A co jste čekali?

Britský premiér Boris Johnson lže často a s lehkostí. Je to charakteristický rys celé jeho kariéry. Z první práce – pro londýnské Timesy – ho vyhodili za to, že si vymyslel citaci. Do Spectatoru jej přijali pod podmínkou, že nebude kandidovat do Dolní sněmovny, a on to obratem udělal. Z postu stínového ministra jej Michael Howard vyhodil za to, že lhal o milostné aféře. (Po několika dalších se rozvedl.) Coby starosta Londýna se opakovaně nechal slyšet, že nepůjde do voleb v roce 2015, načež se vyloupl jako kandidát v Uxbridgi.

Lhaní o účasti na večírku v Downing Street v květnu 2020, uprostřed lockdownu, je jen další položkou na velmi dlouhém seznamu. Když se proti tomuto excesu vzedmula vlna nevole veřejnosti, začali protestovat i poslanci – zhruba se stejnou upřímností jako kapitán Renault v hráčském doupěti v Casablance. Skotský poslanec Doug­las Ross, jenž pro Johnsona hlasoval při volbě konzervativního lídra, označil premiérovo postavení za „neudržitelné“ a žádal, aby odstoupil. Proč takoví obránci pravdy kdysi podporovali muže, o němž věděli, že je chronický lhář? Protože Boris Johnson – svým způsobem – drží slovo.

Podporu pro svou kandidaturu do čela strany sháněl s jednoduchým heslem: Podpořte mě a udržte si křeslo, porazíme Jeremyho Corbyna a provedeme brexit. A to se všechno vyplnilo. Corbyna Johnson na hlavu porazil a přinesl Konzervativní straně největší vládní většinu za třicet let. V těch volbách sliboval přesně dvě věci a obě splnil. Do státního zdravotnictví nasypu velké peníze, hlásal; stalo se. Uzavřu dohodu s EU, říkal; uzavřel.