Rok 2020 je za námi. Konečně

Když Evropa vstupovala do roku 2020, vypadalo to vcelku nadějně. Ekonomiky většiny zemí rostly, nezaměstnanost klesala a veřejné rozpočty povětšinou nepropadaly do tak velkých deficitů. Imigrační krize skončila. O další nevyhnutelné hospodářské krizi se sice hovořilo v řádu několika málo let, mělo však jít o běžný projev hospodářského cyklu. Také proto se politický rok 2019 nesl ve znamení určité vnitřní stabilizace většiny evropských zemí. Politické scény jednotlivých států se sice mnohde otřásaly v základech, v celkovém kontextu předchozích let šlo ale o epizodické jevy. 

I volby do Evropského parlamentu přinesly poměrně velké změny ve složení této instituce, ani to však nebyl důvod, proč zásadně měnit zaběhnuté politické rituály. Nebo dokonce přemýšlet o konci jedné éry. Konečně, třeba v takové Británii získali Johnsonovi toryové zpět absolutní většinu, v sousedním Polsku obhájilo vítězství Právo a spravedlnost a v Rakousku zase Kurzovi lidovci. Evropa i střední Evropa se zdály být jakž takž stabilní.

Nikoho s výjimkou různých katastrofických vizionářů ani nenapadlo, že za rok bude vše jiné. Že svět bude vzhůru nohama, a tak zásadně se změní životní styl. A přece se to stalo a bylo to až překvapivě snadné. To, co se letos přihodilo, s koncem roku neodejde. Zůstane tu hromada trosek, slz, strachu, beznaděje. A nedůvěry. Málo na tom změní záblesky solidarity a zdravého rozumu. Bilancování politického roku 2020 v (střední) Evropě je tedy na jeho konci neskonale zajímavější, než se původně mohlo zdát.