Vybrané články
z týdeníku The Economist

A papíry máš?

Pandemie zvýšila globální poptávku po digitálních občankách. Může to fungovat.

A papíry máš?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Pandemie má jen hrstku světlých stránek. Jednou z nich je oproti očekávání podstatně hladší přesun obrovského množství lidských aktivit do virtuálního prostoru. Firmy nechávají už půl roku své bílé límečky pracovat z domova. Lidé se účastní detašovaných hodin jógy. Britové se dostavují digitálně k soudu a Newyorčané přes internet dokonce uzavírají sňatky. Během migrace do virtuálního světa však řada lidí zjišťuje, že nemají ten správný typ dokumentů, kterými by prokázali svou identitu. Obchodníci pro zběžné potvrzení toho, že lidé jsou tím, kým tvrdí, využívají kreditní karty. Vlády tohle udělat nemůžou. Nesměňují totiž zboží za peníze, místo toho peníze rozdělují a vydávají příkazy, tudíž potřebují o svých „zákaznících“ vědět víc než, řekněme, supermarket. 

V zemích, které nedisponují zabezpečenými digitálními občanskými průkazy, uzavření kamenných úřadů a přesun veřejných služeb do online světa vyvolalo pořádný zmatek. Rozvody a adopce narazily na virtuální zeď. Italský systém rozdělování mimořádných dávek se zhroutil a následně požadoval dokumenty, které žadatelé nemohli obdržet, neboť úřady byly zavřené. V Americe vyplatil stát Washington 650 milionů dolarů podpor v nezaměstnanosti podvodníkům, kteří o ně zažádali pod kradenými identitami.

Žádné fronty

Podobné zmatky si ušetřilo malé pobaltské Estonsko, kde má každý občan elektronickou identitu. Nejde jen o občanku; díky e-identitě jsou propojené záznamy všech Estonců. Takže když chtěla vláda poslat zaměstnance na nucenou dovolenou, věděla, kde pracují a jak jim zaplatit. V Estonsku si nikdo nemusel stoupnout do fronty, aby se mohl dožadovat dávek, jako tomu bylo jinde na světě.

Jiné země, jako třeba Británie nebo Amerika, dlouho odolávaly zavedení systému občanských průkazů. Někdo se bál, že by pak pro vládu bylo příliš snadné špehovat lidi, že by bylo takový systém velice snadné hacknout nebo že by ho prostě jen zfušovali nekompetentní byrokraté. Emoce vřely. Britský premiér Boris Johnson se jednou zapřísahal, že kdyby u sebe musel nosit občanku a nějaký nafoukaný úředník by ji po něm vyžadoval, „normálně by ji snědl“.

Pandemie nicméně digitální občanku podpořila. Nejenže umožní rychlejší a snazší přístup k vládním službám na dálku, navíc by výrazně zefektivnila chytrou karanténu. Pokud by v podobně mimořádné situaci, jako je například pandemie, byly zdravotní a pracovní údaje propojené, vlády by dokázaly rychle zjistit, že skupina pacientů stižených covidem-19 pracuje v té samé továrně. 

Obavy o soukromí a bezpečnost údajů lze zmírnit, byť ne stoprocentně. Estonci, které pět desetiletí pod sovětským „dohledem“ naučilo zdravé podezíravosti k Velkému bratrovi, jsou do značné míry uklidněni zákonem o ochraně dat a neustálým updatováním bezpečnostních programů zabraňujících případnému nabourání se do systému, jenž obsahuje dvoufázové ověřování. Dají se také přijmout zákony, které by znemožňovaly policii požadovat po lidech občanský průkaz. Autokratické režimy budou samozřejmě systém digitálních občanek zneužívat, ale demokratické vlády je možné omezit. Estonský systém zaznamená každé nahlédnutí do údajů a všichni, včetně úředníků, se dopustí trestného činu, pokud budou bez dostatečného důvodu nahlížet do soukromých informací. To je dobrý model.

Když Ind trumfne Brita

Vytvoření systému digitálních občanských průkazů je obtížné a nákladné. Ale dokázala to i Indie, obrovská a převážně chudá země. Její biometrický systém „Aadhaar“ vytvořil digitální identity 1,3 miliardy lidí. Má své mouchy: mnoho Indů, kteří se nemohli zaregistrovat, výrazně strádalo, neboť ztratili přístup ke klíčovým službám. Došlo však k modernizaci služeb a rapidně ubylo podvodů. Když mohou svou identitu online prokázat indičtí venkované, je ostuda, že to samé nemůže udělat spousta Britů a Američanů.

Systém digitálních občanských průkazů je možné zavádět postupně a může vzniknout na již existujících platformách. A nemusí to být povinné. Pokud budou dostatečně bezpečné a zredukují otravné jednání se státem, lidé si je pořídí dobrovolně.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní