je opium

Správa země má dnes k funkčnosti dále než v roce 2002. Důvodem číslo jedna je opium.

Afghánistán den poté. Největším ekonomickým hybatelem je opium
ilustrační foto | Profimedia.cz

Plán amerického prezidenta Joea Bidena stáhnout do podzimu (skoro) všechny vojáky z Afghánistánu sklidil hodně kritiky z geostrategického zorného úhlu. V očích západních komentátorů pochopitelně převažuje starost, co ústup z neúspěšné mise nadělá se vztahem jejich zemí k NATO a zbytku světa. Trochu ve stínu těchto starostí zůstal jiný problém: Co se stane s Afghánistánem?

Tomu se měla minulý pátek začít věnovat konference v Istanbulu. Jejím deklarovaným cílem bylo dohodnout podmínky, za nichž se současná vláda a Tálibán podělí o moc v zemi. Tálibán však v půli dubna dal vědět, že se mu do jednání nechce. Jakkoli to může znít absurdně, má takový postoj svoji logiku. Na konferenci mají jeho lidé málo co získat; jejich síla je v terénu.

V hlavní roli mák

Dnešní hnutí Tálibán ani není složeno ze studentů, jak jeho paštský název naznačuje, ani není hnutím. Je to mocenská klika zhruba 150 hord volně propojených banditů. Konzervativní výklad hanífovské školy islámského práva, nad jehož dodržováním vedení Tálibánu bdí, přitom působí stále častěji jako pouhý nástroj moci než jako cíl sám o sobě, jak tomu bylo v letech devadesátých.

Ať už však motivace jeho příslušníků pochází odkudkoli, je nesporné, že v posledních třiceti letech dokáže Tálibán vládnout většímu dílu afghánského obyvatelstva než kdokoli jiný, Američany a jejich spojence uvnitř i vně země nevyjímaje. A žádný odhad dalšího vývoje ve státě nemůže ignorovat Tálibán ani největšího ekonomického hybatele v zemi – opium.

 

Ačkoli mák roste v Afghánistánu od nepaměti, příběh tamního opiového průmyslu začíná až v 50. letech, kdy Írán (víceméně na nátlak USA) na svém území jeho pěstování zakázal. Globálním hráčem se týž mák stal o dalších třicet let později. Tehdy Američané na jedné straně tlačili na sousední Pákistán, aby pole likvidoval, ale na druhé straně agenti CIA zakládali obchodní kanály směrem na západ, aby měli neoficiální zdroje na podporu afghánských teroristů / bojovníků za svobodu (podle čtenářova přesvědčení) v protisovětské válce.

Jak víme, zafungovalo to báječně. Opiovými penězi vyzbrojení bojovníci vyhnali Rusy a začali se bít navzájem. Kombinace intenzivní víry a dobrého vyzbrojení vynesla v polovině 90. let nejvýše právě Tálibán. Jeho šéf Muhammad Umar se stal nejmocnějším mužem v zemi; jeho hnutí ovládalo zhruba 70 procent populace.

Vlastní gól

Když Umar v roce 2000 vyhlásil, že opium není dost islámské, a tudíž se mák nebude sklízet, poklesla tamní produkce opia o 91 procent, uvádí BBC. O střet s po zuby ozbrojenou tálibánskou kvazipolicií stál jen málokdo.

Jenže Umar se po 11. září 2001 stal logickým terčem amerického protiteroristického hněvu. A tady začíná série komických omylů Západu. Americký prezident George W. Bush už v roce 2002 neměl stání, jak by se dostal na kobylku Saddámu Husajnovi; Afghánistán jej zajímal méně a opium už vůbec ne.

Bush proto přenechal boj s makovicemi Britům. Ti se do něj pustili slušně, zdvořile a naivně. Vyhlásili, že za každý opiový akr, jehož se afghánský pěstitel zřekne, dostane 700 liber. To byly slušné peníze, které mohly chudé rodině obstarat živobytí i na celý rok.

Stalo se však, co Britové nečekali. Chcete-li za akr sedm stovek, musíte napřed prokázat, že na něm pěstujete mák, abyste se měli čeho vzdát. I stalo se, že v onom roce 2002 stoupla produkce opia na osminásobek stavu z konce roku 2000 (dnes je to osmnáctinásobek). Početně silní farmáři tu spoustu máku vypěstovali, došli si do města pro 700 liber za akr – a pěstovali dál. Z protidrogového tažení se stala náborová akce.

Vedle opiového dramatu se tou dobou již znovu naplno rozhořel oheň jiného boje, územního. Centrální vláda v Kábulu ovládala po roce 2001 něco přes polovinu země (i s pomocí NATO; dnes je to zhruba polovina). Obyvatelé zbytku země, tedy ti, jimž se přítomnost Američanů spíše zajídala, osvědčili pozoruhodnou pružnost. Většinou přijali velení Tálibánu, jenž se zase pragmaticky vrhl do opiového průmyslu, islám neislám.

Ode zdi ke zdi

Mezitím se Američanům doneslo, že se s opiem rozjel velký kšeft. Doslova tak; ministr obrany Donald Rumsfeld psal v říjnu 2004 podřízeným v Pentagonu, že mu francouzská ministryně obrany Michele Alliot-Marieová svěřila své obavy z toho, že opiový kšeft podrazí nohy (spojenci dosazenému) prezidentovi Hámidu Karzajovi.

Bushovi lidé se však nemohli dohodnout, co s tím. Nakonec zvítězila síla a úmysl vyhnat pěstování máku silou. Když Karzaj odmítl postřikovou kampaň, najímali Američané stovky místních, aby maková pole ničili ručně. Dokážete si představit, s jakým úspěchem; a také, kolik přátel si tím Západ a kábulská vláda získaly.

Administrativa Baracka Obamy otočila znovu o 180 stupňů. Zvláštní vyslanec pro Afghánistán Richard Holbrooke nazval Bushův přístup „nejneúspěšnější protidrogovou kampaní v dějinách“. Vymyslel, že namísto represí Afghánce přesvědčí penězi, aby pěstovali pšenici (mohl se zeptat v Rusku, jak se pšenici v těch krajích daří, ale neučinil tak). Spojenci tedy zadotovali stavbu zavodňovacích kanálů. Afghánci si je hbitě postavili a zjistili, že na čerstvě úrodných polích se máku daří fakt dobře. V letech 2010 až 2014 se proto objem výroby afghánského opia zdvojnásobil.

 

Kde to nechává afghánského farmáře, je nabíledni: záleží na tom, jaký los si v geografické loterii vytáhl. Plus minus třetina země je v rukou vlády (viz mapa). Znamená to, že takový farmář může celkem bezpečně pěstovat pšenici, ovocné stromy a podobně nezávadné věci. Také za ně ovšem celkem bezpečně nedostane tolik, aby mu to umožnilo uživit rodinu.

Naproti tomu opiový farmář žijící na území pod kontrolou Tálibánu má obvykle nominální příjem třeba pětinásobný. Svým vládcům ovšem platí vyšší daně (rozdíl mezi daněmi a výpalným se zde stírá), musí nosit vousy podle předpisu, a má-li dceru, může zapomenout na to, že by ji poslal do školy. Kdo je přesycen západními spory o práva komunity LGBT+, může se odstěhovat do opiového ráje v provincii Hílmand, kde bude od takových věcí mít svatý pokoj – a také od poslechu hudby, návštěvy kina, schůzek s děvčaty a vůbec.

Optický klam

I to však je podle serveru The Diplomat, jenž se Afghánistánu pravidelně věnuje, pro mnoho tamních lidí přijatelnější verze existence než neustálé válčení. Dokonce jsou známy případy, kdy se lokální tálibánští vůdci nechali přesvědčit, že škola není nesmysl a že mírná úleva v zákazu stříhání vousů není nutně svatokrádež. Zdroj – jaký div – chtěl zůstat v anonymitě.

Daleko nejhůř jsou na tom ti, kteří žijí v šedé zóně, tedy na území, o něž Kábul s Tálibánem válčí. Pokud budou pěstovat mák, s největší pravděpodobností je o úrodu připraví vláda. Ale protože život v neustálém válečném konfl iktu – byť většinu času je ten konfl ikt nízkooktanový – je drahý, ničím jiným se neuživí.

„Afghánistán není agrární země, to je jen optický klam,“ řekl deníku The Washington Post někdejší Holbrookův asistent Barnett Rubin. „Co vydělává, je především válka, drogy a daleko za tím služby. Až potom následuje zemědělství.“ Dvacet let americké intervence takový stav paradoxně pomohlo ještě upevnit – a kdokoli čeká rychlé změny k lepšímu, bude nutně zklamán.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní