48 hodin života
Zaorálkův nápad zavírat neposlušné hospodské na 48 hodin za mříže není originální. Kdysi to samé na disidentech zkoušel generál Lorenz.
Ministr kultury Lubomír Zaorálek je proslulý tím, že mluví rychleji, než myslí. Tentokrát ho rozzlobili krachující hospodští, kterým se nechce zavírat restaurace tehdy, kdy to nařídila vláda. Řešení je podle něj prosté: Stačí nevycválané živnostníky chytit pod krkem a pohrozit jim, že skončí na 48 hodin v cele předběžného zadržení. Nápad je to jistě velmi pěkný, ovšem naprosto nezákonný a protiústavní. Ďábel se jako obvykle skrývá v detailu: Nezavřít hospodu není trestným činem, což mezitím potvrdila i policie, a tak za to nelze nikoho zbavit svobody, byť jen na 48 hodin.
Mimochodem stejně jako „Veliký Zao“ uvažovali v letech 1988 a 1989 let šéfové StB a federálního ministerstva vnitra – Alojz Lorenz, František Kincl a Karel Vykypěl, když dostali od strany za úkol zarazit protirežimní protesty. Před každým výročím, během kterého se daly čekat demonstrace, nechali preventivně „zhaftnout“ lídry opozice a posadit je na 48 hodin do cely. Potkalo to třeba Havla, Dienstbiera, Bendu, Pitharta, Uhla...
Vedle toho všeho mlácení a vyvážení demonstrantů do lesů za Prahou to sice vypadalo jako detail, jenže právě za „osmačtyříctky“ byla nakonec zmíněná estébácká trojice v říjnu 1992 odsouzena do vězení. Nic horšího se jim totiž – kvůli neexistenci písemných rozkazů – prokázat nedalo. „Vykypěl nám kolikrát říkal: ‚Kvůli takové ptákovině...‘ Jenomže ona to taková ptákovina nebyla. Šlo o omezování svobody, kdy ti lidé seděli třeba třikrát 48 hodin hned za sebou,“ řekl autorovi tohoto článku před časem někdejší vojenský prokurátor (dnes šéf odboru trestního řízení na Nejvyšším státním zastupitelství) Roman Hájek.
Pokud by se Zaorálkův nápad přes všechnu svou nesmyslnost přece jen ujal, dostali by odpůrci vlády do rukou paragraf tvrdý jako klacek.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
