3procentní Saša nejede

Bělorusové jdou do srpnových prezidentských voleb vyzbrojeni humorem. Kandidátům (ano, je jich víc) však do smíchu není.

3procentní Saša nejede
Opoziční kandidáty může běloruský diktáror Lukašenko zavírat a volby falšovat, ale je s ním zle, jestliže je vlastním lidem pro smích. | Profimedia.cz

Na konci sedmdesátých let se na jedné z tehdy nekonečně šedivých zdí pražského Újezda objevil křídou načmáraný nápis „Volte Husáka“. Absurditu normalizačních poměrů dokládala váhavost mocipánů – co s tím? Když necháme nápis být, bude každému zjevné, že si z nás dělají lidé legraci, měla za to jedna škola myšlení. Necháme ho smazat, a bude se to vykládat špatně, varovala druhá. 

Kdyby soudruzi měli tu náturu, vypozorovali by, že je s nimi zle. Leckterý nenáviděný režim umí vydržet u vesla doslova věky; režim všeobecně vysmívaný však je u konce s dechem. Soudruzi nicméně nebyli zvyklí starat se o to, co si o nich kdo myslí, a tak přeslechli, že jim zvoní hrana.

Dnes kráčí v jejich stopách Alexandr Lukašenko, ačkoli naopak dobře ví, že mu teče do bot. Poprvé za osmadvacet let, jež strávil jako dosud jediný člověk historie ve funkci běloruského prezidenta, má důvod ke skutečným obavám. Ne snad o výsledek hlasování, jímž se chce 9. srpna nechat zvolit hlavou státu po šesté v řadě. Na to jeho mocenská mašina s největší pravděpodobností ještě stačit bude. Důležité je, co se bude dít poté – a to už Lukašenko, o němž se mluví jako o posledním evropském diktátorovi, nemá tak docela pod kontrolou.

Kavárenská ofenziva

Mezi obyvateli Minsku se mluví o tom, že tentokrát budou Lukašenkovi lidé muset podvádět o hodně víc než při pěti předcházejících volbách. Částečně proto, že na rozdíl od minulosti se proti prezidentovi postavily špičky občanské společnosti (Lukašenko jim možná říká „minská kavárna“). Na jedné straně je tu bankéř Viktar Babaryka, bývalý šéf Belgazprombank a populární mecenáš umění a filantrop. Je tu vlivný politický blogger Sergej Tichanovskij, který trochu bizarně vede kampaň za kandidaturu své manželky. 

A konečně je tu Valerij Cepkalo, bývalý velvyslanec ve Washingtonu a zakladatel IT parku v Minsku. IT je jediným skutečně fungujícím odvětvím běloruské ekonomiky a Cepkalo na tom má nemalou zásluhu. Přes dvacet let byl Lukašenkovým spojencem, ale v roce 2016 otočil.

Podle běloruského zpravodajského serveru nn.by by každý z výše uvedených kandidátů v přímém a fér vedeném souboji s Lukašenkem přesvědčivě zvítězil. Problém je v tom, že volební souboj nebude ani přímý, ani fér. Opozičníci mají co dělat, aby vůbec kandidovat mohli. Jak Babaryka, tak Tichanovskij (plus nejméně dva další opoziční kandidáti) strávili část kampaně za mřížemi a jejich účast bude záviset na rozhodnutí soudů.

Co se hodnověrnosti výsledků týče, Lukašenko před osmi lety sám přiznal, že volby dopadnou tak, jak si on sám přeje. „Ve skutečnosti hlasovalo 93 procenta lidí pro prezidenta Lukašenka,“ prohlásil o sobě ve své oblíbené třetí osobě v rozhovoru s tehdejším německým šéfdiplomatem Guidem Westerwellem. „Jenže to není dobrý evropský výsledek, tak jsme jej změnili na 86 procent,“ řekl snad v představě, že právě to na „dobrý evropský výsledek“ zakládá.

Letos má Šéfbělorus jinačí starosti. Jeho ekonomickému modelu došla šťáva. „Po léta mělo Bělorusko nejlepší ekonomické ukazatele ze všech postsovětských republik – nejnižší nezaměstnanost, nejméně chudoby, nejlepší silnice i zdravotnictví a k tomu žádný vnější dluh,“ píše pro časopis Business New Europe Tadeusz Giczan z University of London.

Ruská smyčka

Jak toho Lukašenko dosáhl? Ihned po nástupu k moci v roce 1994 zatrhl veškeré nesmělé protržní změny. Od té doby podporuje přebujelý, nevýkonný státní sektor a ekonomiku nechává podle sovětského zvyku centrálně řízenou. Konkurence je v jeho světě sprosté slovo, stejně jako reforma. Odkud tedy bral na „běloruský zázrak“ peníze? 

Odpověď je jednoduchá: z Ruska. Levný plyn a ropa pro vlastní spotřebu i pro (patřičně zdražený) reexport plus neomezený přístup na obrovský ruský trh udělaly svoje. Na počátku 21. století se ruská ropa starala o 30 procent celého běloruského exportu, ačkoli Bělorusko samo jí těží asi tolik jako vy nebo já. A Rusko je zároveň destinací plus minus 90 procent potravinářského a tří čtvrtin strojírenského vývozu.

Moskva z toho měla příslib běloruského spojenectví, s čímž neměl Lukašenko nejmenší problém. Kdyby měl Kreml zadnici, běloruskému prezidentovi by z ní po léta sotva čouhaly paty. Byl to právě on, kdo na přelomu tisíciletí horoval pro propojení obou zemí do těsnějšího svazku, patrně v naději, že by mohl sám stanout v jeho čele.

 

Doma zůstal prezident oblíbený. Neformální společenská smlouva nabízela Bělorusům jistou dávku prosperity a jistoty výměnou za obětování části občanských svobod. To vše jsou loňské sněhy. Postupem doby se poskytování miliardových subvencí Minsku začalo Rusům zajídat. Po roce 2010 utáhla Moskva šrouby a běloruské ekonomice došel dech. Zásadní část Lukašenkovy smlouvy s Bělorusy tak značně ztratila na přitažlivosti. Promítlo se to do jeho obliby: když v roce 2016 klesla na 30 procent (viz graf), zakázal veškeré další průzkumy veřejného mínění na to téma provádět.

Pštrosí aliance 

Moskva mu bezděčně nabídla nouzové řešení. Po anexi Krymu z roku 2014 se Lukašenko začal postupně proměňovat v obhájce národní suverenity, jenž hájí svoji zemi a bezpečnost jejích obyvatel proti Rusku. (Je to týž člověk, který jinak tvrdí, že běloruština je ošklivý jazyk a dává přednost ruštině.) Svého současného potenciálního konkurenta Babaryku kritizuje coby „kandidáta Kremlu“. Vynalézavost Lukašenkovi nechybí a stud jej nebrzdí. 

Jenže to nemusí stačit, protože ke všemu se přidal koronavirus. Lukašenko se zařadil do skupiny světových vůdců, kteří se rozhodli pandemii ignorovat a vysloužili si tak od listu Financial Times souhrnnou přezdívku Pštrosí aliance (dalšími vynikajícími členy jsou třeba Daniel Ortega z Nikaraguy, Jair Bolsonaro z Brazílie nebo Gurbanguly Berdymuchamedov z Turkmenistánu). Namísto dezinfekce a roušek nabízel jako ochranu před nákazou jízdu traktorem, mazlení s kůzlaty, hokej a vodku.

To seriózně narušilo i náhradní pilíř jeho smlouvy s Bělorusy, tedy bezpečnost. Lidé začali i přes drakonická protiopatření demonstrovat ve velkém. A ve zdi oficiální loajality se objevily první trhliny. Když jeho vlastní ministři začali požadovat mírné ekonomické reformy, označil je Lukašenko za „nakažené liberalismem“ – ale ve funkcích je ponechal. Donedávna to bylo zcela nemyslitelné.

Bělorusové se mezitím činí. V obavě z represí vzniklo neformální „hnutí“, jehož účastníci vkládají na sociální sítě své fotografie s protiprezidentskými transparenty, umístěnými tak, aby jejich autorům nebylo vidět do obličeje. Některé jsou legrační, z jiných musí prezidentovi přecházet mráz po zádech – jako z nápisu „armáda jde s národem“ v rukou muže v důstojnické uniformě.

Lukašenko se tak ocitl v kleštích. Kreml mu kohouty subvencí otevře naplno pouze za předpokladu, že svolí s de facto připojením Běloruska k Rusku. To připustit nemůže, protože by okamžitě přišel o zaměstnání. Úspěch jeho nedopečených pokusů o sblížení s Evropskou unií zase závisí na ochotě dodržovat demokratická pravidla; to nemůže udělat ze stejného důvodu.

Pozor, fronta!

A ke všemu si z něho jeho vlastní lidé tropí otevřeně legraci. V ulicích Minsku jsou oblíbená trička s nápisy „Saša 3 %“ nebo „My jsme 97 %“, obojí v narážce na onu tříprocentní podporu. Týdeník The Economist zase popsal demonstraci, jejíž účastníci mávají směrem k prezidentovi pantoflem a nadávají přitom na „švába“.

Není divu, že režim je velmi nervózní. Když policie zatkla opozičníka Tichanovského, spustilo to nebývale silné demonstrace. Sympatie s protesty vyjádřil i internetový obchod s oblečením symbal.by; vzápětí se do něj pustila daňová kontrola a přišly hrozby uzavřením. Lidé začali na výraz podpory chodit do kamenné pobočky obchodu v Minsku po stovkách. Režim, jakoby posedlý vlastní bezmocí, nechal rozehnat frontu zákazníků policejními těžkooděnci; zatčení se počítala v desítkách. Lidé okamžitě zareagovali. Zasypali policejní telefonní linky udáními na to, že v tom a tom obchodě, od řeznictví po nábytek, je fronta, a ať policie zasáhne.

Těžko si představit, jak bude prezident Lukašenko bez ohledu na výsledek srpnových voleb získávat jakoukoli vážnost zpět. Gustáv Husák by mu to potvrdil.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní