Rok 2020 je za námi. Konečně

Účet za nepovedeným rokem a nadějná pozvánka do toho příštího

Rok 2020 je za námi. Konečně
Dva Slováci, oba premiéři. Zatímco letošní parlamentní volby vynesly Juraje Matoviče do čela slovenské vlády, české volby příští rok mohou předsedu vlády Andreje Babiše z křesla vyhnat. | Profimedia.cz

Když Evropa vstupovala do roku 2020, vypadalo to vcelku nadějně. Ekonomiky většiny zemí rostly, nezaměstnanost klesala a veřejné rozpočty povětšinou nepropadaly do tak velkých deficitů. Imigrační krize skončila. O další nevyhnutelné hospodářské krizi se sice hovořilo v řádu několika málo let, mělo však jít o běžný projev hospodářského cyklu. Také proto se politický rok 2019 nesl ve znamení určité vnitřní stabilizace většiny evropských zemí. Politické scény jednotlivých států se sice mnohde otřásaly v základech, v celkovém kontextu předchozích let šlo ale o epizodické jevy. 

I volby do Evropského parlamentu přinesly poměrně velké změny ve složení této instituce, ani to však nebyl důvod, proč zásadně měnit zaběhnuté politické rituály. Nebo dokonce přemýšlet o konci jedné éry. Konečně, třeba v takové Británii získali Johnsonovi toryové zpět absolutní většinu, v sousedním Polsku obhájilo vítězství Právo a spravedlnost a v Rakousku zase Kurzovi lidovci. Evropa i střední Evropa se zdály být jakž takž stabilní.

Nikoho s výjimkou různých katastrofických vizionářů ani nenapadlo, že za rok bude vše jiné. Že svět bude vzhůru nohama, a tak zásadně se změní životní styl. A přece se to stalo a bylo to až překvapivě snadné. To, co se letos přihodilo, s koncem roku neodejde. Zůstane tu hromada trosek, slz, strachu, beznaděje. A nedůvěry. Málo na tom změní záblesky solidarity a zdravého rozumu. Bilancování politického roku 2020 v (střední) Evropě je tedy na jeho konci neskonale zajímavější, než se původně mohlo zdát.

Co nás trkne do čela, je rozdíl v počtu parlamentních voleb v Evropě: 2019 – osmnáct zemí, resp. 2020 – osm zemí. 

Ještě před nástupem tvrdých opatření v první vlně se stihly uskutečnit volby v Irsku. V ostrovní zemi se, měřeno hlasy, nejsilnější stranou stali levicoví zastánci sjednocení celého Irska z nechvalně proslulé strany Sinn Féin. Jen specifický volební systém vedl k tomu, že více mandátů obdržela dosud opoziční centristická Fianna Fáil. Více než jasně se tak ukázalo, že brexit bude mít své vnitropolitické důsledky nejen v samotné Británii. Irsko, členská země EU, jež prošla při poslední finanční krizi hlubokou recesí a vystřízlivěním ze sna o pozici hospodářského tygra, má zaděláno na nemalé, nejen ekonomické problémy. 

Slovenské a balkánské memento

Jako Středoevropany a sousedy nás ale daleko více zaujaly výsledky únorových parlamentních voleb na Slovensku, které už se odehrávaly ve stínu prvních tvrdších opatření. Ještě pár týdnů před nimi to vypadalo na drama, jehož podstatou mělo být, zda opoziční demokratické a roztříštěné a znesvářené strany dokážou získat většinu mandátů. Posledních pár dní ale rozhodlo o tom, že poněkolikáté vládnoucí Směr, vedený Peterem Pellegrinim, nejenže neobhájí pozici premiéra, nýbrž volby ani nevyhraje. OĽaNO vedené Jurajem Matovičem ve finiši Směr porazili, a to opravdu výrazně.

Celkové výsledky těchto voleb ukázaly, jak hluboce rozdělená a vnitřně rozervaná je slovenská společnost. Nově vzniklá vláda, sice komplet složená z opozice, avšak nemající bezprostřední vztah k nové slovenské prezidentce, je vším jiným než standardní koaliční vládou. Že to bude mít těžké, předpokládal leckdo. Covidové patálie spojené s nevyzpytatelností lídrů a fraškou kolem jejich plagiátorských afér poslaly důvěryhodnost vlády a s ní i popularitu některých jejích členů raketovou rychlostí dolů. Volebním modelům tak vévodí nová strana expremiéra Pellegriniho, čímž jen potvrzuje, jak vrtkavá je politická štěstěna v sousední zemi i širším středoevropském regionu. 

Opět se tak ukazuje, že vyhrát volby je těžké, ale ještě mnohem těžší je ustát vládnutí. Notabene vládnutí v takto roztodivné až bizarní koalici, a ještě poznamenané dobou vymknutou z kloubů. Zatímco tři vládní strany významně ztratily, čtvrtá – prosazující liberálně přístup k restrikcím – si naopak významně polepšila. Tak jako tak se situace na Slovensku už poněkolikáté stává mementem pro českou politickou scénu. A najmě opozici!

Od března do června jsme byli svědky samých odkladů voleb. Mezi nimi i prezidentských voleb v sousedním Polsku, které v červenci těsně vyhrál úřadující prezident Andrzej Duda. Následující volby ve dvou sousedních balkánských zemích – Srbsku a Chorvatsku – potvrdily, že tvrdá opatření mohou nést své politické ovoce. Národní konzervativci v obou zemích vylepšili své pozice. Totéž v bleděrudém platí o další postjugoslávské republice – Severní Makedonii –, kde se stejnou strategií uspěli socialisté. Jistou výjimku tak tvoří jen čtvrtá země stejného regionu, Černá Hora, kde byla dosud vládnoucí socialisticko-liberální koalice poražena typickým úkazem (nejen) balkánské politiky dneška – tedy širokou koalicí tvořenou opoziční stranami odleva až doprava. 

I poslední letošní volební souboj se odehrál v zemi na východ od našich hranic. V rumunských parlamentních volbách opět zvítězili socialisté. Jejich radost ale kalí významný pokles podpory a především – stejně jako minule – vláda v rukou pravicové Národní liberální strany, která těží především z popularity vlastního prezidenta, politika s německými kořeny Klause Johannise. Volby ovšem také posílily populistické formace protikorupčního a antistranického typu. 

Zdraví, nebo volební právo

Jak je patrné z naznačených údajů s výjimkou Irska letos neproběhly ani jedny parlamentní volby v zemi na západ od našich hranic. Jde o shodu náhod a souhru termínů. Jenže je potřeba si také všimnout, že právě v západních zemích se častěji odkládaly termíny regionálních nebo komunálních voleb. 

Tím otevíráme otázku po konfliktu hodnot a principů, která byla letos na stole v řadě zemí. Na jedné straně lidský život a zdraví, na straně druhé základní politické právo. Bude důležité sledovat, jak se konflikt těchto principů bude dále vyvíjet. Odkládání voleb je nebezpečným experimentem, kterého obvykle využívají autoritářské režimy, aby získaly čas. Na příští rok připadá několik řádných termínů parlamentních voleb, mezi nimiž ční sousední Německo. Ty mají proběhnout v říjnu, až po termínu našich sněmovních voleb.

Ještě dříve jsou naplánované volby v Nizozemsku. Jestli opravdu proběhnou, nebo se v důsledku covidu odloží, nebo půjdou cestou alternativních hlasovacích metod, může významně ovlivnit další budoucnost voleb jako takových. A to je jedno z klíčových poznání roku 2020. Tváří v tvář zdravotním rizikům padají některé kánony liberální demokracie. Tato zpráva ze své podstaty dává za pravdu kritikům tohoto politického uspořádání a pochybovačům o tom, že volby jsou vůbec důležité. Alternativní formy hlasování jsou zase vodou na mlýn spekulacím o podvodech a konspiračním teoriím. Ani ty demokracii neprospívají.  

Od Brčálníku k sopce?

V samém závěru se vraťme k domácí politické scéně. Ještě v září připomínala Rákosníčkův rybník Brčálník. Stojaté a lehce zahnívající vody nerozčeřila ani první vlna protipandemických opatření, kde vláda uspěla spíše navzdory než díky svému výkonu. Už tehdy se objevovaly signály, že nemusí být vše ložené tak, jak to na první pohled vypadá. 

Opravdový zlom přinesl až říjen. Ostrý volební test ANO ustálo jen zčásti. Vyhrálo sice krajské volby, ale jeho výsledek umožnil, aby bylo ve většině krajů vyšachováno z koalice. Převládly dvě tendence. První z nich je uzavírání koalic mezi opozičními stranami. Tedy věc účelová a kontroverzní. Ale také pragmatická, protože je to cesta, jak čelit efektům volebního systému a jak – tak, či onak – porazit Andreje Babiše. 

Druhou tendenci nastartovalo počínání vlády ve druhé a třetí nebo vlastně kolikáté vlně, kterou stále prožíváme. Finální rozklad mýtu o manažerských schopnostech premiéra a kompetenci kabinetu míchá voličskými náladami. Rostou především ty opoziční strany, které se jeví jako alternativa ke všemu dosavadnímu. STAN jako radniční technokraté a Piráti jako drzí a neokoukaní příslušníci generace Y. Příští rok proto můžeme očekávat souboj tří zhruba stejně silných a jedné slabší politické alternativy. Z hlediska orientace je to pro voliče daleko atraktivnější situace, než byla před čtyřmi lety. 

A to je vcelku nadějná pozvánka do jinak dost nepředvídatelného roku 2021.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní