Krajský bolehlav

Kraje si záhy po svém vzniku vydobyly silnou pozici v rámci různých složek politického systému. Rozhodují o bytí a nebytí vlád, politiků i relevanci politických stran. Tříští stranickou jednotu a jsou laboratoří různých experimentů.

Malý pašalík, taky pašalík

Politické strany, jež krajské zřízení před dvaceti lety prosadily (ČSSD, KDU-ČSL, ODA, US), ale i oponující ODS se dušovaly, že nebudou vytvářet žádné robustní politické a správní instituce, nýbrž štíhlé, efektivní a akceschopné jednotky. Již po prvních volbách do zastupitelstev ale bylo všechno jinak. Ve většině nových krajů vznikly rady složené z uvolněných zastupitelů. Někde šlo jen o hejtmana, jeho náměstky a některé radní, jinde o všechny členy rady. K tomu se časem přidaly uvolněné funkce předsedů výboru jako úlitba koaličním i opozičním zastupitelům. Tak vznikla nová politická struktura čítající řádově skoro dvě stovky profesionálních politiků. Následovalo bobtnání struktury úřednické, a tak se počet zaměstnanců krajských úřadů od roku 2000 doteď zdvojnásobil, či dokonce ztrojnásobil. 

Zřizování, rušení a optimalizace sítě středních škol, krajských nemocnic a zařízení sociálních služeb, péče o silnice nižších tříd, ale především významný podíl na rozdělování evropských peněz, to vše tvoří agendu krajů. Je to směs značně třeskutá – společensky, politicky i ekonomicky. Když k tomu připočítáme solidní možnost oslovovat veřejnost i vyšší odměny než v komunální politice, není divu, že se staly významnými příležitostmi pro řadu ambiciózních politiků. Někteří tam přišli zdola z radnic, jiní shora z centrální politiky. Někteří z nich považovali kraj za vrchol své politické kariéry, jiní za odrazový můstek do celostátní politiky. Mnozí doufali v to, že zdánlivý a dočasný ústup z centrální politiky jim později umožní útok na místa úplně nejvyšší.  Za všechny jmenujme sociálnědemokratické hejtmany Haška, Ratha, Zimolu a Palase, občanského demokrata Bendla nebo lidovce Čunka.