451 stupňů hlouposti

Snaha vypulírovat minulost do stupně vysokého lesku má za sebou další milník. Alespoň tedy v symbolické rovině. Knihy znovu hoří a vylučují se ze „slušné společnosti“.

Radio Canada (v angličtině třeba kanadský deník National Post a v češtině web Echo24) informovalo, že Katolická školní rada Providence, která dohlíží na několik desítek frankofonních škol v jihozápadním Ontariu, uspořádala při vyřazování škodlivých knih z dětských knihoven ceremoniál „očisty ohněm“ a zhruba třicet jich ze „vzdělávacích důvodů“ nechala spálit. Důvodem byl způsob, kterým informovaly o původních obyvatelích Severní Ameriky. Událost z roku 2019 se nyní v Kanadě široce propírá, a dokonce i tamní progresivistický premiér Justin Trudeau připustil, že by „v osobní rovině nikdy nesouhlasil s pálením knih“.

Oheň – coby „očišťovatel“ – je zkrátka symbol, který má v evropském kulturním okruhu tolik negativních konotací, že je ho krajně neslušné použít: knihy vydávaly ohni nejrůznější křesťanské církve, s neobyčejnou vášní se mu věnoval Goebbels a vlastně kdykoli, když si někdo vzpomenul, hořely židovské spisy (od starověkého Říma přes středověkou Evropu až po stalinské Rusko na začátku padesátých let). A všichni dobře víme, že u knih to obvykle neskončilo, o čemž – ve svém sci-fi románu 451 stupňů Fahrenheita (právě při této teplotě dochází k samovznícení papíru) – píše americký spisovatel Ray Bradbury.

Podobné jednání je zkrátka v 21. století natolik uhozené, že člověk neví, jestli má za větší šílence považovat texaské ultrakonzervativní „páprdy“, kteří omezili právo žen jít na potrat takovým způsobem, že se to takřka rovná zákazu, nebo partičku antiliberálních progresivistů z Kanady, kteří sní o spravedlivém světě pro všechny, ale dávno už zapomněli, co to je demokracie. 

Tintin i Asterix

Kanadský „paličský případ“ má ale vedle té symbolické i věcnou rovinu. Kromě třiceti rituálně upálených knih jich dalších zhruba 4700 nadobro zmizelo ze školních knihoven. A nejsou to žádná nahnědlá díla velebící bílou rasu, ale například dvě biografie francouzského objevitele Jacquese Cartiera či komiksy Tintin v Americe (negativní vyportrétování původních obyvatel a urážlivé kresby domorodců) nebo Asterix dobývá Ameriku (sexualizace domorodé dívky, která se zamiluje do Asterixova průvodce Obelixe). Podobné vylučování dětských knih ze „slušné společnosti“ není navíc v posledních letech nijak neobvyklé, například letos v dubnu jsme psali, že postihlo tvorbu za oceánem mimořádně populárního autora pro nejmenší Dr. Seusse.

Pokud si někdo myslí, že může vlastní minulost zamlčet nebo do nečitelna „rozleštit“, hluboce se mýlí; minulost je třeba odžít a vykládat. V Twainově Dobrodružství Huckleberryho Finna se sice slovo „negr“ vyskytuje pomalu na každé straně, ale z jaké jiné knihy děti lépe pochopí imperativ, že člověk prostě nesmí vlastnit jiného člověka? Vyžaduje to ale, aby si lidé dali trochu práce, nechali oheň ohněm a takové knihy dětem četli a mluvili s nimi o nich.