Že mají evropské automobilky problém s odbytem elektromobilů, je věc známá. Že to ale může mít vliv nejen na hospodaření bohatých koncernů, ale i na kapsu každého z nás, dochází zatím jen někomu.
Že mají evropské automobilky problém s odbytem elektromobilů, je věc známá. Že to ale může mít vliv nejen na hospodaření bohatých koncernů, ale i na kapsu každého z nás, dochází zatím jen někomu.
O takzvaných zoomerech se často tvrdí, že jsou roztěkaní, netrpěliví a závislí na moderních technologiích. Je to ale pravda? Jak se zástupci generace Z rozhodují při výběru zaměstnání? A jsou pro mladé lidi důležitější benefity, nebo spíš firemní kultura?
O takzvaných zoomerech se často tvrdí, že jsou roztěkaní, netrpěliví a závislí na moderních technologiích. Je to ale pravda? Jak se zástupci generace Z rozhodují při výběru zaměstnání? A jsou pro mladé lidi důležitější benefity, nebo spíš firemní kultura?
Firma Trawa slibuje středně velkým podnikům, že jim výrazně sníží účty za energie díky využití umělé inteligence.
Firma Trawa slibuje středně velkým podnikům, že jim výrazně sníží účty za energie díky využití umělé inteligence.
Evropští průmyslníci se konečně ozývají proti zhoubným důsledkům Green Dealu. Bude ale výsledkem něco jiného, než další dotace?
Tragická ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu a exodus některých odvětví, například petrochemie, z kontinentu, konečně probudily kapitány byznysu. Ti před pár týdny sepsali takzvanou Antverpskou deklaraci, která požaduje po EU, aby jako ke Green Dealu postavila ještě druhou nohu v podobě Evropské průmyslové dohody. Výzva má působivý ohlas a ze sedmdesátky původních signatářů narostl počet podpisů velkých firem a průmyslových asociací až na devět stovek.
Chtělo by se zajásat, že konečně se ozval silný hlas rozumu brzdící dekarbonizační destrukci evropské ekonomiky a životní úrovně. A po evropských volbách za pár měsíců může být politická situace v Unii podstatně realističtější. Už dnes řada politiků této iniciativě tleská, protože cítí rostoucí tlak svých domácích voličů na změnu.
Ale optimismem zatím raději šetřeme. Návrhy z textu míří sice obecně správným směrem, ale vyčnívá z nich především požadavek na další dotační zdroje pro takzvaná čistá odvětví po vzoru gigantického amerického programu IRA, který dotuje velmi velkoryse investice do zelených technologií. Ty přetahuje z Evropy, ale i z Číny a děsí svými dlouhodobými rozpočtovými dopady.
Evropa si takový program dovolit nemůže, protože euro se nestalo a ani nestane onou vzývanou rezervní měnou, do níž investují své přebytky finančníci z celého světa. Jednotlivé země unie jsou vesměs na hranici únosnosti zadlužení, vysoko nad maastrichtskou šedesátiprocentní hranicí. Francie čerstvě hlásí deficit rozpočtu 5,5 procenta HDP a státní dluh atakující 110 procent. Pro Green Deal se podařilo prorazit cestu společného zadlužování celé EU, ale i to jsou dluhy, které je třeba nějak obsluhovat a mají nějakou udržitelnou hranici. Pokoušet se na stejném principu o obdobu americké IRA by bylo fiskálně zničující.
Zásadní a správným směrem zaměřený je požadavek učinit z Evropy konkurenceschopného dodavatele energie. Udržet v Evropě průmyslovou výrobu, a nejen tu energeticky náročnou, při čtyř až šestinásobných cenách energií oproti USA je prakticky nemožné.
Změnit tuto situaci jinak než dotacemi veřejných prostředků průmyslovým podnikům, vyžaduje spolknout ten hořký lógr a přiznat si, že zde udělala EU vše úplně špatně a je třeba revidovat samotné základy dekarbonizace energetiky. Především systém ETS, tedy emisních povolenek, které zablokovaly veškeré investice do řiditelných zdrojů energie na více než desetiletí. Dnes spolu s vysokými cenami dováženého plynu dominantně určují tu nestoudnou cenovou hladinu. Zde by naopak americká inspirace fungovat mohla. Povolenky tam fungují v několika málo státech a především domácí těžba plynu z břidlic, kterou jsme si u nás striktně zakázali, zajišťuje nejen příjemnou láci, ale také masivní pokles emisí CO2.
Najde se ale vůle k takto hlubokému zásahu do dosavadní modly evropské zelené politiky dříve, než bude fatálně pozdě? A dokáží evropští politici ukončit antitržní systém taxonomie, který fakticky blokuje financování projektů, které neodpovídají politicky definovaným parametrům?
Výhrady deklarace k nejrůznějším absurdním regulacím a tradiční evropské byrokracii jsou jistě oprávněné a náprava této chronické kontinentální deformace může přibrzdit sešup, který zažíváme. Na obrat k dřívějšímu růstu evropské prosperity však stačit nebude.
